Středa, 9. února 2011Zprávy z médií
Ústavní soud částečně vyhověl stížnosti Pavla Vavřičky proti pokutě, kterou dostal za to, že před osmi lety nenechal své děti očkovat. Případ tak musí znovu řešit Nejvyšší správní soud. V obecné rovině ale ÚS ústavnost povinného očkování dětí nezpochybnil.
Ústavní soud povinnost očkovat potvrdil, podle něj je v zájmu veřejného zdraví a lidé tedy mají nechat své děti očkovat. Řekl ale také, že ne každý případ odmítnutí musí být potrestán.
Pokud je dotyčný od počátku schopen vysvětlit, proč očkování odmítá, a tyto důvody jsou v souladu s některým dalším ústavně zaručeným právem, například s právem na svobodné projevování náboženství nebo víry, pak je podle ústavních soudců třeba mu vyhovět.
„Ústavní soud se v této věci omezil pouze na ústavněprávní aspekty celé věci s tím, že nezkoumal ústavnost zákonné povinnosti podrobit se pravidelnému očkování. Z tohoto důvodu se ani nepotřeboval vypořádat s jednotlivými argumenty a reagovat na argumenty účastníků,“ uvedla mluvčí ÚS Jana Pelcová.
Pavel Vavřička nepřivedl už v roce 2003 svoji dceru a syna k očkování proti tetanu, dětské obrně a žloutence typu B a krajská hygienická stanice rodičům vyměřila pokutu tři tisíce korun.
Proti tomu se rodiče bránili odvoláním k ministerstvu zdravotnictví i žalobou u Městského soudu v Praze a kasační stížností u Nejvyššího správního soudu. Všude byli zatím neúspěšní.
Ve stížnosti Vavřička požadoval jednak zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu, který mu pokutu potvrdil, a pak také příslušné části vyhlášky, na jejíž základě úředníci o pokutě rozhodovali.
Ústavní soud mu vyhověl jen částečně. Rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušil, ale vyhlášku, která mezi tím přestala platit a byla nahrazena novou, nikoliv.
Hygienici budou nález ÚS respektovat
Rodiče odmítající očkování argumentují tím, že obrna se v České republice neobjevila od roku 1960, tetanus zase lékaři zaznamenají maximálně dvakrát do roka. A hepatitida typu B podle nich vůbec není dětskou nemocí.
Hygienici ale tyto argumenty odmítají. Podle nich se budou při poklesu proočkovanosti pod 90 procent na českém území vyskytovat spalničky a další infekční nemoci.
„Očkování proti zarděnkám u dívky, která to odmítne může způsobit, že to děvče může onemocnět. A bohužel může mít následky, které se projeví neplodností,“ varoval hlavní hygienik ČR Michael Vít. A dodal:
„To je jeden ze základních důvodů, které by si při odmítání měli uvědomit.“
Nález Ústavního soudu ovšem hodlá respektovat a vydá i patřičné pokyny pracovníkům jednotlivých hygienických stanic.
„Je to pro nás na jedné straně určitým způsobem posílení toho, že jsme konali správně, na druhé straně se musíme naučit posuzovat individuální právo občana,“ podotkl Vít.
Petr Sedláček z občanského sdružení Rozalio, které spojuje rodiče s různými pohledy na povinné očkování, rozhodnutí ÚS přivítal.
„Ústavní soud rozhodl o tom, že rodiče mají opravdu konečně právo rozhodovat o očkování svého dítěte, což je jednak skvělá zpráva pro rodiče a také to Českou republiku posouvá mezi vyspělé západní země,“ řekl Sedláček ve vysílání Radiožurnálu.
Soudy rozhodly i ve prospěch rodičů
Zatímco Vavřičkova stížnost ležela čtyři roky u Ústavního soudu, Nejvyšší správní soud částečně své stanovisko k této problematice přehodnotil a v jiném případu rozhodl, že odpůrce povinného očkování nelze trestat pokutami za přestupky.
Podobný případ nedávno řešil i Okresní soud v Kroměříži. Ten rozhodl, že odmítnutí povinného očkování dítěte není trestný čin, a třicetiletou matku zprostil obžaloby ze zanedbání péče. Žena před několika lety odmítla dvě ze svých tří dětí naočkovat podle předpisů ministerstva zdravotnictví.
Zuzana Candigliota z Ligy lidských práv, organizace, která o podobný nález dlouho usilovala, ovšem zcela spokojená není:
„Je to určitý krok směrem k liberalizaci očkování v České republice. Ale stále je zde patrné, že bude zachována povinnost, bude zachována represe, která nemá ve většině evropských států obdoby.“
Článek byl publikován dne 9. 2. 2011 na www.rozhlas.cz a naleznete jej zde.
Autory článku jsou Zuzana Kopuletá, Martin Hromádka, David Šťáhlavský a Ludvík Bort, www.rozhlas.cz.
Středa, 9. února 2011Zprávy z médií
David ŠŤÁHLAVSKÝ, moderátor
——————–
Úřady a soudy by měly individuálně posuzovat případy, kdy rodiče odmítají povinné očkování svých dětí. Mimo jiné by neměli dostat už pokuty za takový postup. Rozhodl o tom dnes Ústavní soud v Brně. Mým prvním hostem po telefonu je hlavní hygienik České republiky Michael Vít, dobrý večer.
Michael VÍT, hlavní hygienik České republiky
——————–
Dobrý večer.
David ŠŤÁHLAVSKÝ, moderátor
——————–
Pane Víte, nebude rozhodnutím Ústavního soudu narušená jednotná koncepce povinného očkování u nás?
Michael VÍT, hlavní hygienik České republiky
——————–
Já si myslím, že rozhodně nebude, protože Ústavní soud se jako nejvyšší soudní autorita rozhodl o tom, že povinné očkování není v České republice protiústavní. Čili já si myslím, že toto je pro nás velmi zásadní rozhodnutí.
David ŠŤÁHLAVSKÝ, moderátor
——————–
Z odborného pohledu není pro děti naopak nebezpečné, když nebudou proočkované například proti tetanu?
Michael VÍT, hlavní hygienik České republiky
——————–
Tam je důležité říci, že zdůvodnění Ústavního soudu bylo právě to, že je důležité, aby ta proočkovanost naší populace byla vyšší než devadesátiprocentní, ta je, a zdůvodnil, že opravdu u těch odmítačů máme v individuálním posouzení brát na zřetely všechny důvody, které ten odmítač nám podá a bude zdůvodňovat.
David ŠŤÁHLAVSKÝ, moderátor
——————–
Nicméně nemohou tak rodiče opravdu potenciálně své dítě více ohrozit, než mu jaksi pomoci?
Michael VÍT, hlavní hygienik České republiky
——————–
Pane redaktore, rozhodně ne, protože za prvé používáme vakcíny, které samozřejmě jsou bezpečné.
David ŠŤÁHLAVSKÝ, moderátor
——————–
Ne, já jsem myslel v případě, že odmítnou to očkování.
Michael VÍT, hlavní hygienik České republiky
——————–
Samozřejmě to se může stát. Já přidávám případ, že například očkování proti zarděnkám u dívky, která to odmítne, může způsobit to, že to děvče může onemocnět a bohužel může mít následky, které se projeví v neplodnosti v tom jejím fertilním věku, a to si myslím, že je jeden ze zásadních důvodů, které by si rodiče při odmítání měli uvědomit.
David ŠŤÁHLAVSKÝ, moderátor
——————–
Děkuji, tolik hlavní hygienik České republiky Michael Vít, na slyšenou.
Michael VÍT, hlavní hygienik České republiky
——————–
Na shledanou.
David ŠŤÁHLAVSKÝ, moderátor
——————–
A ve vysílání vítám už Zuzanu Candigliotovou z Ligy lidských práv, dobrý den.
Zuzana CANDIGLIOTOVÁ, Liga lidských práv
——————–
Dobrý večer.
David ŠŤÁHLAVSKÝ, moderátor
——————–
Vy jste, vaše organizace dlouhodobě o takový nález usilovali. Jste spokojeni s výsledkem řízení u Ústavního soudu?
Zuzana CANDIGLIOTOVÁ, Liga lidských práv
——————–
No, já musím říct, že částečně to rozhodnutí vítáme, protože je to určitý krok směrem k liberalizaci očkování v České republice. Ale stále, stále je zde patrné, že bude zachována jakoby povinnost, bude zachována represe, která nemá ve většině evropských států obdoby, kde je očkování dobrovolné.
David ŠŤÁHLAVSKÝ, moderátor
——————–
Ano, nález znamená, že stát má právo nařizovat povinné očkování, ovšem s povinností musí v odůvodněných případech existovat výjimky. Například právě kvůli výhře rodičů. A ptám se tedy podobně jako pana Víta, nemohou být tím poškozeny, poškozena práva dítěte?
Zuzana CANDIGLIOTOVÁ, Liga lidských práv
——————–
Já se domnívám, že nikoliv, protože vlastně rodiče, kteří nechtějí očkovat nebo kteří chtějí očkovat například později a očkování odložit, protože nejedn se jenom o odmítače, jedná se o celé spektrum lidí, kteří mají různé důvody k neočkování, tak oni vlastně už teď buďto očkování odmítnou, nebo odloží. To očkování že je povinné, že se tak nazývá, neznamená, že ve skutečnosti je povinné ve smyslu vynutitelné. V současné době právní předpisy České republiky neumožňují vynutit očkování proti vůli rodičů. Umožňují maximálně uložit pokutu a i tady tato možnost byla omezena Nejvyšším správním soudem. Takže nyní i když zákonodárce znovu uzákoní očkování a to tak, aby bylo pokutovatelné, neznamená to, že je možné někoho očkovat násilím.
David ŠŤÁHLAVSKÝ, moderátor
——————–
Tolik Zuzana Candigliota z Ligy lidských práv. Děkuji a na slyšenou.
Zuzana CANDIGLIOTOVÁ, Liga lidských práv
——————–
Na slyšenou.
Rozhovor proběhl dne 9. 2. 2011 na ČRo 1 Radiožurnál.
Středa, 9. února 2011Zprávy z médií
Podle středečního nálezu Ústavního soudu by úřady a soudy měly v budoucnu v individuálních a odůvodněných případech upustit od pokutování i jiného nátlaku na rodiče, kteří odmítají povinné očkování svých dětí.
Úřady a soudy by měly v budoucnu v individuálních a odůvodněných případech upustit od pokutování i jiného nátlaku na rodiče, kteří odmítají povinné očkování svých dětí.
Vyplývá to ze středečního nálezu Ústavního soudu, kterým částečně vyhověl stížnosti odmítače očkování Pavla Vavřičky. V obecné rovině ale soudci nezpochybnili potřebnost a ústavnost povinného očkování dětí. Podle nálezu je to politická a expertní otázka, kterou ÚS nemůže do detailu posuzovat.
Podle hlavního hygienika Michaela Víta budou hygienici nález respektovat. „Zaprvé Ústavní soud nezpochybnil povinnost očkování v České republice. To je pro mě zásadní informace. Na druhé straně naprosto jasně řekl, že bychom měli v individuálních případech zohlednit individuální zdůvodnění těch lidí, kteří toto odmítnou,“ řekl novinářům Michael Vít. Názor Ústavního soudu se podle něj nejspíš promítne i v novele zákona o ochraně veřejného zdraví.
„Ústavní soud rozhodl o tom, že byla porušena základní práva stěžovatele. Konkrétně se jedná o právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru. (…) Obecně Ústavní soud neřekl, že není třeba povinného očkování. Takové stanovisko Ústavní soud nevydal,“ doplnila pro ČTK tisková mluvčí Ústavního soudu Jana Pelcová.
Nicméně hygienici a následně i soudy by již neměly přistupovat ke všem odmítačům dětského očkování stejně a vymáhat splnění povinnosti různými sankcemi. Soud sice na jednu stranu připustil, že stát má právo nařizovat povinná očkování, ovšem zdůraznil, že z této povinnosti musí v odůvodněných případech existovat výjimky jako je například víra rodičů.
Podle tiskového prohlášení Ligy lidských práv soudce Mucha při vyhlášení nálezu uvedl vodítka, podle nichž by při odmítnutí očkování měly hygienické stanice k rodičům přistupovat. Kromě naléhavosti očkování a aktuálního nebezpečí pro společnost musí úřady vzít v úvahu také motivaci, proč rodiče nechtějí očkovat.
„Zejména se musí zabývat tím, zda je důvodem ústavně zaručené právo a jestli rodič své právo uplatňoval konzistentně a přesvědčivě od počátku,“ uvádí Liga lidských práv v tiskovém prohlášení.
„V tomto případě stěžovatel pan Vavřička argumentoval svou vírou a přesvědčením o škodlivosti vakcín, avšak z nálezu lze dovodit, že se může jednat i o jiná práva z Listiny základních práv a svobod,“ interpretuje nález právnička Ligy lidských práv Zuzana Candigliota.
Rodiče se totiž dostávají do konfliktu s hygieniky nejen z ideologických důvodů, nýbrž velmi často také proto, že mají podle Ligy lidských práv zkušenost se závažnými vedlejšími účinky vakcín nebo chtějí očkování jen odložit do pozdějšího věku.
„Rozhodnutí Ústavního soudu opatrně zavádí změny v chápání výjimek z očkování. Donedávna úřady pokutovaly rodiče bez ohledu na jejich důvody k neočkování,“ myslí si Candigliota.
Tuto represivní praxi přerušil v srpnu minulého roku Nejvyšší správní soud, když uznal argumenty Ligy lidských práv, že konkrétní očkování nemůže nařizovat pouhá vyhláška, ale jedině zákon.
Ministerstvo zdravotnictví tak v reakci začalo připravovat novelu zákona o ochraně veřejného zdraví a snaží se povinné očkování a represi vůči rodičům zachovat.
„Zákonodárci by však do nového zákona neměli pouze přesunout starý očkovací kalendář. Měli by zvážit, zda nepostačí, aby očkování bylo pouze doporučené a hrazené státem, jako je tomu běžně na Západě,“ vyzývá Candigliota.
Vavřičkovou stížností se musí nyní znovu zabývat Nejvyšší správní soud, který podle Ústavního soudu přistoupil k problému příliš formalisticky.
Článek byl publikován dne 9. 2. 2011 na www.denikreferendum.cz a naleznete jej zde.
Autorem článku je Vratislav Dostál, deník Referendum.
Středa, 19. ledna 2011Zprávy z médií
Média přinesla minulý týden zprávu o tom, že Ministerstvo zdravotnictví chce dát do zákona sankce pro rodiče, kteří nechtějí respektovat stanovený očkovací plán. Diskusi vyvolal také případ paní Jasenčukové, která za neočkování dvou ze svých tří dětí dokonce stanula před trestním soudem.
Diskuse o očkování bohužel většinou zůstává u typicky českého schématu nesmiřitelného boje stoupenců a odpůrců povinného očkování. Domnívám se, že daleko více než vzájemné osočování by věci samotné prospěla věcnost. A zejména pohled do zahraničí. Kdy se konečně zbavíme jednostranného přístupu, jenž je postaven na strašení domácími autoritami (s tituly či funkcemi), bez toho, že by byly jakkoli reflektovány výsledky zahraniční diskuze?
Jak očkují v zahraničí?
S cílem podpořit takovou celospolečenskou diskusi jsme v Lize lidských práv ke konci minulého roku zpracovali analýzu toho, jak se k očkování dětí staví v šesti zemích EU. A výsledek? V Německu, Rakousku, Spojeném království i v Irsku dospěli k tomu, že povinné očkování nepotřebují. V Belgii je povinné jedno očkování, ve Francii tři. Jak je možné, že i tradičně konzervativní země střední Evropy jako Německo a Rakousko, s respektem k vyhlášeným autoritám a profesorům v oblasti medicíny, farmakologie a vakcinologie, dospěly k takovýmto zákonům? Znamená to, že i u nich zvítězila hloupost alternativy nad racionalitou preventivního lékařství? Jistě, že ne.
Ve všech šesti uvedených zemích samozřejmě usilují o ochranu veřejného zdraví a vysokou proočkovanost. Respektují ale zároveň, že cesta, která je nejjednodušší pro stát (přísně stanovený očkovací plán a postihy pro ty, kdo se od něj byť jen minimálně odchýlí) nemá mít automaticky přednost před svobodnou volbou rodičů v otázkách zdraví jejich dětí.
Veřejné zdraví versus svoboda jednotlivce
Ochrana veřejného zdraví by podle ústavního pořádku měla dostat přednost před individuální volbou jednotlivce pouze tehdy, pokud je to nezbytné a pokud neexistuje méně restriktivní varianta. Jestliže ale praxe v uvedených demokratických zemích ukazuje, že veřejné zdraví lze chránit i bez povinností a represe, neznamená to, že bychom i my měli zkoumat, zda informace a pozitivní motivace nemohou fungovat i u nás? Domnívám se, že ano.
Loňské rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který prohlásil, že za stávajícího právního stavu není možné neočkujícím rodičům udělovat pokuty, přináší příležitost otevřít celospolečenskou diskusi o tom, zda potřebujeme, aby některá očkování byla v ČR povinná a jaká očkování by to případně měla být. Proč u nás s výjimkou tuberkulózy, kterou se podařilo po letech bojů vyčlenit, narůstá počet těch povinných, zatímco v jiných zemích klesá až k nule?
Z přesvědčování a udávání partnerský vztah nevybudujeme
Na straně povinného očkování je samozřejmě vysoká proočkovanost a tím i nízký výskyt nemocí. Stát se už více nemusí snažit. Zároveň s sebou ale povinné očkování přináší jevy, které pozitivní rozhodně nejsou. Například pediatři jsou často přesvědčeni o tom, že když je očkování povinné, tak jejich úkolem není vysvětlit rodičům přínosy očkování či rizika s ním spojená jako u jiných zákroků. Vzhledem k tomu, že očkování je povinné, omezí se na informace o tom, proč rodič má dítě naočkovat a co dítěti může hrozit, když naočkováno nebude. O tom, co jejich dítě riskuje, když očkování podstoupí, ani zmínka. Snaží se zkrátka rodiče přesvědčovat, nikoliv informovat, čímž porušují jejich právo na informovaný souhlas.
Nežádoucí je také „udávání“ rodičů, kteří se chtějí od očkovacího kalendáře odchýlit. Je tak porušována povinná mlčenlivost, kterou má každý zdravotník respektovat, a lékař ztrácí důvěru rodičů, bez které není možné efektivně spolupracovat.
Kdo by měl odpovídat za vedlejší účinky?
Problematický je i nízký počet hlášení o nežádoucích účincích v souvislosti s očkováním. Pediatr sice má teoreticky povinnost hlásit všechny vedlejší účinky Státnímu úřadu pro kontrolu léčiv, skutečnost je ovšem mnohdy jiná. Podle české právní úpravy totiž platí, že pokud by bylo dítě poškozeno na zdraví v souvislostí s očkováním, lékař za způsobenou škodu odpovídá i v případě, že nic nezanedbal. Jde o takzvanou objektivní odpovědnost podle § 421a občanského zákoníku. Pokud tedy lékař přizná, že zdravotní komplikace, které se u dítěte objevily, mohou souviset s provedeným očkováním, fakticky se hlásí k odpovědnosti za tyto komplikace.
V řadě zemí stát přijal odpovědnost za nežádoucí účinky očkování a vytvořil mimosoudní mechanismy, s jejichž pomocí se rodiče dětí, u nichž se závažné vedlejší účinky projevily, snadněji domohou odškodnění. Zvláštní systém odškodňování následků po očkování mají dokonce i v Německu, Rakousku nebo Spojeném království, tedy v zemích, kde již očkování povinné není. Pokud bychom chtěli, aby některá očkování v ČR zůstala povinná, mělo by být přihlášení se státu k odpovědnosti a zjednodušení cesty k náhradě škody pro postižené automatickou volbou.
Ať zákon vzejde z rozumné diskuse…
Nejvyšší právní soud loni prohlásil, že pokud chce stát neočkování pokutovat, musí být rozsah očkování stanoven v zákoně. Pevně věřím, že výběru konečné varianty bude předcházet rozumná diskuse ve společnosti i v Parlamentu. Proto doufám, že bude následovat více výměn názorů, jako byla ta v sobotních Lidových novinách. Neměli bychom zároveň zapomínat, že k věci mají co říci nejen odborníci, ale také rodiče.
Článek byl publikován dne 19. 1. 2011 na blog.aktualne.cz a naleznete jej zde.
Pondělí, 10. ledna 2011Zprávy z médií
Ministerstvo zdravotnictví (MZ) pracuje na novele zákona, která znovu umožní postihovat rodiče za to, že odmítnou povinné očkování svých dětí. Stát takové rodiče postihoval i v minulosti, Nejvyšší správní soud však loni v červenci rozhodl, že na to nemá právo, protože povinnost očkovat určuje podrobně pouze vyhláška MZ, nikoliv zákon. Chystaná novela by měla platit od roku 2012 a rodičům by hrozila až desetitisícová sankce.
„Součástí novely zákona o veřejném zdraví bude sankcionování za nedodržení povinnosti očkování,“ řekl mluvčí ministerstva Vlastimil Sršeň. Zatím není jasné, jaké tresty by rodiče mohli za odmítnutí očkování pro dítě dostat, uvažuje se o pokutách v řádu tisíců korun.
Povinné očkování v Česku platí proti následujícím nemocím: tetanus, černý kašel, obrna, hepatitida B, haemophilus influenzae typu B, spalničky, zarděnky a příušnice.
Novela počítá také s uzákoněním očkovacího kalendáře, který zatím rovněž určuje pouze vyhláška. Změnu počtu povinných očkování ministerstvo ovšem nechystá; i nadále jich bude devět. ČR tak patří mezi země s nejvyšším počtem povinných očkování. Řadě rodičů i Lize lidských práv se systém očkování zdá příliš přísný a počet povinných vakcín vysoký.
Ministerstvo velké množství povinných vakcín obhajuje tím, že lidé by se dobrovolně očkovat nenechali a že hrozí návrat dávno vymýcených nemocí. Například v Rusku v devadesátých letech onemocnělo 150 tisíc dětí záškrtem a 4 tisíce na něj zemřely, v Bulharsku zemřelo 20 dětí na spalničky, nemocných dětí tamní ministerstvo zdravotnictví evidovalo 23 tisíc.
Snížení počtu povinných vakcín by se přitom nebránili ani odborníci; dobrovolné očkování proti pneumokokům totiž podle nich dokazuje, že některé obavy ministerstva zdravotnictví jsou přehnané. „Proočkovanost se pohybuje kolem 91 %, takže tohle je jakási vlaštovka toho, že bychom mohli očkovat dobrovolně,“ řekl předseda České vakcinologické společnosti Roman Prymula.
Článek byl publikován dne 10. 1. 2011 na ct24.cz a naleznete jej zde.
