Tento týden uplynulo šest let ode dne, kdy Evropský soud pro lidská práva vydal rozsudek, kterým potvrdil, že Česká republika nezajišťuje všem dětem rovný přístup ke vzdělání. Přesto se však od té doby mnoho nezměnilo. (Pokračování textu…)
Ústavní soud minulý týden rozhodl, že na žádost o informace musí soudy poskytnout nejen rozsudky v pravomocně uzavřených případech, jako tomu bylo dosud, ale i rozsudky, které dosud nenabyly právní moci. Ústavní soud tak podstatně rozšířil právo na informace o rozhodovací činnosti soudů, když zrušil část zákona, která toto právo omezovala.
Názor, že je třeba žadatelům poskytovat i nepravomocné rozsudky, zastávalo už dříve Ministerstvo spravedlnosti, podle kterého by odepření práva na tyto informace bylo v rozporu s Listinou základních práv a svobod. S tímto názorem se Liga lidských práv ztotožnila a informovala o něm v tiskové zprávě v červnu minulého roku.
Svůj nález Ústavní soud odůvodnil tak, že aby mohlo být omezeno základní právo jednotlivce na informace, musí to být stanoveno zákonem, odůvodněno legitimním cílem a omezení musí být nezbytné. Cílem měla v tomto případě být ochrana nezávislosti a nestrannosti soudní moci, ale podle soudu by jí naopak více prospělo zpřístupnění všech rozsudků a veřejná diskuze o nich. Nebyla by tak narušena kontrola ze strany veřejnosti a její důvěra v soudní rozhodování. Poslední požadavek – nezbytnost omezení práva na informace – nebyl podle soudu naplněn vůbec.
Ústavní soud zdůraznil, že v případě střetu dvou ústavních hodnot, jako je právo na informace s jiným veřejným zájmem, není možné automaticky jednu z těchto hodnot předem vyloučit. Naopak je třeba podle okolností každého konkrétního případu přihlédnout k tomu, která z hodnot převažuje. Právní úprava neumožňovala zkoumat v daném případě nezbytnost omezení práva na informace a automaticky bránila tomu, aby byl zpřístupněn jakýkoli nepravomocný rozsudek.
Nález Ústavního soudu naleznete zde.
Znění podané ústavní stížnosti naleznete je dostupná zde na stránkách Otevrete.cz – webu pro otevřenost veřejné správy.
Reportáž zveřejněnou 4 .4. 2010 na www.ceskatelevize.cz naleznete zde.
Článek byl publikován dne 20. 2. 2010 v deníku Právo.
Po rozsudku, jímž Nejvyšší správní soud (NSS) rozpustil Dělnickou stranu (DS), jsem potkal v tramvaji známého, který pochází z Německa a v ČR už dvacet let veřejně a důsledně vystupuje proti anticiganismu, antisemitismu a proti xenofobii.
Přišli jsme tím rozsudkem o svobodu?“ ptal se mě s obavou v hlase. Odpověděl jsem, že rozsudek vítám. Naši svobodu naopak rozšířil, protože uplatnil právo, které ji vymezuje. On mi řekl, že je v zásadě proti jakémukoli zákazu politických stran, ale že ti neonacisti jsou opravdu hnusní, a tak vlastně neví.
Lidskoprávní aktivista František Kostlán z Židovské liberální unie napsal po vynesení rozsudku NSS, že „svobodou není to, že kdosi pokřikuje, že ho strčí do plynové komory, jen co se dostane k moci“.
Jak to ale, že po dvaceti letech svobody se vůbec musí zdůrazňovat základní myšlenka právního státu, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého? A že stát je povinen použít sankce i vůči tomu, kdo štve proti nějaké skupině lidí?
Představa, že pouhé slovo ani moc neškodí a nemá být trestáno, s níž mají USA trvalé a vážné potíže v mezinárodních mechanismech chránících lidská práva, je v této zemi nepochopitelná. Zotročování slovem, které ohlupovalo anebo hrozilo, je tu stále v paměti lidí. Represe už nebyla plošná, ve vězeních bylo od konce 50. let již méně lidí, ale to „slovo“ zažili všichni ve školách, v práci, na vojně, na schůzích, v novinách a v televizi, a dokonce i v církvích.
Lidé se tu málo řídí zásadou, kterou OSN přijala po porážce nacismu, že „je nutné, aby lidská práva byla chráněna zákonem, nemá-li být člověk donucen uchylovat se, když vše ostatní selhalo, k odboji proti tyranii a útlaku“. Zpochybňují to, že tyto zákony z roku 1990 vůbec máme, a pak to, že je správní a soudní orgány používají.
Hned po rozpuštění DS rozháněla policie v Brně její sympatizanty bez zákonného důvodu. Možná, že si myslela, že DS je nyní postavena mimo zákon, jak se tu často říká, a že zásah proti nim je proto možný? Nikdo z přítomných to nerozpoznal, redaktorka veřejnoprávní ČT označila shromáždění za nepovolené, jako by se v demokracii ke shromáždění potřebovalo nějaké povolení. Zákon naopak uvádí, že ne. A nesplnění oznamovací povinnosti není důvodem k rozpuštění shromáždění. Ozvala se pak jen Liga lidských práv. I člen DS má právo na zákonnou ochranu.
Lidé také neoceňují, že senát NSS, složený ze soudců vycházejících z různě silných liberálních zásad, považuje problémy, jichž zneužila DS, za skutečné a že tuto stranu nemá za nepřítele, ale za součást společnosti.
Diskutujme ale hlavně o tom, jak dobré či špatné máme zákony. A také, zda a jak se jimi státní orgány včetně soudů řídí. O tom, zda někdo škodí, se sice diskutovat může, spíše bychom ale měli státní orgány nutit, aby znaly a dodržovaly zákon.
Ministerstvo spravedlnosti vydalo rozhodnutí, které podle některých výkladů znamená zásadní průlom do současné praxe zveřejňování rozsudků. Může znamenat, že soudy budou povinně zveřejňovat i nepravomocné rozsudky. K těm se zatím nelze dostat jinak, než se přímo zúčastnit veřejného vyhlášení nebo je získat od účastníků sporu.
Na začátku odmítl soud Lize lidských práv poskytnout nepravomocný rozsudek. Odvolala se k ministerstvu spravedlnosti, to rozhodnutí soudu zrušilo a případ vrátilo. Z toho je tedy zřejmé, že soudy by nepravomocné rozhodnutí poskytovat měly. Ministerstvo to nechce komentovat, pouze zdůraznilo, že šlo o jeden konkrétní případ a v dalším může rozhodnout jinak. Podle mluvčí resortu Veroniky Ludvíkové ministerstvo totiž není kompetentní k tomu vydávat nějaké obecné pokyny.
Podle Ligy lidských práv by zveřejňování nepravomocných rozsudků znamenalo třeba rychlý přístup k nezkresleným informacím o současných kauzách, což de facto znamená kontrolu soudnictví, jestli soudy rozhodují spravedlivě nebo stejně ve všech věcech. Rozhodnutí si stejně jako Liga lidských práv vykládá i Soudcovská unie. Podle jejího viceprezidenta Tomáše Mottla ministerstvo svým rozhodnutím vyslovilo právní názor a o něj se mohou opřít další žádosti.
Česká advokátní komora má názor opačný. Podle jejího místopředsedy Martina Vychopeně by zveřejňování nepravomocných rozsudků ohrozilo účastníky řízení i svědky – protože například v odvolacím řízení může dojít ke změně rozsudku. „Myslím si, že tímto způsobem se pak může vyvíjet i nežádoucí tlak na soudcovskou nezávislost,“ prohlásil Vychopeň. Soudcovská unie se mimo jiné i z těchto důvodů bude rozhodnutím ministerstva zabývat a nevylučuje ani, že vyvolá jednání přímo s ministerstvem spravedlnosti.
Článek byl zveřejněn dne 13. 6. 2009 na stránkách ČT24 a naleznete jej zde, reportáž zveřejněná dne 13. 6. 2009 na ČT1 v pořadu Události je ke stažení zde.