Úterý, 8. dubna 2008Zprávy z médií
Vít DVOŘÁK, moderátor
——————–
Nedobrovolná sterilizace znovu na přetřesu. Liga lidských práv požaduje, aby se vláda nedobrovolnou sterilizací romských žen co nejdřív zabývala. Podle ligy podstoupily tento protiprávní lékařský zákon, zákrok desítky romských žen. Aktivisté vládě vyčítají liknavost. Ministryně pro lidská práva Džamila Stehlíková se ale hájí tím, že jde o rozsáhlý problém, jehož řešení chce svůj čas. Také vy se můžete zapojit do naší debaty na tohle téma e-mailem na adresu radioforum@rozhlas.cz anebo SMSkou na číslo 9077703 ve tvaru RF a váš text. Teď k našim hostům. Ve studiu v Brně nás poslouchá a bude odpovídat David Záhumenský z Ligy lidských práv. Dobrý večer.
David ZÁHUMENSKÝ, Liga lidských práv
——————–
Dobrý večer.
Vít DVOŘÁK, moderátor
——————–
A vedle mě tady v Praze sedí Radka Soukupová, z Rady vlády pro romské záležitosti. I vy vítejte.
Radka SOUKUPOVÁ, Rada vlády pro romské záležitosti
——————–
Dobrý večer.
Vít DVOŘÁK, moderátor
——————–
Pane Záhumenský, začnu úplně od Adama, co vlastně od vlády čekáte, co si slibujete, v čem je hlavní problém a připomeňme, prosím, kdy mělo k té nedobrovolné sterilizaci docházet?
David ZÁHUMENSKÝ, Liga lidských práv
——————–
No, v podstatě už ve své závěrečné zprávě z konce roku 2005 vyjádřil veřejný ochránce práv přesvědčení, že v České republice problém sexuálních sterilizací prováděných buď s nepřijatelnou motivací nebo protiprávně existuje a že česká společnost stojí před úkolem vyrovnat se s touto skutečností.
Vít DVOŘÁK, moderátor
——————–
Vyrovnat jak?
David ZÁHUMENSKÝ, Liga lidských práv
——————–
No, vlastně i veřejný ochránce práv navrhl řadu opatření, mezi které by mělo patřit uznání té skutečnosti a vláda by také měla zvážit určitý systém odškodnění žen, které byly nezákonně sterilizovány.
Vít DVOŘÁK, moderátor
——————–
Ještě, prosím, kdy k té nedobrovolné sterilizaci mělo docházet?
David ZÁHUMENSKÝ, Liga lidských práv
——————–
No, tady veřejný ochránce práv rozlišoval vlastně dvě období, kdy minimálně před rokem 90 nebo 91 docházelo ke sterilizacím v podstatě motivovaným státní nebo určitou veřejnou politikou snižování porodnosti romské populace, v pozdějším období se dá mluvit o určitém tolerování nějakých praktik, nerespektování informovaného souhlasu ze strany státu.
Vít DVOŘÁK, moderátor
——————–
Paní Radko Soukupová z Rady vlády pro romské záležitosti, souhlasíte s tím vším?
Radka SOUKUPOVÁ, Rada vlády pro romské záležitosti
——————–
Tak je potřeba říct, že problematika sterilizací a ony se netýkají jenom romských žen, byť z toho celkového počtu asi devadesát pět procent skutečně byly romské ženy, je velmi politováníhodnou skutečností, na druhou stranu ten postoj stávajícího státu vůči této problematice je poměrně komplikovaný a stanovisko veřejného ochránce lidských práv stojí jako kdyby na jedné straně toho širokého spektra a na druhé straně stojí stanoviska některých resortů, jejichž souhlas se zatím nepodařilo získat. Konkrétně bych uvedla postoj ministerstva zdravotnictví, práce a sociálních věcí a ministerstva financí. A právě proto, že ta resortní stanoviska se nijak neblíží tomu stanovisku ombudsmana, proto to je tak časově náročné, a proto se vlastně i na půdě Rady vlády pro lidská práva, respektive jejího výboru pro biomedicínu odehrával dlouhý proces, který vyústil v návrh usnesení vlády, který je v tuto chvíli v meziresortním připomínkovém řízení, takže v dohledné době, doufejme, že do jednoho měsíce by se vláda k této problematice měla vyjádřit, ale je pravda, že se nepodařilo najít souhlas s navrhovanou formou usnesení.
Vít DVOŘÁK, moderátor
——————–
Pane Záhumenský z Ligy lidských práv, vy jste docela ostře zkritizovali paní ministryni Džamilu Stehlíkovou a potažmo i celou vládu za průtahy při projednávání podnětů ke sterilizacím. Nejste přece jen moc přísní, jak slyšíme, je to komplikovaná věc?
David ZÁHUMENSKÝ, Liga lidských práv
——————–
Určitě se jedná o komplikovanou věc. My jsme chtěli upozornit na to, že podobný podnět, který se týká řešení, otázky nedobrovolných sterilizací, byl přijat radou pro romské záležitosti už v únoru 2007 a do vlády se vůbec nedostal. Proto jsme chtěli upozornit na tuto skutečnost a předejít tomu, aby se stejná věc vlastně opakovala s tím podnětem, který v prosinci přijala Rada vlády pro lidská práva.
Vít DVOŘÁK, moderátor
——————–
Paní Radko Soukupová, slyšeli jsme výtku. Vaše rada se tou problematikou zabývala v roce 2007 a do vlády se nedostala.
Radka SOUKUPOVÁ, Rada vlády pro romské záležitosti
——————–
Ano, to je pravda, protože poté z rozhodnutí paní ministryně, která zvažovala, že se sterilizace netýkaly jenom romských žen, byla tato agenda převedená na Radu vlády pro lidská práva, která se vlastně tomu tématu další půlrok velmi intenzivně věnovala, a jak už jsem říkala, v tuto chvíli je na stole návrh usnesení a uvidíme, jestli vláda tomu usnesení, respektive těm krokům, které, které nějakým způsobem předjímá, vysloví podporu.
Vít DVOŘÁK, moderátor
——————–
Rada vlády pro romské záležitosti se tím nejdřív zabývala, pak to předala Radě vlády pro lidská práva, pak následovalo připomínkové řízení. Není to příliš byrokracie, řekněme?
Radka SOUKUPOVÁ, Rada vlády pro romské záležitosti
——————–
No, vzhledem k tomu, že se ani za ten půlrok, co se vlastně, nebo ono už dnes je to skoro téměř celý rok, co se ten proces dostal pod křídla Rady vlády pro lidská práva, tak se ukazuje, že nalézt konsensus v takto citlivé záležitosti není vůbec jednoduché, takže na možná na první pohled to byrokraticky může působit, ale na druhou stranu, má-li přijmout vláda skutečně nějaké kroky, které povedou k řešení té situace, tak je potřeba námitky jednotlivých resortů zvažovat a k tomu po celou dobu docházelo.
Vít DVOŘÁK, moderátor
——————–
Pane Záhumenský z Ligy lidských práv, některé sterilizace byly provedeny už před listopadem. Ombudsman se tou věcí zabýval, byť v roce 2005, ale přece jen už to jsou zase tři roky. Chápete ty průtahy?
David ZÁHUMENSKÝ, Liga lidských práv
——————–
No, samozřejmě je v pořádku, když podnět přijatý poradním orgánem vlády do připomínkového řízení, ale na druhou stranu je nutno podotknout, že Rada vlády pro lidská práva toho nenavrhuje zase tolik, řekněme. Rada vlády vlastně navrhla v tom podnětu, aby Vláda České republiky uznala, že k těm sterilizacím docházelo a vyslovila politování nad touto skutečností, a aby ustanovila vyšetřovací komisi, která bude dále tu situaci šetřit. To znamená nejedná se o nějaké řešení, spíše o počátek jakoby dalšího šetření a dalšího procesu, který povede k vyrovnáním se se sterilizacemi.
Vít DVOŘÁK, moderátor
——————–
Ptám se znovu, proč až teď?
David ZÁHUMENSKÝ, Liga lidských práv
——————–
No, to samozřejmě, to samozřejmě nejsem schopen vysvětlit a v tom také spočívá ta naše kritika. My bychom poukázali také na to v podstatě ministryně, paní Stehlíková tu problematiku nedobrovolných sterilizací dobře zná, to znamená, myslíme si, že by tu situaci měla ona, protože ta věc spadá do jejího resortu, aktivně posunovat dopředu. Paní Stehlíková ještě předtím, než se dostala do vlády, tak dokonce vypracovávala jeden posudek jako psychiatrička, který se vlastně hodnotil to psychické utrpení, ke kterému byla vystavena jedna ze sterilizovaných žen.
Vít DVOŘÁK, moderátor
——————–
Ano, jestli vám dobře rozumím, to jsou vaše argumenty proto, proč to mělo být dřív?
David ZÁHUMENSKÝ, Liga lidských práv
——————–
Ano, samozřejmě, myslíme si, že ten postup by měl být rychlejší.
Vít DVOŘÁK, moderátor
——————–
Paní Soukupová, co odpovíte?
Radka SOUKUPOVÁ, Rada vlády pro romské záležitosti
——————–
Tak rada vlády k tomu přijala své usnesení v prosinci 2007, takže od toho usnesení k ukončení připomínkového řízení jsou necelé dva měsíce, takže já se domnívám, že možná některé věci mohly jít rychleji, ale v tuto chvíli máme na stole usnesení, máme na stole vlastně materiál, který je nějakým způsobem předjednán a s nějakou poměrně, s nějakou mírou pravděpodobnosti je možno očekávat, že vláda konečně nějaké rozhodnutí skutečně přijme.
Vít DVOŘÁK, moderátor
——————–
I tak se znovu zeptám, proč se to všechno projednává až teď, vždyť o některé sterilizace jde už, to jsou případy staré desítky let?
Radka SOUKUPOVÁ, Rada vlády pro romské záležitosti
——————–
To je pravda, ale jak už jsem předeslala, tak některá ministerstva zpochybnila vůbec prokazování oprávněnosti výhrad vůči státu. Odvolávají se na to, že není potřeba, aby český stát k tomu zaujímal nějaké stanovisko, protože je možné, aby konkrétní ženy žalovaly konkrétní subjekt u soudu, koneckonců …
Vít DVOŘÁK, moderátor
——————–
No, právě, já vám, promiňte, skočím teď do řeči, nahrává tomu dotaz našeho posluchače, cituju: „Není to náhodou klasický trestný čin, kdyby se jím měla zabývat policie, proč vláda?“
Radka SOUKUPOVÁ, Rada vlády pro romské záležitosti
——————–
Ano, to byl taky jeden z argumentů, proč vláda. To namítají některá ministerstva a argumentují tím, že se jedná o pochybení konkrétního subjektu, třeba zdravotnického zařízení a že pokud toto se prokáže, takže potom je na tom subjektu, aby se s dotyčnou ženou nějakým způsobem vyrovnal, ale, ale pak je tady ta druhá strana, která zase argumentuje tím, že se pravděpodobně jednalo o nějakou politiku státu, a proto, že by bylo dobře, aby se stát k tomu také vyjádřil.
Vít DVOŘÁK, moderátor
——————–
Pane Záhumenský, už padlo slovo odškodnění. V jaké výši a pro kolik žen, jak to vidíte?
David ZÁHUMENSKÝ, Liga lidských práv
——————–
Tady samozřejmě je to otázka ke zvážení.
Vít DVOŘÁK, moderátor
——————–
Máte nějakou představu určitě.
David ZÁHUMENSKÝ, Liga lidských práv
——————–
Ano, to, o kolik případů se jednalo, by mělo vlastně být …, nebo by se mělo ukázat až teprve, když nějaký mechanismus bude existovat, tak musí existovat dostatečně dlouhá doba, kdy budou moct se ženy se přihlásit s tím svým nárokem a bude existovat komise, která ty případy posoudí. Těžko říct, o jakou částku by se mělo jednat. Já si myslím, že by mohlo jít o desetitisíce, řekněme.
Vít DVOŘÁK, moderátor
——————–
Víte, ale máme tady přece případ, kdy loni v říjnu přiznal ostravský krajský soud za nechtěnou sterilizaci odškodnění ve výši půl milionu Romce Ivetě Červeňákové.
David ZÁHUMENSKÝ, Liga lidských práv
——————–
Ano, samozřejmě.
Vít DVOŘÁK, moderátor
——————–
Čili v řádu podobném by se to mělo pohybovat to odškodnění, jak vy si představujete?
David ZÁHUMENSKÝ, Liga lidských práv
——————–
Myslíme si, že to odškodnění může být, pokud bude plošné a bude ze strany České republiky, nikoliv vlastně, tam se prokázala, prokázalo konkrétní pochybení toho zdravotnického zařízení. To ale ve většině těch případů, ke kterým docházelo není možné dohledat tam jakoby pochybení konkrétního zdravotnického zařízení, už proto, že třeba neexistuje celá zdravotnická dokumentace, nebo že ty ženy ani nemají třeba prostředky k tomu, aby se obrátily na soudy. Proto, když se bude jednat o plošné odškodnění ze strany vlády, tak vlastně vláda nepřejímá celou zodpovědnost. Pouze by měla uznat, že svůj díl odpovědnosti na tom má a určité odškodnění těm ženám, které byly nezákonně sterilizovány, vyplatit.
Vít DVOŘÁK, moderátor
——————–
Další dotaz našeho posluchače, respektive názor, cituju: „Odškodnění za sterilizace podle přání vašeho hosta, asi té částky, která zazněla, by ani nestačil státní rozpočet,“ s trochou nadsázky řečeno od Pavla z P.B., nevím, z jakého to je města. Co k té výši odškodného můžete říct vy, paní Radko Soukupová z rady vlády?
Radka SOUKUPOVÁ, Rada vlády pro romské záležitosti
——————–
Já bych tady jenom odcitovala stanovisko ministerstva spravedlnosti, které v rámci meziresortního připomínkového řízení zmiňuje, že by neměla být překročena částka sto padesát tisíc korun, protože to je částka, kterou lze jako maximum poskytnout jako peněžitou pomoc obětem trestné činnosti podle jiného zákona a je ale pravdou, že ministerstvo financí šlo do rozporu s tím materiálem právě proto, že podle programového prohlášení vlády by vláda neměla přijímat žádné kroky, které by vedly k navyšování státního rozpočtu. Takže tady je přesně vidět, jak je ta situace komplikovaná.
Vít DVOŘÁK, moderátor
——————–
Promiňte, vy jste žena, musím vám tu otázku položit, kdyby vy jste takový zákrok, nechtěný zákrok podstoupila, líbilo by se vám ty průtahy?
Radka SOUKUPOVÁ, Rada vlády pro romské záležitosti
——————–
Tak s těmi průtahy zcela jistě souhlasit nelze. Je otázka, do jaké míry byly nutné, protože není asi cílem předložit materiál vládě a potom přijít před veřejnost a říct – vláda žádné kroky nepřijala, staví se k celému problému odmítavě, takže je asi dobře věnovat nějaký čas hledání konsensu a vzájemnému vyjednávání.
Vít DVOŘÁK, moderátor
——————–
Pane Davide Záhumenský z Ligy lidských práv, vy dáváte za příklad Švédsko, to, jak se tam s tímhle problémem vyrovnali. Buďte, prosím, konkrétnější, uveďte ten příklad.
David ZÁHUMENSKÝ, Liga lidských práv
——————–
Poukazujeme na to, že k nezákonným nebo protiprávním sterilizacím docházelo i v dalších zemích, jednou z nich bylo i Švédsko, kde k těm sterilizacím docházelo v podstatě od roku někdy 35 asi do roku 75, ale švédská vláda se dokázala nebo švédský stát se dokázal postavit tomu problému čelem a ten mechanismus i odškodnění sterilizovaných žen byl implementován a zhruba tři čtvrtiny z asi dvou tisíc osob, které požádaly o to odškodnění, byly skutečně odškodněny.
Vít DVOŘÁK, moderátor
——————–
Dámo a pane, téma, které budeme dál sledovat, pro tuhle chvíli vám oběma děkuji za účast v naší debatě, čtvrt hodina je pryč. Radka Soukupová z Rady vlády pro romské záležitosti, David Záhumenský z Ligy lidských práv, oběma vám hezký večer a děkuji.
Radka SOUKUPOVÁ, Rada vlády pro romské záležitosti
——————–
Na shledanou.
David ZÁHUMENSKÝ, Liga lidských práv
——————–
Na shledanou.
Textový záznam rozhlasové diskuze na ČRo1 – Radižurnálu ze dne 8.4.2008.
Pondělí, 26. listopadu 2007Zprávy z médií
Skončil spor, kdo v Česku vládne nad osudem dítěte
Smrt, nebo život se znetvořenou tváří – rozhodnutí, před které život postavil Petra a Martinu Bielikovy, si většina lidí nechce ani představit. Rodiče osmiletého Martina na sebe tu zodpovědnost vzali a vsadili všechno na jedinou kartu, totiž že jejich syn nejen nezemře, ale bude žít také bez hlubokých šrámů na těle. Ta volba je ale nakonec dostala až před soud a teprve teď je jasné, že šanci zvolit osud pro svého syna skutečně dostanou. Důležitý spor o to, kdo má rozhodovat o životě nemocného dítěte, tím ale nekončí.
O třicet víc
“Poslední dva roky byly ty nejtěžší v životě,” říká tiše elektro inženýr Petr Bielik (40) a dívá se na panoráma moravské metropole za oknem. Pohled na silnici klikatící se z kopce dolů má pro něj zvláštní náboj. Uplynulý rok po ní Burešovi vezli svého syna nesčetněkrát s tím, že právě tahle cesta do brněnské dětské nemocnice může být poslední. Nádor na čelisti postihující asi jedno dítě z milionu, tzv. Ewingův sarkom, znamenal ještě před pár lety téměř jistou smrt. Dnes je situace jiná, moderní léčba dává poměrně vysokou naději na přežití. Naději, kterou se ale Burešovi rozhodli v určitém momentu dobrovolně snížit. Ten zlomový okamžik přišel pro rodiče koncem loňského léta, kdy Martin, nejmladší z jejich tří dětí, absolvoval náročnou půlroční chemoterapii a operaci v obličeji. Boj s rakovinou proměnil energického chlapce v zesláblé tělíčko bez vlasů a schopnosti soustředit se na okolí, oproti původním hrozbám však testy přinesly nečekané výsledky: nádorové buňky zcela vymizely.
Nezmizelo ale smrtelné riziko – i po absolvování úspěšné léčby mluví lékařské statistiky zhruba o třicetiprocentní pravděpodobnosti, že se rakovina vrátí v ještě zhoubnější a téměř neléčitelné podobě. Učebnicová léčba proto doporučuje v terapii pokračovat a zvýšit pravděpodobnost úspěchu náročnou sérií ozařování. Tu už ale Bielikovi odmítli. “Podle lékařů jsme tím zvýšili riziko návratu rakoviny až o třicet procent, v tu chvíli měl ale Martin naději nejen na život samotný, ale i na to, že ho prožije bez všech hrozících handicapů,” říká pan Bielik. S ozařováním je totiž spojená téměř stoprocentní vyhlídka výrazné deformace tváře, hrozba špatného růstu zubů a částečné ztráty zraku. A souvisí s ním i řada dalších operací rozplánovaných prakticky po celý zbytek dospívání. “Za nejistý výsledek je to příliš vysoká cena,” vysvětluje pan Bielik svůj postoj s tím, že procentní matematika o úspěšnosti léčby by měla být jen obecnou pomůckou.
To, že čísla nejsou tím hlavním, nepopírali ani brněnští lékaři. “Jenže stejně tak nelze pevně stavět ani na slibném vývoji, který průběh léčby nabídne. Rakovina je nevyzpytatelná a je dobré udělat všechno pro zvýšení šancí na přežití,” vysvětluje přednosta brněnské dětské onkologie Jaroslav Štěrba, proč i v případě Bielikových trvali onkologové na mezinárodně doporučeném postupu. Přesvědčit o jeho smyslu se prý zatím nechali všichni rodiče, takže když se to nepodařilo tentokrát, rozhodla se nemocnice požádat o pomoc s přesvědčováním úřady.
Nejen v krizi
Věc dostal na stůl brněnský úřad sociální práce a už pár hodin poté zazvonil u Bieliků telefon s varováním právě sloužící pracovnice, že k odmítanému zákroku může stát rodinu přinutit třeba během jediného dne. Ano, takové případy už se v Česku staly: například před třemi lety takhle karvinský úřad nařídil podání krevní transfuze dítěti svědků Jehovových v průběhu chemoterapie, podobně dramaticky jednali sociální pracovníci i před pár týdny v Hořovicích, když zpátky do porodnice eskortovala policejní hlídka zcela zdravé miminko a jeho matku, která se jen rozhodla odejít po porodu dřív než za “stanovených” 72 hodin.
“Je to pojistka pro situaci, kdy by rodiče kvůli špatnému úsudku svoje dítě ohrozili na životě. Stát tu funguje jako krizový manažer,” vysvětluje roli úřadů ombudsman Otakar Motejl, který nezletilé dítě právě ve zmíněném karvinském případu zastupoval. Podle Motejla ale nemusí jít jen o krizi, důležitou roli mohou úřady sehrát i ve složitějších případech, kdy jde u nemocného dítěte o celkovou kvalitu života. “Měly by vlastně fungovat jako odborník na mezilidskou komunikaci. Když se objeví nějaký problém, znamená to v klidu sezvat lékaře s rodiči a třeba i další odborníky a společně hledat nejlepší řešení,” říká Motejl.
Že v brněnském sporu o ozařování jde právě o kvalitu života, se naštěstí rodičům podařilo vyjasnit brněnské sociálce během tříhodinového rozhovoru na úřadě a policisté se zabíracím dekretem nepřijeli. Následné “hledání nejlepšího řešení” pak zabralo víc než dva měsíce. Kdo by ovšem čekal vášnivé debaty s odborníky z lékařství i jiných oborů, spletl by se. Po prvním setkání rodičů s úřady nastalo ticho a prakticky jediným výraznějším momentem se stala společná návštěva úřednice a rodičů v pražské motolské nemocnici. Tamní specialisté nabídli o něco optimističtější čísla, než padla v Brně, žádné konkrétní doporučení ale nepřidali.
Po celou dobu byli přitom sociální pracovníci pod určitým časovým tlakem. Doporučená doba pro ozařování je šest týdnů po ukončení chemoterapie, pak účinek klesá. Při pohledu na práci brněnské sociálky se tak nabízí celá řada otázek – třeba o tom, co všechno úřad zkoumal, co jiného než expertní posudky lékařů mohli sociální pracovníci rodičům nabídnout nebo jak takové hledání vhodných rádců vypadá. V tom tázání přitom ani zdaleka nejde o kritiku; vzorový případ pro podobnou situaci v Česku neexistuje a každá zkušenost by se mohla hodit.
Mluvit nebudeme
Na adrese brněnských “odborníků na mezilidskou komunikaci” čeká na příchozího zprvu jen síť studených chodeb s dřevěnými sedačkami po stranách. Návštěva si musí počkat hodinu na to, než se na místo dostaví tisková mluvčí, bez které prý rozhovor není možný. Ředitelka sociálního odboru Soňa Střechovská se ale o Martinově příběhu nechce bavit ani pak. “Je to osobní a nesmírně citlivá záležitost, která na veřejnost nepatří. Vždyť by si na ně mohli sousedé ukazovat prstem,” říká hned na úvod a snaha dozvědět se něco o logice úředních kroků v otázce dětského života či smrti končí dřív, než mohla začít. “Já se můžu vyjadřovat jenom v obecné rovině a vzhledem k tomu, že žádný podobný případ jsme tu neměli, neřeknu vám ani nic obecného,” opakuje paní ředitelka. Jedinou informací tak zůstává fakt, že po třech měsících předal její úřad Martinův osud do rukou okresního soudu s podnětem na omezení rodičovských pravomocí. Tedy s doporučením – ať o dítěti rozhodnou lékaři.
Soud ale nakonec vydal právě opačný verdikt: Martinova další terapie se bude dál odvíjet podle přání jeho rodičů. V rozhodnutí, které dostali manželé Bielikovi do rukou teprve před pár dny, nakonec sehrály zásadní roli posudky objednané u dalších specialistů. Ti totiž nemluvili o nutnosti ozařování zdaleka tak jasně jako lékaři z Brna. Výraznou roli tu hrál i čas – od zlomového okamžiku ubíhaly další měsíce, a byť by záporné stránky ozařování zůstaly v plné síle, jeho kladný efekt by byl už výrazně menší. Soudkyně Ivana Losová se přitom odvolala i na expertizu vypracovanou Ligou lidských práv, podle níž náleží rodičům výsostné postavení ve všech případech, kdy “nejde o akutní ohrožení života a lékařské závěry nejsou zcela jednoznačné”.
Rozhodování nad stejně komplikovanou otázkou, jakou si v počátku kladli manželé Bielikovi, trvalo soudu téměř osm měsíců. O dalších podrobnostech toho, jak soudkyně Ivana Losová o smrti a životě se znetvořením uvažovala, nechce bohužel ona sama mluvit. “Je to osobní záležitost rodiny a na veřejnost nepatří,” odbývá novináře podobně, jako to udělal sociální úřad. Je to přitom škoda, tahle “osobní záležitost” je podle odborníků skutečně důležitým případem sporu, nad kterým se v akademických kruzích vedou dlouhé debaty. Jde o míru, do které má být rodičům ponechána skutečně “volná ruka” a kdy už je zásah státu na místě. Právě takové otázky patří v naší zemi, kritizované za bezpříkladné omezování práv rodiny v podobě odebírání dětí chudým, k nejcitlivějším.
Nabídnout co nejvíc
Co si tedy z brněnského verdiktu vzít? Zmiňovaný karvinský případ svědků Jehovových dnes funguje jako důležitý precedent. Je tedy možné, že podobnou roli sehraje v “neakutních” rozhodnutích i příběh malého Martina – tentokrát s opačným výsledkem? Podle prezidenta Soudcovské unie ČR Jaromíra Jirsy nespočívá jeho “vzorovost” v samotném výsledku. “Jde spíše o roli soudu ve fatálních sporech o zdraví, kterou tento případ nabízí,” říká Jirsa a odborníci na lékařské právo s ním souhlasí. Spory mezi lékaři a rodiči se podle expertů stávají běžnou součástí praxe, podobně jako přibývá žalob dospělých pacientů. “Dnes vnímají pacienti medicínu mnohem více jako dialog, ne jen přijímání striktních postupů. To platí pro dospělého člověka, stejně tak pro rodiče nemocného dítěte,” myslí si odborník na zdravotnické právo Ondřej Dostál z Univerzity Karlovy. A jeden z předních českých onkologů Pavel Klener dodává. “V medicíně, a onkologii obzvlášť, jedno správné řešení neexistuje, měli bychom být schopní nabídnout co nejvíce různých pohledů, ať už čistě medicínských nebo třeba etických.”
Výhled samotného Martina je dnes stále nejistý, riziko návratu rakoviny pomine až za dalších několik let. Poslední testy nepotvrdily žádné změny zdravotního stavu, od okamžiku, kdy vstřebal poslední dávku chemoterapeutických látek, se přitom změnil k nepoznání – začal znovu chodit do školy a vrátil se mezi kamarády do skautu. “Ať už to dopadne jakkoli, s důsledky toho rozhodnutí se budeme muset vyrovnat sami,” říká Petr Bielik. “Po posledním roce jsme ale ještě přesvědčenější, že bylo správné.” Q
Tomáš Sachr
Článek vyšel v časopisu Respekt dne 26. 11. 2007 (str. 24, rubrika Česko)
Středa, 21. listopadu 2007Zprávy z médií
Jedenatřicetiletá Iveta Červeňáková z Ostravy má dostat za nedobrovolnou sterilizaci, kterou jí bez jejího vědomí provedli lékaři, odškodnění ve výši půl milionu korun. Tento verdikt padl u Krajského soudu v Ostravě. Rozsudek ještě není pravomocný, ovšem paní Červeňáková i její právnička doufají, že odvolací soud jej potvrdí. Šlo by tak o historicky první finanční odškodnění přiznané českou justicí ženě, kterou sterilizovali bez jejího vědomí.
Sterilizaci provedli lékaři v ostravské nemocnici paní Červeňákové po druhém porodu císařským řezem. Bohužel bez řádného poučení pacientky o jejích důsledcích. Červeňáková nebyla v době podpisu souhlasu o sterilizaci při plném vědomí. To byl jeden z hlavních důvodů, proč se žalobou na ostravskou nemocnici uspěla.
Kromě rozhovoru s paní Červeňákovou vám přinášíme i rozhovor s Mgr. Michaelou Kopalovou, právničkou z Ligy lidských práv, která paní Červeňákovu a kromě ní další dvě ženy v této kauze zastupuje.
* Co jste dělala po zjištění, že vás lékaři bez vašeho vědomí sterilizovali?
Dozvěděla jsem se o tom až od svého gynekologa. Navštívila jsem jej, aby mi vyjmul nitroděložní tělísko. Paradoxem je, že jsem si celou dobu myslela, že mám od porodu v děloze zavedené nitroděložní tělísko, které jsem předtím nikdy neměla. Vím, že se v té době často ženám zaváděla, několik mých známých ho má, proto mě pravda přivedla do dost šokujícího stavu. O zákroku jsem neměla ani potuchy. Tomu, že najednou patřím mezi ženy, které byly sterilizované, a nemohou tedy už mít děti, jsem nechtěla věřit. V té době jsem chodila k jinému gynekologovi a dlouho jsem nerozuměla tomu, o čem hovoří, když říká, že důvodem toho, že nemohu přijít do jiného stavu, je sterilizace. Nakonec mi odmítl nadále poskytovat zdravotní péči. Dnes chodím k jinému lékaři a nemohu si ho vynachválit. Mám za sebou dokonce i umělé oplodnění, ale bohužel neúspěšné.
* Měla jste po zákroku zdravotní a psychické problémy či komplikace?
Od sterilizace uběhlo již deset let a od té doby jsem opravdu nezaregistrovala vůbec žádné zdravotní problémy. Tudíž ani nic nenasvědčovalo tomu, že něco není v pořádku. Kromě toho podstatného, děťátko už mít asi bohužel nebudu.
* A skutečně jste toužila mít po druhém porodu ještě další dítě?
Hned po porodu ne. V té době jsem byla matkou na plný úvazek, zaměstnávalo mě jak samotné miminko, tak domácnost a přicházející starosti. A když říkám starosti, tak myslím velké starosti. V době těsně po porodu byla má rodina obětí ničivých záplav. S manželem jsme byli nuceni řešit spíše existenční problémy, kam se z vyplaveného domu přestěhovat. V takové chvíli musí člověk řešit spíš než početí dalšího dítěte otázky existenční. I to pravděpodobně ovlivnilo to, proč jsem se o sterilizaci dozvěděla až později. Automaticky přehodnotíte žebříček hodnot, tedy toho, co je v dané chvíli důležité. Miminko muselo počkat na příznivější dobu, a když se po šesti, sedmi letech tahle doba nabízela a s manželem jsme zatoužili po dalším dítěti, přišel šok v podobě náhlého zjištění o zákroku nechtěné sterilizace.
* Nakolik vás vámi nechtěný zákrok ovlivnil? Jak budete v budoucnu řešit svou situaci?
Teď vůbec nevím, co bude dál, mám sama v sobě zmatek. Tahle událost mě opravdu zasáhla. Vím, že si někdo myslí, že když jsem vysoudila odškodné, tak můžu být ráda, ale já říkám, že si za to život nekoupím. Prostě nemohu přeci zajít do prodejny hraček a tam si vybrat jednu z panenek na hraní. Mám pocit, jako by mi nikdo krom mých blízkých nerozuměl. Každá žena ví, že žádné peníze na světě nemohou nahradit ten dar mít vlastní dítě. Proto jsem se rozhodla v budoucnu podstoupit operaci, která je velmi náročná a měla by, alespoň o pár procent, zvýšit úspěch porodit vlastní děti. Bohužel vám úspěšnost zákroku nikdo nezaručí. Začali jsme s manželem uvažovat i o adopci dítěte z dětského domova.
* Proč jste se rozhodla řešit váš případ u soudu? Čekala jste, že uspějete? Byla jste již tehdy připravená na reakce veřejnosti a zájem médií?
Byla jsem tehdy opravdu naštvaná a mrzelo mě, že se i v dnešní době dějí takové věci. Mám jednu velmi dobrou známou, která mé trápení vyslechla a poradila mi, abych se obrátila na soud. Byla to ona, kdo mi dodal sílu bojovat. Nikdy předtím jsem na soudě nebo policii nebyla. Vše mě dost zaskočilo, přesto jsem do toho šla, abych dala najevo, že takhle to dál nejde. Nikdo nemá právo o někom rozhodovat. Nikdo z nás nemá právo brát někomu šanci mít vlastní děti. Mně ji bohužel vzali v ostravské městské nemocnici.
* Jste první žena romského původu v Evropě, která vysoudila odškodné ve výši 500 000 Kč za nechtěný zákrok. Myslíte, že se díky vám i jiné ženy odváží učinit podobný krok?
Vůbec se mi nechce věřit, že jsem dokázala vyhrát. Samozřejmě, že se žalovaná nemocnice hodlá proti rozsudku odvolat, ale i tak se cítím dobře. Některým ženám to může dodat odvahu, opravdu to záleží na samotné ženě, a pokud jí to odvahu dodalo, tak budu jedině ráda. Jak sama víte, mám dvě dcery, jedné je deset a druhé čtrnáct let, teď už jsem si jistá, že se o ně nemusím bát, protože se snad už nic takového nebude dít.
* Chtěla byste ženám, které jsou stejně jako vy poškozeny nechtěnou sterilizací, něco vzkázat?
Jedině aby byly silné, protože to je to nejdůležitější. Ony samy vědí, jestli mají případ své sterilizace medializovat či žalovat.
* Kdy jste se začala zabývat případy sterilizací romských žen?
V červnu 2004 jsem navštívila prvních 10 žen, které měly zájem podat stížnost k veřejnému ochránci práv. Mezi těmito ženami byly i paní Helena Ferenčíková a paní Iveta Holubová, nyní Červeňáková.
* Kolika případy sterilizovaných žen jste se již zabývala a co pro vás vůbec znamená úspěch v podobě půlmilionového odškodného pro poškozenou paní Červeňákovou?
Jako právní zástupkyně dotčených žen jsem podala asi 40 stížností k veřejnému ochránci práv a před občanskoprávními soudy zastupuji tři ženy. Rozhodnutí o půlmilionovém odškodném zatím není pravomocné, tudíž je ještě předčasné považovat ho za úspěch. Každopádně však věřím, že odvolací soud rozsudek potvrdí a že i v dalších dvou případech soudy přiznají náhradu nemajetkové újmy v podobné výši. Pak pro mě bude určitě osobním zadostiučiněním, že spravedlnost a zdravý rozum mohou zvítězit. Zatím toto rozhodnutí a částečně také rozhodnutí ve věci paní Ferenčíkové zvýšilo mou důvěru v české soudy.
* Co může rozhodnutí ve prospěch paní Červeňákové znamenat pro vývoj podobných případů v České republice a Evropě? Myslíte si, že toto rozhodnutí bude mít vliv na rozhodování v dalších případech?
Každý případ je posuzován podle konkrétních skutečností, které musí být spolehlivě prokázány prostřednictvím dostatečných důkazů. Pokud se případ s podobnými skutečnostmi a důkazy dostane před český soud, dá se předpokládat, že taková žena také ve sporu zvítězí. Úspěšnost jakéhokoli sporu týkajícího se sterilizace nemohu takto obecně presumovat.
* Zabýváte se i dalšími případy? Jakou úspěšnost vidíte u nich?
Kromě paní Ivety Červeňákové zastupuji další dva případy, z nichž jedním je případ paní Heleny Ferenčíkové. V tomto případě soud prvostupňový i odvolací konstatovaly porušení osobnostních práv žalobkyně, ale zamítly náhradu nemajetkové újmy z důvodu promlčení. Nyní však již existuje konstantní judikatura, podle níž se právo na tuto náhradu nepromlčuje, a vzhledem k tomu, že paní Ferenčíková podala dovolání k Nejvyššímu soudu, očekáváme, že bude také odškodněna, jen co její případ Nejvyšší soud rozhodne a vrátí obecným soudům. Třetí případ máme teprve před sebou, první jednání bude v listopadu u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Pevně věřím, že i tento případ vyhrajeme.
* Jak reagovalo vaše okolí po zjištění, že se zabýváte případy nechtěné sterilizace žen?
No, vím, že mnoho lidí na mě dost nadává, říkají, že “si na těch případech dělám kariéru”. Co mě však potěšilo, byl zážitek z třídního srazu, kterého jsem se zúčastnila letos na jaře. Několik spolužáků se mě zeptalo, jak je to s “těma sterilizovanýma cikánkama”. Že se o mně říkají v rodné Ostravě strašné věci. Pokusila jsem se jim vysvětlit svůj názor a jeden z mých spolužáků mi řekl: “Já jsem to otci říkal, když na tebe nadával, že když to dělá Míša Tomisová (příjmení za svobodna), tak na tom asi něco bude.” Byla jsem vždycky člověk principů a lidé, kteří mě znají, mě nakonec pochopili. Mám však také štěstí, že mou práci velice podporuje nejbližší rodina, a to zejména můj manžel a má matka.
* Jak se jako žena, která jednou bude chtít mít děti, díváte na ženy, kterým nedobrovolný zákrok omezil právo mít další děti?
Musím se přiznat, že když jsem se začala případy zabývat, bylo mi 25 let a byla jsem na začátku své profesní dráhy. Vnímala jsem tyto případy víc racionálně než emočně. Nedokázala jsem si příliš představit, jak se cítí žena, která byla sterilizována bez svého souhlasu, i když rozumově jsem chápala, že to musí být velké utrpení. Během práce na případech jsem dozrála jako právník i jako žena a výpověď paní Červeňákové před soudem, kdy popisovala své pocity, mi vehnala slzy do očí. Jsem proto moc ráda, že podruhé jsem měla slzy v očích při vynášení rozsudku. Bylo krásné vědět, že jsem mohla své klientce alespoň takto pomoci, i když teď cítím, že hodnota ženské plodnosti je mnohem vyšší než půl milionu.
Rena Horvátová a Jarmila Balážová
***
STERILIZACE – zbavení reprodukční schopnosti jedince
Iveta Červeňáková
Narozena v roce 1976. Má základní vzdělání a v současné době je nezaměstnaná, žije v Ostravě. Vdaná, má dvě dcery. .
Mgr. Michaela Kopalová
Narodila se v roce 1979 v Brně. Je vdaná. Po promoci na Právnické fakultě MU, kde pokračuje v doktorském studiu mezinárodního práva, pracovala dva roky jako právnička v brněnské organizaci IQ Roma servis. Od roku 2006 pracuje v brněnské Lize lidských práv. V roce 2007 absolvovala vědecký pobyt na Institutu pro evropské, mezinárodní a srovnávací právo Právnické fakulty Univerzity ve Vídni.
Článek vyšel v Romano voďi, 21.11.2007 (str. 4, rubrika Ptáme se za vás)
http://aktualne.centrum.cz/domaci/soudy-a-pravo/clanek.phtml?id=510780
