Pátek, 11. ledna 2008Zprávy z médií
České soudy často rozhodují v řízeních o zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům příliš mechanicky a nezohledňují individuální odlišnosti v projednávaných případech. Uvedl to Ústavní soud (ÚS) ve středečním verdiktu, kterým dal za pravdu stížnosti ženy zbavené způsobilosti kvůli duševní chorobě.
Praxi soudů kritizují i občanská sdružení Liga lidských práv a Centrum advokacie duševně postižených, která na verdikt ústavních soudců upozornila. S člověkem nelze manipulovat jako s věcí, napsal v rozhodnutí ÚS soudce zpravodaj Jiří Nykodým. “Soudy při rozhodování o základních otázkách lidské existence rozhodují paušálně a mechanicky, bez snahy o individuální přístup ke každému jednotlivci. Taková praxe je nepřijatelná a svým způsobem nebezpečná,” uvedl.
Podle právníka občanských sdružení Davida Zahumenského často chybí respekt k právům a důstojnosti osob se zdravotním postižením. O nesprávných zvyklostech svědčí podle něj i loňské statistiky ministerstva vnitra. V ČR podle nich žilo 23 283 lidí zcela zbavených způsobilosti k právním úkonům a 3893 lidí s omezenou způsobilostí. Poměr by prý měl být opačný.
Ústavní soud rozhodoval v případu ženy z Prahy, která byla v roce 2000 zcela zbavena způsobilosti k právním úkonům. V posledních letech se snažila rozhodnutí soudů zvrátit. Uspěla až nyní u ÚS.
Článek vyšel v deníku Právo dne 11. 1. 2008 (str. 7, rubrika Zpravodajství)
Článek vyšel také v deníku Haló noviny dne 11. 1. 2008 (str. 14, rubrika Z domova)
Čtvrtek, 10. ledna 2008Zprávy z médií
ÚS: S člověkem nelze manipulovat jako s věcí
Brno – Ústavní soud kritizoval praxi českých soudů v případech, kdy zbavují lidí s duševním onemocněním či mentálním postižením právní způsobilosti.
Postupují formálně, nekriticky přejímají znalecké posudky a často tak porušují práva těchto lidí, uvedl.
Formuloval toto hodnocení ve verdiktu vyneseném ve prospěch ženy, která se sedm let marně snažila získat soudně odebranou způsobilost k právním úkonům zpět.
Nebezpečná praxe
Na základě statistik totiž bylo v Česku zbaveno způsobilosti 23 tisíc lidí, naopak pouze částečné zbavení způsobilosti se dotklo asi tří tisíc lidí.
A není podle ústavních soudců v pořádku.#infobox
„Soudy při rozhodování o základních otázkách lidské existence rozhodují paušálně a mechanicky, bez snahy o individuální přístup ke každému jednotlivci. Taková praxe je nepřijatelná a svým způsobem nebezpečná, neboť vede k poškozování práv člověka jako jednotlivce,“ uvedl senát Ústavního soudu pod vedením Dagmar Lastovecké.
Podle ústavních soudců není možné s člověkem manipulovat jako s věcí.
Starala se o matku
Žena, jejíž žádosti soudci vyhověli, do svých padesáti let žila s matkou, které se o vše starala. Po její smrti se ale nebyla schopna se o sebe postarat, neplatila tak nájemné.
Městský úřad proto navrhl, aby soud vymezil možnost alespoň úhrady nájmu opatrovníkem. Soud však ženu zbavil způsobilosti k právním úkonům úplně.
A žena neuspěla ani se žádostí o vrácení způsobilosti, a proto se obrátila na Ústavní soud. Uvedla, že byla porušena její práva na nedotknutelnost osobnosti, ochranu soukromého a rodinného života, způsobilost mít práva a právo volit.
Po sedmi letech se dočkala zastání
Ústavní soudci jí dali zapravdu. Po sedmi letech od verdiktu soudu, který ženu zbavil způsobilosti.
„Postup soudu v tomto posuzovaném případě nese rysy typické pro postup soudů v těchto věcech, je charakterizován formálním, schematickým pohledem na projednávaný případ bez snahy o individuální a naprosto nekritickým přejímáním závěrů znaleckých posudků,“ uvedli ústavní soudci.
„Závěr soudu o úplné nezpůsobilosti stěžovatelky ke všem právním úkonům se tak dostal do extrémního rozporu s provedenými důkazy,“ dodali.
Podle právníka sdružení MDAC a Ligy lidských práv Davida Zahumenského se v Česku nejedná o izolovaný případ, ale o přetrvávající praxi.
„Klienti s duševním onemocněním či mentálním postižením, kteří mají problém se v některé oblasti samostatně rozhodovat, jsou namísto podpory zbavováni možnosti o sobě rozhodovat a stávají se pouhými loutkami svých opatrovníků. Jsou tak v důsledku vyloučeni ze života ve společnosti,“ uvedl Záhumenský.
Zdroj: aktualne.cz
Pátek, 4. ledna 2008Zprávy z médií
Výbor OSN pro práva dítěte ve svých Závěrečných doporučeních z ledna 2003 naléhal na Českou republiku, aby byla zachována současná věková hranice trestní odpovědnosti stanovená na patnáct let.
Široká diskuse ohledně trestní odpovědnosti probíhala již v souvislosti s novým zákonem č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (dále jen zákon o soudnictví ve věcech mládeže nebo ZSM). Citovaný zákon stanovil hranici trestní odpovědnosti na 15 let. Zde upravená trestní odpovědnost je koncipována jako tzv. relativní odpovědnost.
Dětská kriminalita klesá
V rozporu s uvedeným doporučením Výboru OSN pro práva dítěte věcný záměr nového trestního zákona navrhuje snížení hranice trestní odpovědnosti na 14 let.
Jako důvod je nejčastěji uváděno, že dnešní mládež dospívá dříve, že stejná věková hranice je platná i v okolních státech a za první republiky existovala i v tehdejším Československu. Málokdy je však argumentováno statistikami kriminality dětí mladších 15 let. Média vytvářejí dojem, že současná generace dětí je generací kriminálníků s narůstající brutalitou.
Analýza Institutu pro kriminologii a sociální prevenci či dostupné policejní statistiky a zkušenosti policistů z terénu nijak nepotvrzují to, že by se situace co do počtu i závažnosti trestných činů páchaných mládeží výrazně zhoršovala.
I zpráva Nejvyššího státního zastupitelství o činnosti z roku 2006 uvádí, že v “roce 2006 stagnovala úroveň vykázané trestné činnosti mladistvých (údaje o stíhaných i obžalovaných osobách byly v podstatě obdobné jako v roce 2005).
Pokud jde o děti mladší 15 let, zde bylo naopak zaznamenáno další, rozhodně nezanedbatelné, snížení počtu dětí, které se dopustily činu jinak trestného (oproti roku 2005 činila hodnota poklesu sice jen 9,5 %, v absolutních počtech však bylo dosaženo nejnižšího čísla za celé období od roku 1989).” Nevyšší státní zastupitelství tedy dospělo k závěru, že snížení věkové hranice trestní odpovědnosti z 15 na 14 let, na němž je založen i nově vypracovávaný návrh trestního zákoníku, se jeví jako nevhodné a blíže nepodložené. Pro takové snížení věkové hranice trestní odpovědnosti nesvědčí ani poznatky z praxe při objasňování a dokazování zvlášť závažné násilné trestné činnosti.
Snížení hranice problém nevyřeší
Většina odborníků podporuje komplexnější řešení a přiklání se k názoru, že samotné snížení věkové hranice trestní odpovědnosti problém stejně neřeší. Při stanovování hranice trestní odpovědnosti je nutné si uvědomit, že nezáleží ani tak na tom, jestli věková hranice bude 14 nebo 15 let, ale spíše na následné reakci systému na delikventní jednání nezletilého a na jeho prevenci. Je třeba zdůraznit, že současná právní úprava již teď umožňuje přijmout opatření vůči dítěti mladšímu 15 let, které se dopustilo činu jinak trestného.
V právních systémech států, kde je hranice trestní odpovědnosti stanovena v nízkém věku, jsou následná opatření vůči pachateli přijímána převážně v rámci specializované netrestní justice. Tam, kde je stanoven vyšší věk trestní odpovědnosti, je s mladistvými pachateli zacházeno podobně jako s dospělými, tresty jsou ukládány v rámci trestní justice a jsou kratší. Současná právní úprava v sobě spojuje oba tyto modely, kdy trestně odpovědným dětem starším 15 let jsou ukládána opatření (výchovná, ochranná, trestní) specializovanými soudy v trestním řízení, reflektujícím specifika mladistvých, zatímco dětem mladším 15 let, které se dopustí činu jinak trestného, je možné uložit některá opatření (dohled probačního úředníka, zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu) včetně ochranné výchovy.
Samotné snížení hranice trestní odpovědnosti problém neřeší. Musí být doplněno odpovídajícími programy práce s mladistvými delikventy a koncepcí prevence kriminality dětí a mládeže.
Ochrana práv a zájmů dítěte
V oblasti delikvence dětí mladších 15 let máme za to, že existují zásadnější problémy, které je třeba legislativně řešit.
Třeba ochranu práv a oprávněných zájmů dítěte mladšího 15 let, které je podezřelé ze spáchání činu jinak trestného, a institut předběžného opatření použitého u dítěte jako náhrada vazby.
Ustanovení § 90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže stanoví, že “dítě mladší patnácti let není trestně odpovědné.” Řízení dle III. hlavy zákona o soudnictví ve věcech mládeže dopadající na děti mladší 15 let není pojato jako řízení trestní, ale občanské soudní řízení, vycházející z úpravy řízení ve věcech péče soudu o nezletilé. Řídí se podpůrně občanským soudním řádem (§ 96 ZSM). Nicméně toto řízení zahrnuje dvě fáze: druhé fázi, tj. fázi občanského soudního řízení, předchází fáze první, kterou nelze za občanské řízení považovat, neboť se zaměřuje na ujasnění toho, zda dítě mladší 15 let spáchalo čin jinak trestný. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže však vůbec neřeší ani základní otázky týkající se postupu při prověřování uvedených věcí, přičemž v případě absence úpravy je třeba vycházet z ustanovení trestního řádu.
Pokud se tedy dítě mladší 15 let dopustí činu jinak trestného, podá státní zástupce soudu pro mládež návrh na uložení opatření. Ze zákona vyplývá, že samotné řízení bude zahájeno až podáním daného návrhu (soud může řízení zahájit také bez návrhu) a až tímto okamžikem nabývá dítě práv vyplývajících ze zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Teprve tehdy je mu také poskytnuta ochrana ve formě opatrovníka (advokáta), který hájí zájmy dítěte.
Výše uvedený zákon přiznává zvýšenou ochranu mladistvému (osoba starší 15 let a mladší 18 let), jehož zájmy musí být obhájcem hájeny již od okamžiku, kdy jsou proti němu použita opatření podle tohoto zákona nebo provedeny úkony podle trestního řádu, a to včetně úkonů neodkladných a neopakovatelných. Mladistvý musí být zastoupen obhájcem již v přípravném řízení. Obhájce má právo se zúčastnit těch úkonů, kterých je oprávněn se zúčastnit mladistvý.
Jinak je tomu ovšem ve věcech dětí mladších 15 let, kdy je řízení zahájeno až podáním návrhu na uložení opaření a jedná se de facto o řízení občanskoprávní, proto zde není přípravné řízení jako v řízení trestním. Z tohoto důvodu zde také není dána povinnost zastupovat dítě, podezřelé ze spáchání činu jinak trestného, obhájcem již během vyšetřování tohoto činu, a to před zahájením samotného řízení. Dozorující státní zástupce je sice povinen podat k soudu návrh bezodkladně poté, co se doví, že pachatelem je dítě, které nemůže být pro svůj věk trestně stíháno.
Z logiky věci však podání tohoto návrhu předpokládá vést dokazování k prokázání rozhodných okolností nasvědčujících tomu, že dítě podezřelé ze spáchání činu jinak trestného se tohoto činu skutečně dopustilo. Proto by již při těchto úkonech, jak je tomu i v případě mladistvých, mělo být dítě povinně zastoupeno obhájcem, který by přispěl ke zvýšené ochraně jeho práv a oprávněných zájmů.
Dítě v náhradní vazbě
Dalším problémem je skutečnost, že ačkoli v případě dětí mladších 15 let není vazba dle zákona možná (ta je specificky upravena jen ve věcech mladistvých), došlo k tomu, že dítě bylo umístěno pro podezření ze spáchání činu jinak trestného do zařízení ústavní péče, a to na základě předběžného opatření nařízeného soudem dle § 76a OSŘ na návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Přitom jediným důvodem uvedeným v usnesení soudu byl ten, že nezletilý je vyslýchán k nejasnému úmrtí jiné osoby, a v tomto řízení byl a stále je veden jako hlavní podezřelý.
Institut předběžného opatření podle §76a OSŘ však slouží výhradně k ochraně dětí samotných, nikoli k ochraně společnosti před těmito dětmi. Nejenže takové rozhodnutí nebylo slučitelné se samotnou podstatou tohoto institutu, ale i výše uvedený důvod pro nařízení předběžného opatření nenaplňoval důvody stanovené v ustanovení §76a odst. 1 OSŘ. Toto předběžné opatření by se mělo vydávat zejména v případě, kdy je dítě použito ke spáchání trestného činu ze strany rodičů. V takové situaci lze totiž konstatovat, že další pobyt dítěte u jeho rodičů není v jeho zájmu. Ve výše zmiňovaném případě však tato situace nenastala. Je třeba apelovat na to, aby byla respektována presumpce neviny a na nezletilého bylo do pravomocného rozhodnutí soudu pohlíženo jako na nevinného. Vydáním a vykonáním výše uvedeného opatření tak patrně došlo k neoprávněnému zásahu do osobní svobody nezletilého.
Také Nejvyšší státní zastupitelství považuje za vhodnější jiné změny právní úpravy v oblasti delikvence dětí mladších 15 let než snížení hranice trestní odpovědnosti, “a to jednak změnou ustanovení § 90 zákona č. 218/2003 Sb. (nahrazení obligatorních návrhů na uložení opatření prostorem pro uvážení státního zástupce při fakultativním podávání návrhu), jednak vhodným doplněním druhů opatření, která by bylo možno ukládat podle § 93 zákona č. 218/2003 Sb., jednak zajištěním rychlé vykonatelnosti takto uložených opatření, a s tím spojené zkvalitnění právní úpravy režimu výkonu ochranné výchovy, popř. úprava zabezpečovací detence.” Právní úprava možných opatření je u dětí mladších 15 let ve svém důsledku paradoxně přísnější než u mladistvých, neboť škála možných opatření u dětí mladších 15 let je mnohem užší. Prakticky neexistují vhodné probační programy, soud tak může uložit pouze jeden ze dvou druhů opatření, přičemž mnohdy by vzhledem k okolnostem činu bylo třeba dítěti např. udělit napomenutí, uložit ústavní výchovu či jiné výchovné omezení nebo povinnost; tento názor dokladuje i vysoké procento upuštění od uložení opatření.
Diskuse by tedy spíše než o snížení hranice trestní odpovědnosti měla být vedena o efektivitě opatření přijímaných jako reakce na deliktní jednání dětí mladších 15 let a úspěšnosti těchto opatření při resocializaci dítěte. Snižování hranice trestní odpovědnosti povede ke zbytečné kriminalizaci dětí a zneužívání stále mladších dětí k páchání trestné činnosti.
STATISTICKÝ PŘEHLED KRIMINALITY MLÁDEŽE
a) kriminalita nezletilí (mladiství)
b) kriminalita mladiství
2001 2002 2003 2004 2005 2006
a) celková 9926 5541 4692 3319 3086 3090
b) celková 12913 10901 9779 7886 7614 7605
z toho:
a) vraždy 3 0 0 4 1 1
b) vraždy 8 5 5 12 2 4
a) násilná 1285 982 873 705 581 544
b) násilná 1141 1241 1235 1341 1149 990
a) mravnostní 141 119 120 92 104 74
b) mravnostní 181 229 194 161 190 175
a) majetková 7214 3419 2731 1953 1786 1180
b) majetková 9650 7294 6229 4701 4643 4159
a) hospodářská 70 94 120 110 100 101
b) hospodářská 253 320 260 221 248 280
Zdroj: Policejní prezidium ČR
Samotné snížení hranice trestní odpovědnosti z 15 na 14 let problém kriminality dětí neřeší. Musí být doplněno odpovídajícími programy práce s mladistvými delikventy a koncepcí prevence kriminality dětí a mládeže.
Jana Havigerová, Veronika Kristková
Článek vyšel v měsíčníku Parlamentní zpravodaj dne 4.1.2008.
Středa, 5. prosince 2007Zprávy z médií
Ročně je u nás orgány sociálně-právní ochrany dětí registrováni asi 1500-2000 případů týraných a sexuálně zneužívaných dětí. Odborníci odhadují, že počet odhalených případů je pouze špička ledovce.
Odhalením týrání nebo sexuálního zneužívání dítěte utrpení dítěte nekončí, To, co následuje potom, často prohlubuje psychickou deprivaci dítěte, vede k sekundární viktimizaci a mnohdy až k systémovému týrání dítěte. Tato forma týrání je způsobena systémem, který byl založen na pomoc a ochranu dětí, a kterému jsou dětské oběti vystaveny.
Příkladem systémového týrání jsou případy, kdy se dítě poprvé svěří odborníkovi s týráním či zneužíváním a jeho výpověď je zpochybněna, dítě je opakovaně vyslýcháno a tím se mu opětovně vybavují traumatické zážitky z minulosti, či je traumatizováno opakovanými lékařskými prohlídkami, které se provádějí nadbytečně. Dále může jít o případy, kdy dítě úzkostlivě prožívá opakovaný policejní výslech, či je-li prováděn výslech u soudu za přítomnosti pachatele. K sekundární viktimizace může dále docházet zveřejněním identity nebo údajů, které vedou k identifi kaci oběti v médiích, neadekvátní přístup sociálního okolí k dítěti, třeba ve škole, oddělení dítěte od rodiny a rozhodování o osudu dítěte bez objektivního zhodnocení situace, nedostatečná informovanost nebo srozumitelnost informací pro dítě ohledně procesu trestního řízení a dalších opatření, která následují po odhalení týrání.
Trápení dětí u výslechů
Sekundární viktimizace dětí jako obětí násilné trestné činnosti a jejich další poškozování v trestním řízení by mělo být eliminováno a sníženo na nejnižší možnou míru. Problém násilí na dětech spadá do kompetencí ministerstva vnitra, ministerstva práce a sociálních věcí, ministerstva zdravotnictví, ministerstva spravedlnosti a ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Důsledkem je špatná koordinace systému, nedostatek jednotných a propojených statistických údajů, nejednotný monitoring a nejednotné metodické vedení. Přestože došlo k určitému zlepšení situace, nadále dochází v mnoha případech k sekundární viktimizaci dítěte v průběhu trestního řízení.
Současná právní úprava postavení dětské oběti v trestním řízení má mnoho nedostatků z hlediska prevence sekundární viktimizace. Specifi ka výslechu osoby mladší 15 let jsou stanovena v § 101 a 102 trestního řádu. Podle § 102 odst. 1 trestního řádu je třeba provádět výslech o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat duševní a mravní vývoj dítěte, zvlášť šetrně a vyčerpávajícím způsobem tak, aby výslech v dalším řízení už nebylo třeba opakovat. V dalším řízení má být dítě vyslechnuto znovu jen v nutných případech. Obligatorní při výslechu dítěte mladšího 15 let jako svědka je přibrání pedagoga nebo osoby mající zkušenosti s výchovou mládeže (sociální pracovník, dětský psycholog, psychiatr).
Rodiče dítěte mohou být přibráni k výslechu, pokud to přispěje ke správnému provedení. Jde-li o výslech osoby mladší patnácti let a lze předpokládat, že přípravné řízení bude trvat delší dobu, může být dítě vyslechnuto v procesním postavení svědka již v přípravném řízení, bez nutnosti výslech opakovat po zahájení trestního stíhání. Pokud je tedy výslech dítěte proveden kvalifi kovaně, není třeba jej v průběhu trestního řízení znovu opakovat. Vysoké nároky na profesionalitu profesí přicházejících do styku s týranými a zneužívanými dětmi, na jejich osobnost, bohužel nejsou v praxi často splněny.
I přes výukové programy stále přetrvává nevhodné chování některých policistů, soudců a dalších profesionálů a jejich neporozumění pro základní aspekty chování obětí a pachatelů týrání a zneužívání.
Byť právní úprava týkající se výslechu dítěte je poměrně kvalitní a přestože je v § 102 trestního řádu stanoveno, že v dalším řízení má být dítě mladší 15 let vyslechnuto jen v nejnutnějším případě, setkáváme se s opakovanými výslechy dítěte často, standardně vypovídá až třikrát – před sdělením obvinění, během vyšetřování v trestním řízení před psychologem, který posuzuje věrohodnost a pak před soudcem při hlavním líčení. Velkou roli hraje i materiální vybavení policejních služeben. U výslechu dítěte má právo být přítomen obhájce i státní zástupce, kteří mohou v závěru výslechu položit dítěti otázky, dále musí být přítomen vyšetřovatel, přibraná osoba, opatrovník dítěte a v případě, že je výslech dítěte prováděn jako neodkladný a neopakovatelný úkon (§ 158a), musí být přítomen i soudce. Množství cizích osob přítomných u výslechu může být pro dítě velmi zatěžující. Výslech dítěte by měl proto probíhat prostřednictvím jednocestného zrcadla, které odděluje dítě a vyslýchajícího od ostatních přítomných, kteří mají možnost klást otázky prostřednictvím zvukového spojení. Výslech by se měl zdokumentovat na videozáznam, což snižuje nutnost jeho opakování. Vybavenost policejních služeben jednocestnými zrcadli a audio-video nahrávacími zařízeními je však velmi nedostatečná a není zákonem stanovena povinnost provádět výslech touto formou.
Dítě bez advokáta
Postavení dítěte jako poškozeného v trestním řízení je dáno § 43 odst. 1 trestního řádu. Dochází k němu v případě, bylo-li mu trestným činem ublíženo na zdraví či způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. Práva dítěte jako poškozeného v trestním řízení uplatňuje jeho zákonný zástupce, tedy zpravidla rodič. V případě, že pro střet zájmů nemůže zákonný zástupce dítě zastoupit, ustanoví se dítěti podle § 37 odst. 2 zákona o rodině opatrovník, kterým je zpravidla orgán sociálněprávní ochrany dětí. Dítě jako poškozený v trestním řízení může být zastoupeno nejen zákonným zástupcem či opatrovníkem, ale také zmocněncem, kterého je oprávněn zákonný zástupce dítěti zvolit.
Pro účinnou ochranu práv nezletilého dítěte včetně ochrany před sekundární viktimizací v průběhu řízení by bylo nanejvýš vhodné, aby jeho práva háji v trestním řízení právník, popřípadě advokát. I v případech, kdy dítě zastupuje v trestním řízení opatrovník – pracovník orgánů sociálně-právní ochrany dětí, nemusí být ochrana zájmů dítěte efektivní pro nedostatečnou znalost hmotně právní i procesně-právní úpravy. Důvodem proč děti nebývají v trestním řízení zastupovány zmocněnci, jsou náklady na finanční odměnu zmocněnce. Pokud to odůvodňují majetkové poměry poškozeného a uplatnil nárok na náhradu škody, má právo na bezplatné zastoupení zmocněncem.
V případech, o kterých pojednáváme níže, kdy vznikla pouze morální újma, kterou není možné odškodnit, však nelze o bezplatné ustanovení zmocněnce žádat.
Z hlediska de lege ferenda by bylo vhodné zakotvit automatické právo na bezplatné zastoupení zmocněncem minimálně ve všech případech, kdy poškozeným je dítě a jedná se o násilný trestný čin. Zastoupení advokátem může mít zásadní význam při ochraně dítěte před sekundární viktimizací v průběhu trestního řízení, například v případě výslechu dítěte mladšího 15 let nemusí být umožněna ani přítomnost rodičům dítěte.
Dalším vážným nedostatkem současné právní úpravy je nemožnost odškodnění nemateriální újmy (morální škody) v rámci adhezního řízení. Morální újma je v mnoha případech jediná újma způsobená týraným a zneužívaným dětem, která je však mnohem závažnější než újma fyzická. Nemateriální újmu je možné odškodnit pouze v občanském řízení s využitím institutu ochrany osobnosti. Toho se v praxi téměř nevyužívá, neboť s sebou nese značné finanční náklady a riziko dalšího znaleckého zkoumání a traumatizace dítěte.
Ochrana soukromí
Informování médií o kauze Kuřim jasně ukázalo i nezasvěceným, jak nedostatečná je ochrana soukromí obětí trestných činů v trestním řízení. V českém prostředí je poskytování informací o trestním řízení médiím upraveno § 8a trestního řádu.
Dotčené ustanovení neklade patřičný důraz na oprávněné zájmy poškozených, svědků a pozůstalých. Z jeho dikce nelze dovodit úplný zákaz poskytnutí jejich osobních údajů. Stávající ustanovení by proto mělo být novelizováno tak, aby byl výslovně zaveden zákaz zveřejňování informací vedoucích k odhalení identity poškozeného, svědka nebo pozůstalých, a to nejen v případě dětských obětí. Možnost orgánu činného v trestním řízení odepřít poskytnutí informace o poškozeném, svědkovi nebo pozůstalém po oběti nemusí vždy zajistit, že tyto osoby budou ušetřeny nechtěného zájmu médií. Jedinou ochranou, kterou právní řád v této situaci jednotlivci poskytuje, je soudní ochrana osobnosti podle § 12 občanského zákoníku, ke které lze přistoupit až po té, co byly citlivé údaje zveřejněny. Ministerstvo spravedlnosti předpokládá předložení samostatné novely trestního řádu do parlamentu, která bude obsahovat zákaz zveřejňování informací umožňující identifikování dětské oběti a také stanovení tohoto zákazu v občanskoprávním řízením, pokud toto řízení souvisí s řízením trestním. Úprava má odpovídat úpravě zákazu zveřejňování informací o mladistvém v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže. Sankci za porušení tohoto zákazu, pokutu, stanoví přestupkový zákon. Je třeba podotknout, že zákaz zveřejňování informací vedoucích k identifikaci poškozeného by se měl vztahovat nejen na děti, ale i na další skupiny obětí trestných činů, minimálně těch zvláště ohrožených sekundární viktimizací v průběhu trestního řízení (jako např. oběti sexuálních deliktů, ublížení na zdraví, rasových útoků, obchodování s lidmi apod.).
Rehabilitace a reintegrace dítěte
Velké nedostatky lze shledat i v otázce terapie (rodiny i dítěte-oběti) a rehabilitace dítěte – v tomto směru státní sektor stále selhává. Pokud jsou tyto činnosti zajišťovány, tak především neziskovým sektorem, tedy nutně jen ve velmi omezeném rozsahu. Ze strany státu zůstává stále převládající reakcí na násilí vůči dítěti jeho umístění do ústavního zařízení, kde se dále prohlubuje jeho deprivace, a to i v případě, kdy vztah jednoho z rodičů k dítěti je dobrý. Tato praxe je poměrně běžná, do povědomí veřejnosti se opět dostala až díky medializované kauze Kuřim a marného boje otce o předběžné svěření dětí do jeho péče. Umístěním dítěte do ústavního zařízení je v těchto případech porušována Úmluva o právech dítěte, která stanoví, že dítě nesmí být odděleno od rodičů proti jejich vůli. Úmluva umožňuje výslovně omezení nebo zákaz styku s rodičem v případě ohrožení zdravého vývoje dítěte, třeba v případech zneužívání či zanedbání, to se právě ale nevztahuje na nezneužívajícího rodiče nebo širší rodinu (např. prarodiče či jiné bližší příbuzné), kteří jsou schopni poskytnout dětem rodinné zázemí. Úmluva také zaručuje právo na kontakt s rodiči a blízkými osobami, v případě, že je od nich odtrženo. Dále je třeba zdůraznit, že neexistují specializovaná dětská zařízení pro děti se syndromem CAN a stávající ústavní zařízení nejsou schopna dětem poskytnout potřebnou terapeutickou péči.
Systém zotavení a reintegrace dětských obětí nezákonného jednání, který by byl garantovaný a financovaný státem, v České republice stále neexistuje. Propojený systém služeb, který by umožňoval rychlou a efektivní reakci na jednotlivé případy a umožnil by tak systematické a komplexní zpracování dat nutných pro monitorování a analýzu, chybí. V případech násilí páchaného na dětech stále přetrvává trend nasazování ex post represivních opatření a podceňování významu prevence. Přitom prioritní by měla být prevence v samotné rodině či pomoc při překonávání problému v co nejranějším stadiu, nezabrání-li se již jeho vzniku.
V tomto ohledu je nezastupitelná role orgánů sociálně-právní ochrany dětí. Tyto orgány ovšem stále v některých případech své zákonné povinnosti neplní tak, jak by měly, a někdy se proti nim dokonce hrubě proviňují, nevystupují dostatečně aktivně jak v prostředí rodiny, tak v příslušných řízeních týkajících se dětí. Počet pracovníků sociálně-právní ochrany je ve většině oblastí nedostatečný, preventivní činnost není v jejich kapacitě a ve většině případů chybí specializovaný pracovník na problematiku CAN.
Výbor pro práva dítěte OSN ve svých posledních Závěrečných doporučeních z roku 2003 kritizoval Českou republiku za přístup k týraným a sexuálně zneužívaným dětem. V roce 2008 bude vláda opět Výboru předkládat periodickou zprávu o plnění závazků vyplývajících z Úmluvy o právech dítěte. Bohužel nezbývá než konstatovat, že v implementaci Úmluvy v oblasti péče o týrané a sexuálně zneužívané děti nedošlo v ČR od roku 2003 prakticky k žádnému pokroku.
Mgr. Veronika Kristková, Liga lidských práv
Parlamentní zpravodaj, 5.12.2007 (str. 32, Děti jako politikum)
Úterý, 27. listopadu 2007Zprávy z médií
Manželé Petr a Martina Bielikovi se před rokem rozhodli pro těžký krok: nepřipustili, aby lékaři ozařovali jejich syna po léčbě rakoviny. Dnes osmiletý Martin nejenže žije, ale navíc dali Bielikovi návod i dalším: jako první v Česku totiž dokázali, že rodiče nemusí vždy souhlasit s tím, jak chce nemocnice léčit jejich dítě. A nyní jim dal za pravdu i soud.
Příběh, na který nedávno HN upozornily, se ale neodehrává po jednoduché ose: rodiče proti zatvrzelým lékařům. Je to naopak spor, kdy obě strany chtějí pro dítě to nejlepší – jen až dosud nebylo jasné, jestli v takovém případě má větší váhu hlas rodičů, nebo zkušených odborníků.
Brněnská soudkyně Ivana Losová, k níž spor nakonec doputoval, na to dala před pár dny odpověď. Podle jejího verdiktu, o němž včera přinesl zprávu týdeník Respekt, mají přednost rodiče. »Lékaře ale můžeme jen chválit, od začátku chápali náš nelehký postoj a naše argumenty,« ujišťuje však Petr Bielek.
Úředníci: Ať rozhodne soud
Vše začalo tím, že malému Martinovi zjistili lékaři nádor v čelisti, takzvaný Ewingův sarkom. Nejprve prošel ve Fakultní nemocnici v Brně náročnou chemoterapií a poté ještě úspěšnou operací.
A obvykle lékaři poté ještě nasazují ozařování – jen tak se dá prý snížit možnost, že se později nádor opět »neprobudí«. Pokud se ozařování neprovede, je podle brněnských doktorů až třicetiprocentní nebezpečí, že se nemoc vrátí.
Jenže Bielikovi si zjistili, že ozařování znamená také riziko: doživotní deformaci obličeje, poškození očí či špatný růst zubů. A rozhodli se, že ho nepodstoupí. Lékaři se ovšem obrátili na sociální odbor radnice, aby posoudil, co je pro dítě lepší. A bezradní úředníci se raději obrátili na soud.
Doktoři se hájili, že postupují podle pravidel, jimiž se řídí kolegové v celé Evropské unii i v Americe. »Rodiče ale skončili debatu s tím, že dítě bude v pořádku,« vysvětloval před dvěma měsíci Jaroslav Štěrba, přednosta onkologie fakultní nemocnice. Úředníci se tehdy nechtěli vyjadřovat vůbec a jejich postoj se nezměnil dodnes.
Proč? Doktoři se neshodli
Ani soudkyně Losová se o tom, jak při posuzování sporu postupovala, nechce bavit – podle ní citlivá kauza na veřejnost nepatří. Takže o důvodech jejího usnesení se lze dozvědět jen zprostředkovaně, paradoxně právě od Bielikových: soudkyně prý položila třem špičkovým lékařským onkologickým a radiologickým pracovištím v Česku, včetně toho brněnského, celkem deset otázek. Ta hlavní zněla: Doporučili byste ozařování?
A například lékaři z pražského Motola sice ozařování nevyloučili, ale jen kdyby se nemoc vrátila. »S tím se ostatně ztotožňujeme, a také jsme to soudkyni řekli,« vysvětluje Bielik. Z posudků ale jasně nevyplynulo, jak vysoké je nebezpečí, že se nádor znovu objeví: Někteří lékaři tvrdili, že pravděpodobnost je 70 procent, podle jiných je riziko jen jen pětinové.
Instinkt rodiče proti lékaři
Soud vzal také v úvahu analýzu, kterou vypracovala Michaela Kopalová, právnička z Ligy lidských práv, která se specializuje na právo ve zdravotnictví. S odkazem i na zahraniční zkušenosti je přesvědčena, že rodiče mají mít v takových sporech navrch.
Kopalová chce nyní o rozhodnutí soudu napsat články do odborných časopisů, aby se co nejvíc právníků dozvědělo, že soud přinesl nový pohled na vztah rodičů a lékařů. »Ukázalo se, že ne vždy je to tak, že lékař ví vše nejlépe a rodič ne,« vysvětluje Kopalová.
Česko takový případ zřejmě ještě nezažilo. Jediný trochu podobný se odehrál před lety, kdy soud nařídil, že rodiče musí souhlasit s transfuzí krve svému dítěti. Jenže tehdy šlo o dítě, jež by jinak jistě zemřelo, a o rodiče – Svědky Jehovovy, kteří transfúzi odmítli.
»Když se v budoucnu objeví nějaký podobný, jako byl ten Bielikových, bude jasné, že rodičovské instinkty, co je pro dítě dobré, je třeba brát vážně,« tvrdí Kopalová.
Vojtěch Blažek
Článek vyšel v Hospodářských novinách dne 27.11.2007 (str. 3, rubrika Z domova)
