Soudy musí poskytovat i nepravomocné rozsudky

Ústavní soud minulý týden rozhodl, že na žádost o informace musí soudy poskytnout nejen rozsudky v pravomocně uzavřených případech, jako tomu bylo dosud, ale i rozsudky, které dosud nenabyly právní moci. Ústavní soud tak podstatně rozšířil právo na informace o rozhodovací činnosti soudů, když zrušil část zákona, která toto právo omezovala.

Názor, že je třeba žadatelům poskytovat i nepravomocné rozsudky, zastávalo už dříve Ministerstvo spravedlnosti, podle kterého by odepření práva na tyto informace bylo v rozporu s Listinou základních práv a svobod. S tímto názorem se Liga lidských práv ztotožnila a informovala o něm v tiskové zprávě v červnu minulého roku.

Svůj nález Ústavní soud odůvodnil tak, že aby mohlo být omezeno základní právo jednotlivce na informace, musí to být stanoveno zákonem, odůvodněno legitimním cílem a omezení musí být nezbytné. Cílem měla v tomto případě být ochrana nezávislosti a nestrannosti soudní moci, ale podle soudu by jí naopak více prospělo zpřístupnění všech rozsudků a veřejná diskuze o nich. Nebyla by tak narušena kontrola ze strany veřejnosti a její důvěra v soudní rozhodování. Poslední požadavek – nezbytnost omezení práva na informace – nebyl podle soudu naplněn vůbec.

Ústavní soud zdůraznil, že v případě střetu dvou ústavních hodnot, jako je právo na informace s jiným veřejným zájmem, není možné automaticky jednu z těchto hodnot předem vyloučit. Naopak je třeba podle okolností každého konkrétního případu přihlédnout k tomu, která z hodnot převažuje. Právní úprava neumožňovala zkoumat v daném případě nezbytnost omezení práva na informace a automaticky bránila tomu, aby byl zpřístupněn jakýkoli nepravomocný rozsudek.

Nález Ústavního soudu naleznete zde.
Znění podané ústavní stížnosti naleznete je dostupná zde na stránkách Otevrete.cz – webu pro otevřenost veřejné správy.

Soud ale nikoho nepostavil mimo zákon

Článek byl publikován dne 20. 2. 2010 v deníku Právo.
Po rozsudku, jímž Nejvyšší správní soud (NSS) rozpustil Dělnickou stranu (DS), jsem potkal v tramvaji známého, který pochází z Německa a v ČR už dvacet let veřejně a důsledně vystupuje proti anticiganismu, antisemitismu a proti xenofobii.
Přišli jsme tím rozsudkem o svobodu?“ ptal se mě s obavou v hlase. Odpověděl jsem, že rozsudek vítám. Naši svobodu naopak rozšířil, protože uplatnil právo, které ji vymezuje. On mi řekl, že je v zásadě proti jakémukoli zákazu politických stran, ale že ti neonacisti jsou opravdu hnusní, a tak vlastně neví.

Lidskoprávní aktivista František Kostlán z Židovské liberální unie napsal po vynesení rozsudku NSS, že „svobodou není to, že kdosi pokřikuje, že ho strčí do plynové komory, jen co se dostane k moci“.

Jak to ale, že po dvaceti letech svobody se vůbec musí zdůrazňovat základní myšlenka právního státu, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého? A že stát je povinen použít sankce i vůči tomu, kdo štve proti nějaké skupině lidí?

Představa, že pouhé slovo ani moc neškodí a nemá být trestáno, s níž mají USA trvalé a vážné potíže v mezinárodních mechanismech chránících lidská práva, je v této zemi nepochopitelná. Zotročování slovem, které ohlupovalo anebo hrozilo, je tu stále v paměti lidí. Represe už nebyla plošná, ve vězeních bylo od konce 50. let již méně lidí, ale to „slovo“ zažili všichni ve školách, v práci, na vojně, na schůzích, v novinách a v televizi, a dokonce i v církvích.

Lidé se tu málo řídí zásadou, kterou OSN přijala po porážce nacismu, že „je nutné, aby lidská práva byla chráněna zákonem, nemá-li být člověk donucen uchylovat se, když vše ostatní selhalo, k odboji proti tyranii a útlaku“. Zpochybňují to, že tyto zákony z roku 1990 vůbec máme, a pak to, že je správní a soudní orgány používají.

Hned po rozpuštění DS rozháněla policie v Brně její sympatizanty bez zákonného důvodu. Možná, že si myslela, že DS je nyní postavena mimo zákon, jak se tu často říká, a že zásah proti nim je proto možný? Nikdo z přítomných to nerozpoznal, redaktorka veřejnoprávní ČT označila shromáždění za nepovolené, jako by se v demokracii ke shromáždění potřebovalo nějaké povolení. Zákon naopak uvádí, že ne. A nesplnění oznamovací povinnosti není důvodem k rozpuštění shromáždění. Ozvala se pak jen Liga lidských práv. I člen DS má právo na zákonnou ochranu.

Lidé také neoceňují, že senát NSS, složený ze soudců vycházejících z různě silných liberálních zásad, považuje problémy, jichž zneužila DS, za skutečné a že tuto stranu nemá za nepřítele, ale za součást společnosti.

Diskutujme ale hlavně o tom, jak dobré či špatné máme zákony. A také, zda a jak se jimi státní orgány včetně soudů řídí. O tom, zda někdo škodí, se sice diskutovat může, spíše bychom ale měli státní orgány nutit, aby znaly a dodržovaly zákon.

Soudy možná budou moci zveřejňovat i nepravomocné rozsudky

Ministerstvo spravedlnosti vydalo rozhodnutí, které podle některých výkladů znamená zásadní průlom do současné praxe zveřejňování rozsudků. Může znamenat, že soudy budou povinně zveřejňovat i nepravomocné rozsudky. K těm se zatím nelze dostat jinak, než se přímo zúčastnit veřejného vyhlášení nebo je získat od účastníků sporu.
Na začátku odmítl soud Lize lidských práv poskytnout nepravomocný rozsudek. Odvolala se k ministerstvu spravedlnosti, to rozhodnutí soudu zrušilo a případ vrátilo. Z toho je tedy zřejmé, že soudy by nepravomocné rozhodnutí poskytovat měly. Ministerstvo to nechce komentovat, pouze zdůraznilo, že šlo o jeden konkrétní případ a v dalším může rozhodnout jinak. Podle mluvčí resortu Veroniky Ludvíkové ministerstvo totiž není kompetentní k tomu vydávat nějaké obecné pokyny.

Podle Ligy lidských práv by zveřejňování nepravomocných rozsudků znamenalo třeba rychlý přístup k nezkresleným informacím o současných kauzách, což de facto znamená kontrolu soudnictví, jestli soudy rozhodují spravedlivě nebo stejně ve všech věcech. Rozhodnutí si stejně jako Liga lidských práv vykládá i Soudcovská unie. Podle jejího viceprezidenta Tomáše Mottla ministerstvo svým rozhodnutím vyslovilo právní názor a o něj se mohou opřít další žádosti.

Česká advokátní komora má názor opačný. Podle jejího místopředsedy Martina Vychopeně by zveřejňování nepravomocných rozsudků ohrozilo účastníky řízení i svědky – protože například v odvolacím řízení může dojít ke změně rozsudku. „Myslím si, že tímto způsobem se pak může vyvíjet i nežádoucí tlak na soudcovskou nezávislost,“ prohlásil Vychopeň. Soudcovská unie se mimo jiné i z těchto důvodů bude rozhodnutím ministerstva zabývat a nevylučuje ani, že vyvolá jednání přímo s ministerstvem spravedlnosti.
Článek byl zveřejněn dne 13. 6. 2009 na stránkách ČT24 a naleznete jej zde, reportáž zveřejněná dne 13. 6. 2009 na ČT1 v pořadu Události je ke stažení zde.