Odvolací soud potvrdil právo na přístup do zdravotnické dokumentace

V září 2005 byla MDAC a Ligou podána žaloba ve prospěch ženy, která se pokoušela získat kopii zdravotnické dokumentace, aby mohla posoudit, zda služby, které dostávala v psychiatrické léčebně, byly v souladu s právem a lékařskou etikou. Léčebna jí odmítla dokumentaci zpřístupnit s tím, že takové právo nemá a že na základě platného zákona o péči o zdraví lidu má pouze právo být poučena lékařem o svém zdravotním stavu. Podle názoru léčebny zákon neobsahuje právo na přístup k lékařským záznamům jako takovým. V březnu 2006 rozhodl prvostupňový soud v Havlíčkově Brodu ve prospěch žalobkyně, léčebna ale podala odvolání k soudu vyššího stupně.

V rozhodnutí o odvolání Krajský soud v Hradci Králové plně potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl, že léčebna musí pacientce vydat kopii její zdravotnické dokumentace, neboť jde o jediný efektivní způsob v souladu s právem. Krajský soud potvrdil, že lidé musí mít možnost znát veškeré informace shromážděné v dokumentaci a mít možnost jejich obsah konzultovat s nezávislým odborníkem. Krajský soud potvrdil, že psychiatrická diagnóza není platným důvodem pro odepření přístupu k lékařským záznamům.

Právní ředitelka MDAC a advokátka Barbora Bukovská k věci uvedla:
„Je to poprvé v české právní historii, kdy odvolací soud potvrdil právo na přístup do zdravotnické dokumentace člověku s duševní nemocí. Toto rozhodnutí dává jasný signál všem nemocnicím, že jakékoli zadržování informací je protiprávní. MDAC vyzývá ministerstvo zdravotnictví, aby vydalo jasné směrnice pro všechny poskytovatele zdravotní péče.“

David Zahumenský, právník MDAC a Ligy, který případ vedl, dodává:
„Práva uživatelů psychiatrických služeb stále nesplňují základní evropské právní standardy. Doufáme, že toto soudní rozhodnutí inspiruje další osoby s problémy s duševním zdravím k tomu, aby se bránili právní cestou.“

— Poznámky pro editory —

Tento případ je veden v rámci spolupráce Centra advokacie duševně postižených a Ligy lidských práv. Činnost je kofinancována z prostředků Evropské komise, Open Society Fund Praha a Open Society Institute Budapešť. Plná zodpovědnost za tuto tiskovou zprávu leží na MDAC a Lize; jejich donoři nenesou odpovědnost za jakékoli užití informací v ní obsažených.

Centrum advokacie duševně postižených (Mental Disability Advocacy Center, MDAC) podporuje lidská práva dospělých a dětí s aktuálním či vnímaným mentálním či psychosociálním postižením. Zaměřuje se na oblast Evropy a střední Asie a používá právní nástroje k podpoře rovnosti a sociálního začleňování. MDAC má status přidružené organizace Rady Evropy a je spolupracujícím členem Mezinárodní helsinské federace lidských práv se sídlem ve Vídni. Vizí MDAC je svět, v němž si lidé váží emocionálních, duševních nebo v učení spočívajících odlišností ostatních a respektují autonomii a důstojnost každého jednotlivce.

Liga lidských práv je česká nevládní organizace, která chrání práva dětí, pacientů, obětí rasové diskriminace, policejního a domácího násilí i dalších osob právní cestou. Její vizí je taková společnost, v níž všichni vědí o svých právech a možnosti se jich domoci a takový stát, jehož orgány při své činnosti respektují Listinu základních práv a svobod i závazné mezinárodní úmluvy o lidských právech. Liga je členem Mezinárodní federace lidských práv (FIDH) založené v roce 1922 v Paříži.

Bližší informace:

David Zahumenský, právník MDAC/Ligy (Česká republika): 777 306 906

Barbora Bukovská, právní ředitelka MDAC (Maďarsko): +36 1 413 2730

Mental Disability Advocacy Center

1088 Budapest, Rákóczi út 27/b, Maďarsko

tel: +36 1 413 27 30, fax: +36 1 413 27 39

e-mail: info@mdac.info, web: www.mdac.info

Liga lidských práv

Bratislavská 31, 602 00 Brno, Czech Republic

tel: +420 545 210 446, fax: +420 545 240 012

e-mail: brno@llp.cz, web www.llp.cz

Odvolací soud potvrdil právo na přístup do zdravotnické dokumentace

V září 2005 byla MDAC a Ligou podána žaloba ve prospěch ženy, která se pokoušela získat kopii zdravotnické dokumentace, aby mohla posoudit, zda služby, které dostávala v psychiatrické léčebně, byly v souladu s právem a lékařskou etikou. Léčebna jí odmítla dokumentaci zpřístupnit s tím, že takové právo nemá a že na základě platného zákona o péči o zdraví lidu má pouze právo být poučena lékařem o svém zdravotním stavu. Podle názoru léčebny zákon neobsahuje právo na přístup k lékařským záznamům jako takovým. V březnu 2006 rozhodl prvostupňový soud v Havlíčkově Brodu ve prospěch žalobkyně, léčebna ale podala odvolání k soudu vyššího stupně.

V rozhodnutí o odvolání Krajský soud v Hradci Králové plně potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl, že léčebna musí pacientce vydat kopii její zdravotnické dokumentace, neboť jde o jediný efektivní způsob v souladu s právem. Krajský soud potvrdil, že lidé musí mít možnost znát veškeré informace shromážděné v dokumentaci a mít možnost jejich obsah konzultovat s nezávislým odborníkem. Krajský soud potvrdil, že psychiatrická diagnóza není platným důvodem pro odepření přístupu k lékařským záznamům.

Právní ředitelka MDAC a advokátka Barbora Bukovská k věci uvedla:
„Je to poprvé v české právní historii, kdy odvolací soud potvrdil právo na přístup do zdravotnické dokumentace člověku s duševní nemocí. Toto rozhodnutí dává jasný signál všem nemocnicím, že jakékoli zadržování informací je protiprávní. MDAC vyzývá ministerstvo zdravotnictví, aby vydalo jasné směrnice pro všechny poskytovatele zdravotní péče.“

David Zahumenský, právník MDAC a Ligy, který případ vedl, dodává:
„Práva uživatelů psychiatrických služeb stále nesplňují základní evropské právní standardy. Doufáme, že toto soudní rozhodnutí inspiruje další osoby s problémy s duševním zdravím k tomu, aby se bránili právní cestou.“

— Poznámky pro editory —

Tento případ je veden v rámci spolupráce Centra advokacie duševně postižených a Ligy lidských práv. Činnost je kofinancována z prostředků Evropské komise, Open Society Fund Praha a Open Society Institute Budapešť. Plná zodpovědnost za tuto tiskovou zprávu leží na MDAC a Lize; jejich donoři nenesou odpovědnost za jakékoli užití informací v ní obsažených.

Centrum advokacie duševně postižených (Mental Disability Advocacy Center, MDAC) podporuje lidská práva dospělých a dětí s aktuálním či vnímaným mentálním či psychosociálním postižením. Zaměřuje se na oblast Evropy a střední Asie a používá právní nástroje k podpoře rovnosti a sociálního začleňování. MDAC má status přidružené organizace Rady Evropy a je spolupracujícím členem Mezinárodní helsinské federace lidských práv se sídlem ve Vídni. Vizí MDAC je svět, v němž si lidé váží emocionálních, duševních nebo v učení spočívajících odlišností ostatních a respektují autonomii a důstojnost každého jednotlivce.

Liga lidských práv je česká nevládní organizace, která chrání práva dětí, pacientů, obětí rasové diskriminace, policejního a domácího násilí i dalších osob právní cestou. Její vizí je taková společnost, v níž všichni vědí o svých právech a možnosti se jich domoci a takový stát, jehož orgány při své činnosti respektují Listinu základních práv a svobod i závazné mezinárodní úmluvy o lidských právech. Liga je členem Mezinárodní federace lidských práv (FIDH) založené v roce 1922 v Paříži.

Bližší informace:

David Zahumenský, právník MDAC/Ligy (Česká republika): 777 306 906

Barbora Bukovská, právní ředitelka MDAC (Maďarsko): +36 1 413 2730

Mental Disability Advocacy Center

1088 Budapest, Rákóczi út 27/b, Maďarsko

tel: +36 1 413 27 30, fax: +36 1 413 27 39

e-mail: info@mdac.info, web: www.mdac.info

Liga lidských práv

Bratislavská 31, 602 00 Brno, Czech Republic

tel: +420 545 210 446, fax: +420 545 240 012

e-mail: brno@llp.cz, web www.llp.cz

Soud přiznal pacientce právo na vydání kopie zdravotnické dokumentace

Podle našich informací jde o první případ, kdy soud zdravotnickému zařízení nařídil, aby pacientovi vydalo kopii zdravotnické dokumentace. Rozsudek odsuzuje rozšířenou praxi nemocnic a léčeben, podle kterých je zdravotnická dokumentace něčím, co je pro laika nesrozumitelné a co tudíž pacient nemá právo vidět.

§ 67b odst. 12 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu říká, že pacient má právo na poskytnutí veškerých informací shromážděných ve zdravotnické dokumentaci vedené o jeho osobě. Zdravotnická zařízení toto právo často vykládají tak, že pacient má pouze právo být zdravotnickým pracovníkem poučen o obsahu dokumentace. Právo na kopii dokumentace je přitom důležité, neboť bez relevantních údajů z dokumentace je v podstatě nemožné si ověřit, zda léčba probíhala v souladu se zákonem a lékařskou etikou. Okresní soud potvrdil, že tato rozšířená praxe je nezákonná a v rozporu s mezinárodními úmluvami na ochranu lidských práv. Rozsudek výslovně říká, že je na pacientovi, jakou formou bude své právo na poskytnutí veškerých informací z dokumentace realizovat – zda bude požadovat informaci ústní nebo písemnou ve formě kopie zdravotnické dokumentace.

Soud se zabýval i obavou léčebny, že poskytnutí kopie zdravotnické dokumentace člověku s psychiatrickou diagnózou může vést ke zhoršení jeho/jejího zdravotního stavu. To podle rozhodnutí nemůže být překážkou vydání dokumentace, neboť zákon takový důvod odepření přístupu k informacím nezná.

Praxi nemocnic a léčeben, které odmítají pacientům zdravotnickou dokumentaci zpřístupnit, již od roku 2002 opakovaně kritizuje i veřejný ochránce práv ve svých zprávách pro Poslaneckou sněmovnu. Ombudsman zároveň navrhl právo pacienta obdržet kopii zdravotnické dokumentace výslovně do zákona včlenit. Senát Parlamentu ČR však tuto novelu na svém zasedání dne 12. dubna 2006 nepřijal a poslal ji zpět do Poslanecké sněmovny.

MDAC a Liga lidských práv Ministerstvo zdravotnictví vyzývají, aby přijalo vedoucí roli při změně přístupu k právu pacienta na informace a zajistilo, že všechna zdravotnická zařízení budou do budoucna postupovat v souladu s rozhodnutím soudu a mezinárodními úmluvami na ochranu lidských práv, podle kterých má pacient právo obdržet kopii své zdravotnické dokumentace.

— poznámky pro editory —

Centrum advokacie duševně postižených (Mental Disability Advocacy Center, MDAC) je mezinárodní nevládní organizace sídlící v Budapešti. Chrání práva lidí označených za duševně nemocné a občanů s mentálním postižením ve střední a východní Evropě a ve střední Asii prostřednictvím zastupování ve sporech, prosazování reforem, výzkumu a mezinárodní advokacie. MDAC má status přidružené organizace Rady Evropy a spolupracuje s Mezinárodní helsinskou federací lidských práv.

Pro více informací kontaktujte:

Jan Fiala, právník MDAC (Budapešť): +361 413 2730

Mental Disability Advocacy Center

Erzsebet krt. 52, III.em 18, H-1273 Budapest, Hungary

web: www.mdac.info, e-mail: info@mdac.info

tel: +361 413 2730, fax: +361 413 2739

Liga lidských práv

Bratislavská 31, 602 00 Brno, Česká republika

web: www.llp.cz, e-mail: brno@llp.cz

tel: +420 545 210 446, fax: +420 545 240 012

Nucené sterilizace romských žen: nevládní organizace vítají zprávu ombudsmana

Liga lidských práv, Vzájemné soužití a Evropské centrum pro práva Romů vítají vydání zprávy („Závěrečné stanovisko veřejného ochránce práv ve věci sterilizací prováděných v rozporu s právem a návrhy opatření k nápravě“) o šetření obvinění z nucené sterilizace romských žen v České republice. Podrobný dokument je výsledkem déle než ročního šetření ombudsmana, který tak reagoval na stížnosti celkově 87 žen, v drtivé většině romského původu.

Zpráva ombudsmana má podle svého textu “sdělit následující základní poselství: Veřejný ochránce práv je přesvědčen, že v České republice problém sexuálních sterilizací prováděných buď s nepřijatelnou motivací anebo protiprávně existuje a česká společnost stojí před úkolem vyrovnat se s touto skutečností. Veřejný ochránce práv je přesvědčen, že jedině akceptování tohoto nepříjemného poznání může přinést katarzi v podobě přijetí takových opatření, která praxi, na niž tato zpráva upozorňuje, znemožní.”

Zpráva neuvádí jediný případ, kde by sterilizace proběhla s informovaným souhlasem pacientky. Vzhledem k tomu je nutno konstatovat nesmírně závažnou skutečnost, že sterilizace proběhly protiprávně ve všech případech, kde oběti neměly strach podat stížnost! Opatření přijatá ministerstvem zdravotnictví je nutno v tomto světle považovat i na počátku roku 2006 stále za naprosto nedostatečná.

Veřejný ochránce práv proto doporučuje opatření ve třech základních oblastech: – změny v legislativě, které lépe zakotví princip informovaného souhlasu, – metodická opatření, která zajistí respektování práv pacientů lékařskou komunitou v praxi (zahrnující celoživotní vzdělávání lékařů o právech pacientů i důslednou etickou přípravu budoucích lékařů na kontakt s pacienty z odlišného sociokulturního prostředí), – v neposlední řadě pak zjednodušený proces odškodnění obětí v těch případech, kde byla praxe nucených sterilizací prosazována za pomoci sociálních pracovnic.

Celá třetina zprávy je věnována nebezpečí diskriminačního přístupu v rámci kapitoly nazvané „Nucená sterilizace a romská komunita“. Veřejný ochránce práv vymezuje období, kdy existoval právní titul pro výplatu dávek motivujících romské ženy ke sterilizaci, lety 1973-1991. Zpráva dokumentuje eugenický přístup státních orgánů i sociálních pracovníků a jejich zaměření na romské ženy v době komunismu i v prvních letech po jeho pádu. Neopomíjí ani zaznamenání nedotažených aktivit české i slovenské generální prokuratury při snahách o systémovou nápravu této otázky v devadesátých letech. Ombudsman výslovně uvádí, že: „Eugenické hledisko tedy bylo významným motivem pro konstrukci jedné z dávek sociální péče a nikdy v průběhu všech snah o vyšetřování sterilizací Romů na tento aspekt státní orgány nereagovaly.“ Vzhledem k nezájmu ze strany státních orgánů o nápravu komunistické praxe, která spočívala v „kontrole nezdravě vysoké porodnosti romských žen“ za pomoci sterilizací, přetrval tento problém až do dnešní doby. A to jak v Česku, tak na Slovensku.

Spolupracující nevládní organizace vyjadřují výhradu toliko k závěru ombudsmana, že „v případě, kdy k zásahu do osobnostních práv pacientek došlo výhradně nesprávným postupem lékařů (jde především o případy let 90. a současné) třeba považovat za spravedlivé řešení, aby se oběti obracely na soudy žalobami na ochranu osobnosti“. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku nese stát zodpovědnost i za tyto případy. Pochybnosti o „spravedlivosti“ takového řešení lze mít rovněž vzhledem k rozhodnutí soudu v prvním veřejností ostře sledovaném případu z listopadu minulého roku. Ostravský soud přiznal zatím nepravomocným rozsudkem oběti protiprávního zákroku z roku 2001 jen nárok na omluvu ze strany nemocnice. Nárok na odškodnění v penězích ovšem i u takto čerstvého případu protiprávní sterilizace devatenáctileté ženy považoval za promlčený (v rámci tohoto přístupu bohužel ignoroval předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR).

Podle názoru spolupracujících nevládních organizací by měly být v rámci procedury respektující důstojnost a soukromí obětí odškodněny bez výjimky všechny ženy, jimž byla provedena sterilizace v rozporu s právem. Bez ohledu na skutečnost, zda-li podstoupily nedobrovolný zákrok spojený s intervencí sociálních pracovnic nebo bez ní a rovněž bez rozlišování toho, zda-li spadají do období komunismu, devadesátých let či současnosti.

Celé stanovisko veřejného ochránce práv lze stáhnout zde.

Nucené sterilizace v České republice a na Slovensku– (čas poznámek- listopad 18, 2005)

Ačkoliv ještě žádné výsledky nezveřejnil, předpokládá se, že potvrdí zkušenosti mnohých dalších romských žen, jejichž práva byla poškozena podobně, jak to zaznamenalo několik českých skupin pro lidská práva a Evropské centrum romských práv. * Bohužel, problém sterilizací (bez souhlasu žen) není v této oblasti nový. Už v roce 1977, disidentská skupina Charta 77 podala zprávu o systematických snahách o nucené sterilizace, jejichž cílem byly romské ženy. Ačkoliv od roku 1989 byla drtivá většina sterilizací v České republice a na Slovensku provedena se souhlasem, ostravský případ ukazuje, že provozování sterilizací bez souhlasu s pádem komunistického režimu zcela nezaniklo. * Toto precedens vytvářející soudní rozhodnutí osvětluje několik právních bodů v jednom určitém případu. Zároveň se tu jedná o mnoho větších otázek, např. zda ke zneužití přispěl rasismus vůči Romům. Upřímně, porovnáme-li významné procento Romek mezi oběťmi sterilizace bez souhlasu s nízkým procentem Romů v české populaci, je pro mne těžké nevěřit, že rasa nehrála jistou roli. Samozřejmě, jsou zde i jiné možné faktory, které je třeba brát v úvahu: jakou roli hrála v těchto případech zneužití lékařského výkonu špatná kvalita lékařské péče či výcviku? Přispěl ke zneužití také nedostatek úcty ke svobodě jedince, přetrvávající ještě z dob totality? * Rozhodnutí ostravského soudu vítám a chválím i žalující, Helenu Ferenčíkovou, za její odvahu případ přednést. Jsem také povzbuzen očividně důkladným šetřením ombudsmana v této složité a citlivé záležitosti. * Bohužel, na sousedním Slovensku vláda tyto problémy i nadále popírá a odpovídá vyhýbavě. * V roce 2003, slovenská vláda uzavřela roční vyšetřování tvrzením, že romské ženy byly bez souhlasu sterilizovány, dokonce i po pádu komunismu. Toto šetření mělo hluboké nedostatky. Například v jednom okamžiku mluvčí Ministra pro lidská práva vyhrožovala, že kdokoliv, kdo předloží tvrzení o sterilizaci bez souhlasu bude uvězněn. Toto určitě není způsob, jak podpořit důvěru ve vyšetřování či podpořit oběti, aby promluvily. * Důležité je, že jak české, tak slovenské vyšetřování pracovalo s československým zákonem o sterilizacích z roku 1992, fungujícím předtím, než došlo k rozdělení obou zemí. České úřady chápaly zákon tak, že při sterilizaci je nutné osobu, která má být sterilizována, požádat, musí zde být důkaz o jejím souhlasu a také že osoba musí být při souhlasu důkladně informována. Což například znamená, že budoucí matce musí být řečeno, proč je onen postup nezbytný. Pokud byla někomu o proceduře dána informace nesprávná, jako v případě mnohých záležitostí, pak nebyl „informován.“ * Při výkladu toho stejného zákona však slovenské úřady tvrdily, že souhlas nemusel být „informovaný.“ V souladu s tím uzavřeli slovenští vyšetřovatelé mnohé případy, kde nebyl zjištěn informovaný souhlas, ale stále nešlo o porušení zákona z roku 1992 protože, podle jejich převrácené logiky, souhlas být informovaný nemusel! * Ve skutečnosti se zdá, že se slovenská vláda snažila řídit vyšetřování případů sterilizace takovým způsobem, který měl zakrýt rozsah problému. Vyšetřování slovenské vlády odhalilo sedm případů nezletilých Romek, které byly sterilizovány v rozporu s v té době existujícím slovenským zákonem. Ve skutečnosti, [Strana: E2415] výklad pojmu „souhlas“, jak ho podávala Vláda SR nemohl vyhovovat moderním zdravotnickým normám a musel být změněn, aby přímo vyžadoval, že souhlas je informovaný. (Tento nový zákon vešel v platnost na počátku tohoto roku.) Ve skutečnosti, mnozí mezinárodní úředníci opakovaně vyjadřovali své znepokojení ohledně postupů při sterilizacích na území Slovenské republiky a neschopnosti slovenské vlády na ně reagovat. Tento zájem byl mimo jiné vyjádřen zprávou Rady Evropského komisaře pro lidská práva z dubna 2005 o situaci Romů na území Slovenska. * Ve světle všech těchto skutečností je nanejvýš frustrující číst, že slovenští úředníci vydali v posledních měsících o tomto důležitém problému zavádějící tvrzení. Jeden úředník dokonce jasně oznámil, že „ilegální sterilizace romských žen se na Slovensku nikdy nestaly.“ * Pane předsedo, zdá-li se, že právní instituce používají jeden soubor pravidel pro většinu, a jiný pro menšinu, jde o recept na společenské nepokoje—jak víme z vlastní bolestné historie. * Chápu, že je pro jakoukoliv vládu těžkým cvičením připustit vlastní provinění nebo provinění většinové společnosti—to známe také. Ale nedůvěra Romů vůči vládě se bude pouze prohlubovat, vytrvá-li slovenská vláda popírat zlo páchané na její komunitě.