Čtvrtek, 10. února 2011Zprávy z médií
Mají sbírky na dětské domovy smysl?
Máme za sebou další ze sbírek na dětské domovy, tentokrát v režii Mladé fronty DNES. Zkusme si ale protentokrát položit otázku, jaký mají benefiční akce pro dětské domovy smysl. Tedy krom toho samozřejmého: medializovat všechny zúčastněné.
Deník MF Dnes uspořádal dražbu fotografií polonahých známých osobností s miminky z kojeneckého ústavu. Dražba vydělala přes čtvrt milionu a MF Dnes se plácá po zádech, protože peníze přeci poputují na „dobrou věc“ – do kojeneckého ústavu.
Sbírky na dětské domovy jsou poměrně oblíbené, peníze se sypou do kasiček téměř samy, protože, kdo z nás by neměl to srdce, přispět na děti v ústavech. Zkrátka, hra na city se štědře vyplácí.
Peníze = základní lidská potřeba?
Jenže, jsou to opravdu peníze, co děti vyrůstající v dětských domovech nutně potřebují? Odpověď je jednoduchá – NE. Děti v ústavech skutečně materiálně nestrádají, spíše naopak. Materiální nadbytek, který se jim dostává v ústavní péči, může být někdy až na škodu – Kateřina Šlesingerová upozornila na situace, kdy si děti přecházející z ústavu do pěstounské péče stěžují na pokles materiální úrovně.
To, co děti v dětských domovech skutečně potřebují, je vytvoření citových vazeb alespoň s jedním blízkým člověkem a získání pocitu, že někam patří. Správně proto Petr Třešňák upozorňuje, že přispívat bychom měli spíše na „zrušení ústavů, jejich nahrazení pěstounskou péčí a zjednodušení osvojování dětí náhradními rodiči“.
Ve výčtu mu chybí už jen apel na preventivní podporu a péči o biologickou rodinu, která v současnosti výrazně zaostává za podporou náhradních forem rodinné péče. Proč vynakládáme spoustu úsilí a peněz na hašení požáru, když by bylo mnohem efektivnější katastrofě předejít? Proč tak dlouho čekáme až se rodina dostane do krizové situace, z níž neví kudy ven? A proč pak najednou tak rychle přispěcháme, abychom dítko rodičům odebrali?
Kdo z toho má prospěch?
Není to náhodou proto, že kraje investovaly mnoho peněz do modernizace a vybavení dětských domovů a nyní mají obavu, aby o ty „pěkné a moderně vybavené“ domovy nepřišly? Nebo mají strach, aby nebylo zrušeno příliš pracovních míst? Něco na těch úvahách Petra Hampla asi bude, když už několik let víme, že ústavní péče je mnohem dražší než péče rodinná, a přesto s tím nic neděláme.
Takže před tím, než budete obdivovat Vojtu Dyka, jak se na fotce roztomile šklebí na malého drobečka z kojeňáku, a než hodíte nějaký ten drobák do natažené ruky vybírající na dětské domovy, zkuste se nejdříve zamyslet, jestli je to skutečně ta varianta, kterou chcete podpořit.
Systémové změny, které navrhuje Liga lidských práv, jsou shrnuty v publikaci Děti z ústavů, která je ke stažení zde. Systémové doporučení srovnávající ústavní a pěstounskou péči zde.
Článek byl publikován dne 10. 2. 2011 na blog.aktualne.cz a naleznete jej zde.
Autorkou příspěvku je Michaela Tetřevová, právnička Ligy lidských práv.
Středa, 9. února 2011Zprávy z médií
Ústavní soud částečně vyhověl stížnosti Pavla Vavřičky proti pokutě, kterou dostal za to, že před osmi lety nenechal své děti očkovat. Případ tak musí znovu řešit Nejvyšší správní soud. V obecné rovině ale ÚS ústavnost povinného očkování dětí nezpochybnil.
Ústavní soud povinnost očkovat potvrdil, podle něj je v zájmu veřejného zdraví a lidé tedy mají nechat své děti očkovat. Řekl ale také, že ne každý případ odmítnutí musí být potrestán.
Pokud je dotyčný od počátku schopen vysvětlit, proč očkování odmítá, a tyto důvody jsou v souladu s některým dalším ústavně zaručeným právem, například s právem na svobodné projevování náboženství nebo víry, pak je podle ústavních soudců třeba mu vyhovět.
„Ústavní soud se v této věci omezil pouze na ústavněprávní aspekty celé věci s tím, že nezkoumal ústavnost zákonné povinnosti podrobit se pravidelnému očkování. Z tohoto důvodu se ani nepotřeboval vypořádat s jednotlivými argumenty a reagovat na argumenty účastníků,“ uvedla mluvčí ÚS Jana Pelcová.
Pavel Vavřička nepřivedl už v roce 2003 svoji dceru a syna k očkování proti tetanu, dětské obrně a žloutence typu B a krajská hygienická stanice rodičům vyměřila pokutu tři tisíce korun.
Proti tomu se rodiče bránili odvoláním k ministerstvu zdravotnictví i žalobou u Městského soudu v Praze a kasační stížností u Nejvyššího správního soudu. Všude byli zatím neúspěšní.
Ve stížnosti Vavřička požadoval jednak zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu, který mu pokutu potvrdil, a pak také příslušné části vyhlášky, na jejíž základě úředníci o pokutě rozhodovali.
Ústavní soud mu vyhověl jen částečně. Rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušil, ale vyhlášku, která mezi tím přestala platit a byla nahrazena novou, nikoliv.
Hygienici budou nález ÚS respektovat
Rodiče odmítající očkování argumentují tím, že obrna se v České republice neobjevila od roku 1960, tetanus zase lékaři zaznamenají maximálně dvakrát do roka. A hepatitida typu B podle nich vůbec není dětskou nemocí.
Hygienici ale tyto argumenty odmítají. Podle nich se budou při poklesu proočkovanosti pod 90 procent na českém území vyskytovat spalničky a další infekční nemoci.
„Očkování proti zarděnkám u dívky, která to odmítne může způsobit, že to děvče může onemocnět. A bohužel může mít následky, které se projeví neplodností,“ varoval hlavní hygienik ČR Michael Vít. A dodal:
„To je jeden ze základních důvodů, které by si při odmítání měli uvědomit.“
Nález Ústavního soudu ovšem hodlá respektovat a vydá i patřičné pokyny pracovníkům jednotlivých hygienických stanic.
„Je to pro nás na jedné straně určitým způsobem posílení toho, že jsme konali správně, na druhé straně se musíme naučit posuzovat individuální právo občana,“ podotkl Vít.
Petr Sedláček z občanského sdružení Rozalio, které spojuje rodiče s různými pohledy na povinné očkování, rozhodnutí ÚS přivítal.
„Ústavní soud rozhodl o tom, že rodiče mají opravdu konečně právo rozhodovat o očkování svého dítěte, což je jednak skvělá zpráva pro rodiče a také to Českou republiku posouvá mezi vyspělé západní země,“ řekl Sedláček ve vysílání Radiožurnálu.
Soudy rozhodly i ve prospěch rodičů
Zatímco Vavřičkova stížnost ležela čtyři roky u Ústavního soudu, Nejvyšší správní soud částečně své stanovisko k této problematice přehodnotil a v jiném případu rozhodl, že odpůrce povinného očkování nelze trestat pokutami za přestupky.
Podobný případ nedávno řešil i Okresní soud v Kroměříži. Ten rozhodl, že odmítnutí povinného očkování dítěte není trestný čin, a třicetiletou matku zprostil obžaloby ze zanedbání péče. Žena před několika lety odmítla dvě ze svých tří dětí naočkovat podle předpisů ministerstva zdravotnictví.
Zuzana Candigliota z Ligy lidských práv, organizace, která o podobný nález dlouho usilovala, ovšem zcela spokojená není:
„Je to určitý krok směrem k liberalizaci očkování v České republice. Ale stále je zde patrné, že bude zachována povinnost, bude zachována represe, která nemá ve většině evropských států obdoby.“
Článek byl publikován dne 9. 2. 2011 na www.rozhlas.cz a naleznete jej zde.
Autory článku jsou Zuzana Kopuletá, Martin Hromádka, David Šťáhlavský a Ludvík Bort, www.rozhlas.cz.
Středa, 9. února 2011Zprávy z médií
David ŠŤÁHLAVSKÝ, moderátor
——————–
Úřady a soudy by měly individuálně posuzovat případy, kdy rodiče odmítají povinné očkování svých dětí. Mimo jiné by neměli dostat už pokuty za takový postup. Rozhodl o tom dnes Ústavní soud v Brně. Mým prvním hostem po telefonu je hlavní hygienik České republiky Michael Vít, dobrý večer.
Michael VÍT, hlavní hygienik České republiky
——————–
Dobrý večer.
David ŠŤÁHLAVSKÝ, moderátor
——————–
Pane Víte, nebude rozhodnutím Ústavního soudu narušená jednotná koncepce povinného očkování u nás?
Michael VÍT, hlavní hygienik České republiky
——————–
Já si myslím, že rozhodně nebude, protože Ústavní soud se jako nejvyšší soudní autorita rozhodl o tom, že povinné očkování není v České republice protiústavní. Čili já si myslím, že toto je pro nás velmi zásadní rozhodnutí.
David ŠŤÁHLAVSKÝ, moderátor
——————–
Z odborného pohledu není pro děti naopak nebezpečné, když nebudou proočkované například proti tetanu?
Michael VÍT, hlavní hygienik České republiky
——————–
Tam je důležité říci, že zdůvodnění Ústavního soudu bylo právě to, že je důležité, aby ta proočkovanost naší populace byla vyšší než devadesátiprocentní, ta je, a zdůvodnil, že opravdu u těch odmítačů máme v individuálním posouzení brát na zřetely všechny důvody, které ten odmítač nám podá a bude zdůvodňovat.
David ŠŤÁHLAVSKÝ, moderátor
——————–
Nicméně nemohou tak rodiče opravdu potenciálně své dítě více ohrozit, než mu jaksi pomoci?
Michael VÍT, hlavní hygienik České republiky
——————–
Pane redaktore, rozhodně ne, protože za prvé používáme vakcíny, které samozřejmě jsou bezpečné.
David ŠŤÁHLAVSKÝ, moderátor
——————–
Ne, já jsem myslel v případě, že odmítnou to očkování.
Michael VÍT, hlavní hygienik České republiky
——————–
Samozřejmě to se může stát. Já přidávám případ, že například očkování proti zarděnkám u dívky, která to odmítne, může způsobit to, že to děvče může onemocnět a bohužel může mít následky, které se projeví v neplodnosti v tom jejím fertilním věku, a to si myslím, že je jeden ze zásadních důvodů, které by si rodiče při odmítání měli uvědomit.
David ŠŤÁHLAVSKÝ, moderátor
——————–
Děkuji, tolik hlavní hygienik České republiky Michael Vít, na slyšenou.
Michael VÍT, hlavní hygienik České republiky
——————–
Na shledanou.
David ŠŤÁHLAVSKÝ, moderátor
——————–
A ve vysílání vítám už Zuzanu Candigliotovou z Ligy lidských práv, dobrý den.
Zuzana CANDIGLIOTOVÁ, Liga lidských práv
——————–
Dobrý večer.
David ŠŤÁHLAVSKÝ, moderátor
——————–
Vy jste, vaše organizace dlouhodobě o takový nález usilovali. Jste spokojeni s výsledkem řízení u Ústavního soudu?
Zuzana CANDIGLIOTOVÁ, Liga lidských práv
——————–
No, já musím říct, že částečně to rozhodnutí vítáme, protože je to určitý krok směrem k liberalizaci očkování v České republice. Ale stále, stále je zde patrné, že bude zachována jakoby povinnost, bude zachována represe, která nemá ve většině evropských států obdoby, kde je očkování dobrovolné.
David ŠŤÁHLAVSKÝ, moderátor
——————–
Ano, nález znamená, že stát má právo nařizovat povinné očkování, ovšem s povinností musí v odůvodněných případech existovat výjimky. Například právě kvůli výhře rodičů. A ptám se tedy podobně jako pana Víta, nemohou být tím poškozeny, poškozena práva dítěte?
Zuzana CANDIGLIOTOVÁ, Liga lidských práv
——————–
Já se domnívám, že nikoliv, protože vlastně rodiče, kteří nechtějí očkovat nebo kteří chtějí očkovat například později a očkování odložit, protože nejedn se jenom o odmítače, jedná se o celé spektrum lidí, kteří mají různé důvody k neočkování, tak oni vlastně už teď buďto očkování odmítnou, nebo odloží. To očkování že je povinné, že se tak nazývá, neznamená, že ve skutečnosti je povinné ve smyslu vynutitelné. V současné době právní předpisy České republiky neumožňují vynutit očkování proti vůli rodičů. Umožňují maximálně uložit pokutu a i tady tato možnost byla omezena Nejvyšším správním soudem. Takže nyní i když zákonodárce znovu uzákoní očkování a to tak, aby bylo pokutovatelné, neznamená to, že je možné někoho očkovat násilím.
David ŠŤÁHLAVSKÝ, moderátor
——————–
Tolik Zuzana Candigliota z Ligy lidských práv. Děkuji a na slyšenou.
Zuzana CANDIGLIOTOVÁ, Liga lidských práv
——————–
Na slyšenou.
Rozhovor proběhl dne 9. 2. 2011 na ČRo 1 Radiožurnál.
Pátek, 28. ledna 2011Aktuality
Pedagožka Ligy lidských práv, Monika Tannenbergerová, vystoupila v pátek 28. ledna 2011 v pořadu Sama doma na ČT1. Vysílání se během celého týdne věnovalo tématu nadaných dětí a Monika Tannebergerová zde mluvila o možnostech a výhodách zařazení nadaných a talentovaných dětí do běžného vzdělávacího proudu. Pokud vám pořad unikl, můžete se podívat na webu České televize.
Sledujte celé vysílání Sama doma zde (tématu inkluze se pořad věnuje od 7. a 70. minuty).
Kromě Moniky Tannenbergerové, která pro široké publikum představila projekt Férová škola a Certifikát Férová škola, vystupovala i Dagmar Válková, učitelka ZŠ Šaratice. Nechyběl ani její nadaný žák Dominik. Dívaci se mohli dozvědět o tom, jaká je příprava na výuku ve škole s inkluzivním vzděláváním a zároveň jim Dominikova matka vylíčila, jak vypadá život s nadaným dítětem
Středa, 19. ledna 2011Zprávy z médií
Média přinesla minulý týden zprávu o tom, že Ministerstvo zdravotnictví chce dát do zákona sankce pro rodiče, kteří nechtějí respektovat stanovený očkovací plán. Diskusi vyvolal také případ paní Jasenčukové, která za neočkování dvou ze svých tří dětí dokonce stanula před trestním soudem.
Diskuse o očkování bohužel většinou zůstává u typicky českého schématu nesmiřitelného boje stoupenců a odpůrců povinného očkování. Domnívám se, že daleko více než vzájemné osočování by věci samotné prospěla věcnost. A zejména pohled do zahraničí. Kdy se konečně zbavíme jednostranného přístupu, jenž je postaven na strašení domácími autoritami (s tituly či funkcemi), bez toho, že by byly jakkoli reflektovány výsledky zahraniční diskuze?
Jak očkují v zahraničí?
S cílem podpořit takovou celospolečenskou diskusi jsme v Lize lidských práv ke konci minulého roku zpracovali analýzu toho, jak se k očkování dětí staví v šesti zemích EU. A výsledek? V Německu, Rakousku, Spojeném království i v Irsku dospěli k tomu, že povinné očkování nepotřebují. V Belgii je povinné jedno očkování, ve Francii tři. Jak je možné, že i tradičně konzervativní země střední Evropy jako Německo a Rakousko, s respektem k vyhlášeným autoritám a profesorům v oblasti medicíny, farmakologie a vakcinologie, dospěly k takovýmto zákonům? Znamená to, že i u nich zvítězila hloupost alternativy nad racionalitou preventivního lékařství? Jistě, že ne.
Ve všech šesti uvedených zemích samozřejmě usilují o ochranu veřejného zdraví a vysokou proočkovanost. Respektují ale zároveň, že cesta, která je nejjednodušší pro stát (přísně stanovený očkovací plán a postihy pro ty, kdo se od něj byť jen minimálně odchýlí) nemá mít automaticky přednost před svobodnou volbou rodičů v otázkách zdraví jejich dětí.
Veřejné zdraví versus svoboda jednotlivce
Ochrana veřejného zdraví by podle ústavního pořádku měla dostat přednost před individuální volbou jednotlivce pouze tehdy, pokud je to nezbytné a pokud neexistuje méně restriktivní varianta. Jestliže ale praxe v uvedených demokratických zemích ukazuje, že veřejné zdraví lze chránit i bez povinností a represe, neznamená to, že bychom i my měli zkoumat, zda informace a pozitivní motivace nemohou fungovat i u nás? Domnívám se, že ano.
Loňské rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který prohlásil, že za stávajícího právního stavu není možné neočkujícím rodičům udělovat pokuty, přináší příležitost otevřít celospolečenskou diskusi o tom, zda potřebujeme, aby některá očkování byla v ČR povinná a jaká očkování by to případně měla být. Proč u nás s výjimkou tuberkulózy, kterou se podařilo po letech bojů vyčlenit, narůstá počet těch povinných, zatímco v jiných zemích klesá až k nule?
Z přesvědčování a udávání partnerský vztah nevybudujeme
Na straně povinného očkování je samozřejmě vysoká proočkovanost a tím i nízký výskyt nemocí. Stát se už více nemusí snažit. Zároveň s sebou ale povinné očkování přináší jevy, které pozitivní rozhodně nejsou. Například pediatři jsou často přesvědčeni o tom, že když je očkování povinné, tak jejich úkolem není vysvětlit rodičům přínosy očkování či rizika s ním spojená jako u jiných zákroků. Vzhledem k tomu, že očkování je povinné, omezí se na informace o tom, proč rodič má dítě naočkovat a co dítěti může hrozit, když naočkováno nebude. O tom, co jejich dítě riskuje, když očkování podstoupí, ani zmínka. Snaží se zkrátka rodiče přesvědčovat, nikoliv informovat, čímž porušují jejich právo na informovaný souhlas.
Nežádoucí je také „udávání“ rodičů, kteří se chtějí od očkovacího kalendáře odchýlit. Je tak porušována povinná mlčenlivost, kterou má každý zdravotník respektovat, a lékař ztrácí důvěru rodičů, bez které není možné efektivně spolupracovat.
Kdo by měl odpovídat za vedlejší účinky?
Problematický je i nízký počet hlášení o nežádoucích účincích v souvislosti s očkováním. Pediatr sice má teoreticky povinnost hlásit všechny vedlejší účinky Státnímu úřadu pro kontrolu léčiv, skutečnost je ovšem mnohdy jiná. Podle české právní úpravy totiž platí, že pokud by bylo dítě poškozeno na zdraví v souvislostí s očkováním, lékař za způsobenou škodu odpovídá i v případě, že nic nezanedbal. Jde o takzvanou objektivní odpovědnost podle § 421a občanského zákoníku. Pokud tedy lékař přizná, že zdravotní komplikace, které se u dítěte objevily, mohou souviset s provedeným očkováním, fakticky se hlásí k odpovědnosti za tyto komplikace.
V řadě zemí stát přijal odpovědnost za nežádoucí účinky očkování a vytvořil mimosoudní mechanismy, s jejichž pomocí se rodiče dětí, u nichž se závažné vedlejší účinky projevily, snadněji domohou odškodnění. Zvláštní systém odškodňování následků po očkování mají dokonce i v Německu, Rakousku nebo Spojeném království, tedy v zemích, kde již očkování povinné není. Pokud bychom chtěli, aby některá očkování v ČR zůstala povinná, mělo by být přihlášení se státu k odpovědnosti a zjednodušení cesty k náhradě škody pro postižené automatickou volbou.
Ať zákon vzejde z rozumné diskuse…
Nejvyšší právní soud loni prohlásil, že pokud chce stát neočkování pokutovat, musí být rozsah očkování stanoven v zákoně. Pevně věřím, že výběru konečné varianty bude předcházet rozumná diskuse ve společnosti i v Parlamentu. Proto doufám, že bude následovat více výměn názorů, jako byla ta v sobotních Lidových novinách. Neměli bychom zároveň zapomínat, že k věci mají co říci nejen odborníci, ale také rodiče.
Článek byl publikován dne 19. 1. 2011 na blog.aktualne.cz a naleznete jej zde.
