Úterý, 24. srpna 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 24. 8. 2010 v Brněnském deníku.
Dnes u Krajského soudu v Brně proběhlo závěrečné jednání případu, ve kterém obžaloba viní tři brněnské policisty z podílu na smrti mladého Vietnamce. Policisté proti muži zasahovali v lednu 2009 a jeden z nich si při tom prý neodpustil bezdůvodné kopance a údery. Na vnitřní zranění mladý muž později zemřel. Další dva policisté jsou před soudem proto, že tento čin nenahlásili, ačkoliv mu měli být přítomni.
V tuto chvíli není nejdůležitější to, zda policisté čin opravdu spáchali, a ani bych si o tom na tomto místě nedovolil spekulovat. Rád bych upozornil na jiný problém. Ať už totiž případ dopadne jakkoliv, nejde zřejmě o poslední případ násilí ze strany policistů vůči vyšetřované osobě.
Policie jako silová složka státu bude vždy kromě poctivých a svědomitých lidí, kteří chtějí skutečně pomáhat, lákat také ty, kteří touží mít moc nad druhými a kteří nemají problém překračovat své pravomoci.
I přes sebelepší psychotesty při přijímání nováčků k policii se bezdůvodnému násilí ze strany policistů nepodaří nikdy zcela zabránit. Vyhnout se dá ale tomu, aby se nežádoucí chování policistů stalo normou. K tomu je třeba takové jednání objasňovat a provinění spravedlivě postihovat. Nejen z praxe v neziskové organizace, která se kromě jiného právě nezákonným násilím policistů zabývá, vím, že násilí a nedůstojné zacházení se zadrženými osobami ze strany policistů není vůbec tak ojedinělé, jak by se mohlo zdát. Jen se jej bohužel často nedaří objasňovat a případy jsou někdy doslova zametány pod koberec. A čím to je? V České republice chybí nezávislý orgán, který by nezákonné jednání policistů vyšetřoval. Stížnosti na nevhodné chování policistů řeší jejich nadřízený – tedy policista. Podezření na trestné činy spáchané policisty vyšetřuje Inspekce policie – složená opět z policistů. O nezávislosti tedy v tomto směru nemůže být řeč.
Neschopnost Inspekce Policie ČR se ukázala například při vyšetřování brutálního policejního zásahu na CzechTeku v roce 2005. Inspekce nikdy nevypátrala žádného konkrétního policistu, který překročil svoji pravomoc. Přitom měla v jednom z případů k dispozici mimo jiné fotografii, z níž bylo možné rozeznat pět ze šesti číslic identifikačního čísla.
Z toho vyplývá, že inspektoři buď vyšetřují mizerně, nebo své kolegy kryjí. I když se napadeným účastníkům taneční oslavy nedostala satisfakce ve formě potrestání konkrétních policistů, alespoň jim ministerstvo vnitra konečně po letech muselo na základě soudního rozhodnutí vyplatit odškodné.
A jak tedy tuto neuspokojivou situaci řešit? Reforma zmíněných procedur je zatím zřejmě v nedohlednu. Můžeme však začít třeba tím, že podrobíme proces vyřizování stížností a rozhodnutí inspekce mnohem důkladnější veřejné kontrole.
A to nejen v případě, že rukou policie zemře nějaký člověk.
Lukáš Křivka
student Právnické fakulty MU
Čtvrtek, 19. srpna 2010Zprávy z médií
Článek byl dne 18. 8. 2010 publikován v Medical Tribune. Najdete jej zde.
Změna v přístupu k očkování je nezbytná
„Ve svém článku z 10. srpna lékař Pavel Pafko vyjadřuje názor, že dobrovolné očkování je nesmysl. Zároveň kritizuje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které rozvířilo poklidné a striktní vody českého systému očkování. Některá autorova tvrzení bych ráda uvedla na pravou míru,“ píše pro Medical Tribune Zuzana Candigliota, právnička Ligy lidských práv…
Reakce na článek: Dobrovolné očkování je nesmysl
Význam rozhodnutí soudu
Rozsudek Nejvyššího správního soudu neznamená, jak se autor domnívá, že soud odmítl sankce pro rodiče odmítající vakcinaci svých dětí. Soud jen vyjádřil názor, že sankcionovat lze pouze neočkování těch nemocí, které výslovně stanoví zákon. Za situace, kdy konkrétní očkování určuje pouhá vyhláška ministerstva, tedy není možné nikoho pokutovat. Pokud by stát chtěl některá očkování i nadále nařizovat, nezbývá než připravit zákonnou úpravu očkování, která by měla být přijata Parlamentem, a to transparentně po veřejné a odborné diskuzi.
Dobrovolné očkování možné je
Je ale otázkou, zda by i případný nový zákon do budoucna nezrušil Ústavní soud pro rozpor s ústavou a mezinárodními úmluvami o lidských právech. Dobrovolné očkování totiž není až takový nesmysl, jak tvrdí Pavel Pafko, ale realita naprosté většiny vyspělých zemí, kde je respektováno právo každého rozhodovat v co největší míře o těle svém a svých dětí. V těchto zemích, mezi které se řadí například Německo a Rakousko, se rovněž daří dosahovat vysoké proočkovanosti, ale informačními kampaněmi, nikoliv represí. Ani často šířená informace o tom, že v některých zemích je očkováním podmiňována školní docházka, není zcela pravdivá. V těchto zemích totiž existují nejrůznější výjimky z očkovací povinnosti na základě náboženského či filosofického přesvědčení rodičů. Pokud tedy autor vzpomíná, že jsme v 21. století, tak právě proto bychom se měli vydat jinou cestou než používám represe vůči rodičům.
Význam očkování
Dovolím si nesouhlasit s obecným tvrzením, že medicínský pohled na očkování je jednoznačný, a to pozitivní. Především je třeba se zabývat jednotlivě každou nemocí, proti které existuje vakcína. Jistě je jiná situace například u očkování proti záškrtu a jiná u tuberkulózy. Situace v ČR je taková, že jsou nařizována i taková očkování, která jsou z pohledu odborné veřejnosti diskutabilní či dokonce odmítaná. Například zavedení plošného očkování novorozenců proti hepatitidě B bylo odbornou studií Státního zdravotního ústavu nedoporučeno, u plošného očkování proti TBC odborníci se už delší dobu bojují za jeho zrušení a snad se tak má stát v nejbližší době. Setkali jsme se s případy, kdy za neočkování byli pokutováni i rodiče s medicínským vzděláním, což popírá otázku, zda má o očkování rozhodovat rodič – laik či lékaři – odborníci.
Komplikace po očkování
Zda jsou komplikace po očkování početně zanedbatelné, to je otázkou. Je známá obrovská podhlášenost negativních účinků léků včetně vakcín, takže objektivní informace prakticky chybí. V této situace lze výhody a nevýhody očkování a neočkování jen těžko srovnávat. Někdy jsou dokonce komplikace natolik závažné, že mohou přebít případné výhody vakcíny. Jako následek očkování proti tuberkulóze jsou v ČR například doložena úmrtí nejméně 8 dětí.
Etika přikazování očkování
K otázce autora, zda je etické, aby neočkovaný ohrožoval své okolí, lze doplnit celou řadu dalších otázek. Je etické, aby stát nařizoval očkování a zároveň nepřevzal za jeho negativní důsledky odpovědnost? Je etické, aby byla nařizována očkování, s kterými nesouhlasí ani většinová odborná veřejnost? Je etické přikazovat rodičům očkování jejich dětí proti jejich nejlepšímu přesvědčení, například po předchozích špatných zkušenostech, i když to není nezbytné, neboť i tak lze dosahovat potřebné proočkovanosti?
Zuzana Candigliota
právnička Ligy lidských práv
Středa, 11. srpna 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 11. 8. 2010 na zpravy.idnes.cz a naleznete jej zde.
Pětadvacet tisíc Čechů nemůže volit, protože jsou zbaveni svéprávnosti. Jako kdyby k urnám nesmělo celé jedno okresní město. Situace se ale možná změní. Podle Ústavního soudu je volební právo natolik posvátné, že se na něj při zbavování svéprávnosti musí klást zvláštní důraz.
Vítězství pro duševně nemocné lidi vybojoval už před několika týdny Jiří Soldán z Brna, jenž se nemohl zúčastnit voleb do Senátu v roce 2008. Podle jeho právníka Maroše Matiaška z Ligy lidských práv je to protiústavní, a proto žádal zrušení sporného ustanovení ve volebním zákoně.
A Ústavní soud mu dal částečně za pravdu. Zákon sice nezrušil, ale v rámci nálezu vydal precedenční výrok, kterým zavazuje obecné soudy, aby v každém konkrétním řízení o způsobilosti zkoumaly schopnost člověka posoudit smysl, účel i důsledek voleb. Případ Jiřího Soldána totiž ukázal na obecný problém.
„Je to vzkaz nižším soudům, aby se volebním právem speciálně zabývaly. Pokud tedy soudce rozhodne, že člověk není schopný volit, musí svůj závěr odůvodnit a explicitně napsat proč,“ vysvětlil Matiaško.
V případě, že se ve svém odůvodnění s touto otázkou dostatečně nevypořádají, rozhodnutí o zbavení způsobilosti k právním úkonům bude protiústavní.
Ústavní soudci také velmi konkrétně ukázali na viníka současného stavu. Jsou jím nižší soudy. „V důsledku stávající praxe obecných soudů reálně vznikl a přetrvává protiústavní stav, spočívající v tom, že způsobilosti k právním úkonům jsou zbavovány (bez ohledu na právní důsledky) i osoby, ve vztahu k nimž neexistuje legitimní společenský zájem na omezení výkonu volebního práva,“ konstatuje soud. Tisíce nesvéprávných
Počty lidí, kteří nemohou volit, pak ústavní soudci považují za alarmující. K říjnu 2009 bylo v Česku 25 386 lidí zbavených způsobilosti k právním úkonům. Podle odborníků jde o pozůstatek přetrvávajícího trendu už z doby před rokem 1989, kdy byla lidská práva zcela ignorována.
„Soudy nikdy nezkoumaly a ani dnes nezkoumají schopnost volit,“ řekl iDNES.cz Matiaško. Ten je sice s výrokem částečně spokojen, vidí v něm ale další problém. Jak budou soudy posuzovat schopnost člověka volit? Jste schopný volit?
Podle Matiaška tento problém Ústavní soud neřeší a nenabízí ani metodu, jak to zjistit. „Podle čeho to stanovíme? Podle IQ, podle nějakého dotazníku?“ ptá se právník.
Matiaško by proto právo volit nechal všem lidem. „Pokud je někdo postižen opravdu těžce, tak svého práva prostě nevyužije, ale měl by ho mít,“ tvrdí.
Místopředseda Městského soudu v Praze Jaromír Jirsa ale v posuzování způsobilosti nevidí problém. „Já bych si pozval dotyčného člověka, další svědky, příbuzné a zajímal bych se, co o volbách, stranách a politickém systému ví, jak se orientuje. Pokud bych viděl, že chápe princip voleb a má svoje politické preference, tak ať samozřejmě má právo svůj lístek do urny vhodit,“ řekl Jirsa.
„Někteří občané zcela zbavení způsobilosti k právním úkonům by zcela jistě zvládli realizaci svého základního práva,“ myslí si soudce.
Čtvrtek, 5. srpna 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 5. 8. 2010 na zpravy.idnes.cz a naleznete jej zde.
Pokud úkolem justice je prosazování spravedlnosti a práv jednotlivců, tak největší problém vidím v soudcích. Říká to předseda Ligy lidských práv David Zahumenský, který před časem spoluorganizoval seminář, na němž spolu se soudci a právními experty bilancoval dvacetiletí svobodné české justice.
Proč právě v soudcích?
Soudci nejsou úředníci, ale často se tak chovají. Někdy i hůř. Chybí jim odvaha rozhodovat a vykládat právo v souladu s principem spravedlnosti. Často se snaží věc takzvaně vyřídit a méně se zabývat její podstatou. Samozřejmě legislativa je v mnoha ohledech nedostatečná, ale soudce by měl umět se s tím vypořádat, vyjít z ústavy. A to často není schopen…
Čím to je?
Důkladnější analýzy chybějí. Jednou z mála je práce soudce Zdeňka Kühna, který zkoumá příčiny neuspokojivého stavu soudnictví v zemích střední a východní Evropy. Česko snad na tom bylo ještě hůř než okolní země. Společenská prestiž soudců byla podryta procesy v padesátých letech a politizací… Je to dědictví minulého režimu.
Vyřeší situaci generační výměna?
Jedním ze zásadních aspektů je systém výběru a jmenování soudců. Jenže ten je zcela nesystémový. Na semináři jsme dospěli k tomu, že výběr nových soudců je strašně neprůhledný. Bylo by například potřeba snížit vlivy psychologických posudků. Výběrová řízení na pozici soudce se dostatečně nezveřejňují. Někdy se informace objeví jen na stránkách konkrétního soudu a tak krátce, že o tom ví jen ten, kdo byl upozorněn.
Ale mladí soudci přinášejí změny. Nebo ne?
Kariérní model, kdy je absolvent vychováván stávajícími soudci, přispívá k jakémusi zapouzdření justice. Justici by prospěla větší otevřenost. Navíc věk nemusí sám o sobě tolik znamenat. Zajímavý model zavedli v Izraeli – součástí výběru soudců je týdenní pobyt s výběrovou komisí, takže její členové mohou hlouběji poznat jejich osobnosti. A jméno budoucího soudce je veřejně vyvěšeno a každý se k němu může vyjádřit… u nás nic takového ani zdaleka neexistuje.
Dá se říct, že mladý soudce je odvážnější, míň konzervativní?
Ani to nemusí úplně platit, pokud není silná osobnost, tak podlehne tlakům a přizpůsobí se. Nebo odejde jinam. Ale s generační výměnou souvisí odchod soudců a je třeba se bavit o tom, jak soudce k odchodu motivovat. Někteří soudci mohou být vyhořelí a je výhodnější je finančně motivovat k odchodu než nechat špatně rozhodovat. Což se také třeba může týkat soudců, kteří vynášeli politicky motivované rozsudky.
Co říkáte návrhům na justiční reformu současné koalice?
Je to poměrně obecné. Problémů v justici je spousta, ale důležité je, aby změny nakonec neposílily vliv moci výkonné. Podporujeme tvorbu lepšího rámce pro systémovou nezávislost soudní moci.
Držely po listopadu 1989 změny v justici krok se změnami ve společnosti?
Rychlé zásahy mohou být nebezpečné. Některé okamžiky se navíc promarnily. V době působení Otakara Motejla na ministerstvu spravedlnosti pokus o reformu ztroskotal na rozhádanosti. Od té doby navíc panuje trend, při němž ministerstvo spravedlnosti je bráno jako politicky důležitý resort a jsou tam jmenováni politici, kteří zajistí vliv. Už se neopakovalo, aby ministrem byl nezávislý odborník jako Motejl.
Hovoří se o těchto problémech dost?
Soudci – i ti, kteří chtějí změny, se málo snaží, komunikace s veřejností je slabá… Analýzy nejsou zvěřejněny, nejsou diskutovány… Soudci řeknou, že chtějí být nezávislí, ale měli by to víc vysvětlovat. Nejčastěji slyšíme stížnosti na nízké platy.
Úterý, 3. srpna 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 3. 8. 2010 v časopise Nový prostor.
V ČESKÉ REPUBLICE ŽIJE PŘES DVACET PĚT TISÍC LIDÍ, KTERÉ SOUD ZBAVIL ZPŮSOBILOSTI K PRÁVNÍM ÚKONŮM. JEJICH POČET ROK OD ROKU NARŮSTÁ.
Na to, jak závažné jsou důsledky pro člověka, je proces rozhodování o právní způsobilosti často šitý horkou jehlou. Soudy postupují u lidi s mentálním a psychosociálním postižením na návrh rodiny, obcí nebo různých institucí, kde tito lidé žijí, a v drtivé většině přitom vycházejí ze znaleckých posudků z oboru psychiatrie. Psychiatři se ani neobtěžují posuzovat schopnosti člověka v jeho přirozeném prostředí a od stolu své ordinace automaticky formulují závěry s fatálními dopady. Nejenom, že každý právní úkon, který člověk zbavený způsobilosti učiní, je neplatný, například i koupě rohlíku nebo cigaret v samoobsluze, ale mimo to nemůže třeba uzavřít manželství ani jít volit.
AUTOMATICKY NEVOLIT
Jedním z lidí zbavených způsobilosti byl i pan Tomáš Hlaváč. Na návrh dcery, se kterou měl několik konfliktů, ho okresní soud zbavil způsobilosti před několika lety. Soudkyně se ho vůbec neobtěžovala předvolat a vyslechnout jeho názor. Vycházela pouze ze znaleckého posudku, podle něhož měl trpět demencí. Soud mu ani nedoručil rozsudek a o rozhodnutí se dozvěděl, až když mu byl ustanoven opatrovník. Když pak pan Hlaváč prostřednictvím Ligy lidských práv a MDAC podal návrh na navrácení způsobilosti, vyšlo v novém řízení najevo, že demencí nikdy netrpěl a původní znalec si prostě spletl diagnózu. Soud své dřívější rozhodnutí zrušil, ovšem ze senátních voleb, jež probíhaly v době řízení, byl pan Hlaváč efektivně vyloučen. Jeho kandidát, kterému chtěl dát hlas, prohrál v druhém kole.
Případ pana Hlaváče není ojedinělý. České soudy zbavují způsobilosti k právním úkonům na dva tisíce lidí ročně a přestože jsou mnozí z nich volby schopni a volit chtějí, projevit své politické preference nemohou. Každý, o jehož nezpůsobilosti rozhodl soud, má totiž u svého jména v seznamu voličů poznámku, která mu znemožňuje volební právo vykonat. Jde o automatický důsledek soudního rozhodnutí, protože v řízení nikdy nedochází k tomu, že by se u člověka s postižením jakkoli zkoumala schopnost volit. V absolutní většině případů se posuzuje výlučně schopnost hospodařit s penězi. Otázkou také je, jakým způsobem by soud vůbec „schopnost“ politické volby zkoumal. Takové posouzení by bylo nejspíš velmi obtížné, ne-li nemožné.
PROLOMENÉ TABU
V květnu tohoto roku vydal Evropský soud pro lidská práva rozhodnutí v případu Alajos Kiss proti Maďarsku, jehož hlavní protagonista byl předtím ve své zemi zbaven právní způsobilosti a tím i volebního práva. Evropský soud zdůraznil, že lidé s duševním postižením byli po celá desetiletí diskriminováni a že tato diskriminace se promítala v různých oblastech života, včetně sféry politických práv. Rozhodl také, že automatické zbavení volebního práva bez jakéhokoliv individuálního posouzení je v rozporu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv.
Toto rozhodnutí lze s klidným svědomím označit za průlomové. Narušuje totiž tabu vybudované na předsudcích, že lidé s duševním postižením by se neměli podílet na rozhodování o politických záležitostech. Z argumentace soudu lze přitom vyvodit, že konkrétní zásah do výkonu volebního práva u lidí s duševním postižením by měl být možný, například na základě nějakého speciálního řízení o odnětí volebního práva. To, co soudci odmítli, je ale stav, kdy soudním rozhodnutím o právní způsobilosti automaticky zaniká i volební právo.
SCHOPNÍ A NESCHOPNÍ
Evropský soud pro lidská práva tím posílil práva lidí s postižením a snad jeho rozhodnutí spustí lavinu změn volebních zákonů v celé Evropě. Lze mu však vytknout jednu věc, a tou je právě argumentace ve prospěch „individualizace“ případného odebrání volebního práva. Vrací nás zpět k otázce: Jak lze u člověka posuzovat schopnosti politické volby? Je někdo schopen takového hodnocení?
Možná by si psychiatrie našla cestu, vymyslela „metodologii“ a „validní nástroje“, byla by to však cesta do pekel. Nechceme přece oblast schopnosti projevit politické preference „psychiatrizovat“. Kromě toho hrozí, že individuální zásahy by bylo možné využívat pouze proti určitým osobám a takové rozhodování by bylo zneužitelné mocí. Je lepší se otázkou „schopnosti“ volit vůbec nezabývat, jinak vytvoříme medicínské a posléze právní kategorie schopných a neschopných. Raději bychom měli zůstat u předpokladu, že všichni občané určitého věku volit mohou a ten, kdo ani s pomocí není objektivně schopen projevit své politické preference, své právo jednoduše nevyužije. Například ve Švédsku či ve Slovinsku je volební právo garantováno všem lidem s postižením.
ČESKÉ ROZPORY
Máme za sebou volby do Poslanecké sněmovny, čekají nás volby do senátu a komunální volby. Lidé s duševním postižením, kteří jsou zbaveni způsobilosti k právním úkonům, by měli mít možnost zúčastnit se všech těchto voleb a aktivně se zapojit. Loni v září Česká republika ratifikovala mezinárodní Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením, která garantuje politická práva všem lidem s postižením bez rozdílu a dokonce zavazuje státy k tomu, aby jim zabezpečily k uplatnění těchto práv asistenci. Přestože tato lidskoprávní úmluva má podle českého ústavního řádu větší právní sílu než zákon, je zjevné, že české zákony tomuto mezinárodnímu závazku neodpovídají. Současné volební zákony odporují nejen nové Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením, ale i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.
Je nutné novelizovat volební zákony tak, aby všichni lidé s postižením mohli volit. Stát by jim měl zajistit dostatečnou podporu, aby se volby skutečně byli schopni zúčastnit. Měl by zejména přiměřeně upravit volební místnosti i celou hlasovací proceduru včetně lístků. Je možné argumentovat tím, že lidé s postižením jsou manipulovatelní a hrozí, že jejich hlasy politici jednoduše „koupí“. Takové tvrzení lze však snadno relativizovat, protože „prodej“ hrozí u všech voličů, koneckonců sousedé ze Slovenska mají s kupováním hlasů své zkušenosti. Jde o argument, který nemůže ospravedlnit vyloučení nezanedbatelné skupiny občanů jenom proto, že mají určitý typ postižení. Než vytvářet překážky, je spíše na místě diskutovat o tom, jak předcházet možné manipulaci.
Ne vždy si uvědomujeme, že lidé spojují s možností volit i pocit vlastní hodnoty a důstojnosti. V Česku žije několik tisíc lidí, kterým by volební právo pomohlo tento pocit navrátit a neexistuje žádný důvod, proč bychom jim v tom měli bránit. Umožnit lidem s postižením aktivně se zapojit do politického a veřejného života je důležité jak pro demokratickou rovnost, tak i pro odstraňování bariér a předsudků v našem myšlení.
Pátek, 30. července 2010Zprávy z médií
Reportáž byla odvysílána dne 30. 7. 2010 na ČT1 v pořadu Události.
Průlomové rozhodnutí Nejvyšší správního soudu, rodičům, kteří nechtějí své děti očkovat, už nehrozí pokuta. Jako první o tom informovaly Lidové noviny. Na soud se obrátili rodiče, kteří povinné očkování odmítli a museli pokutu zaplatit. Soud ale akceptoval jejich argumentaci, že vyhláška ministerstva zdravotnictví o očkování proti infekčním nemocím odporuje Listině základních práv a svobod.
Josef MARŠÁL, moderátor
——————–
Průlomové rozhodnutí Nejvyšší správního soudu, rodičům, kteří nechtějí své děti očkovat, už nehrozí pokuta. Jako první o tom informovaly Lidové noviny. Na soud se obrátili rodiče, kteří povinné očkování odmítli a museli pokutu zaplatit. Soud ale akceptoval jejich argumentaci, že vyhláška ministerstva zdravotnictví o očkování proti infekčním nemocím odporuje Listině základních práv a svobod.
Vlastimil WEINER, redaktor
——————–
Za odmítnutí očkovat dítě takzvanou hexavakcínou kvůli vedlejším účinkům dostali rodiče pokutu 8 tisíc od hygieniků. S pomocí Ligy lidských práv se obrátili na Nejvyšší správní soud a vyhráli.
František EMMERT, mluvčí, Nejvyšší správní soud
——————–
Stát nemůže udělovat sankci za povinnost, kterou ukládá pouze ve vyhlášce, a nikoliv v zákonu.
Vlastimil WEINER, redaktor
——————–
Stát teď musí pokutu 8 tisíc korun žalujícím rodičům vrátit. Jiní zaplatili i 20 tisíc. Verdikt ale probíhající debatu o povinném očkování neukončil.
Roman PRYMULA, lékař, předseda České vakcinologické společnosti
——————–
Řešení tohoto problému by mohlo být v tom, že bychom ta základní očkování dali do zákona a vyhláška by naopak upravovala jenom ta doplňková očkování nebo ta, která nejsou tak podstatná.
Zuzana CANDIGLIOTA, advokátka, Liga lidských práv, zástupkyně žalujících rodičů
——————–
Očkování by mělo být založeno na dobrovolném souhlasu těch rodičů a informovaném, takže ten lékař by měl v ideálním případě rodičům vysvětlit, v čem je to očkování dobré a vysvětlit i ty rizika.
Vlastimil WEINER, redaktor
——————–
Odborníci soudí, že po zlomovém verdiktu by se měl změnit zákon a celý systém vakcinace. V některých západních zemích například nevezmou do školy dítě, pokud není očkované proti některým nemocem. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je v každém případě pravomocné a hygienici další pokuty za odmítnutí očkování ukládat nemohou. Eliška Bučinová a Vlastimil Weiner, Česká televize.
