Pondělí, 2. září 2013Zprávy z médií
Praha – Česko bojuje s domácími porody. Ústavní soud se jich sice teď zastal, když zrušil trest pro porodní asistentku Ivanu Königsmarkovou, celkový pohled na věc není stále jednoznačný a pravidla, která by umožňovala tento způsob porodu, neexistují. Svůj náhled na domácí porody bude muset navíc Česko vysvětlit soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Vymykáme se ostatním evropským zemím v přístupu k porodům mimo nemocniční prostředí? Co děláme jinak?
(Zprávu vydala Česká televize dne 29. 8. 2013, autorkami jsou Alžběta Vejvodová a Iva Brejlová.)
V Česku je domácích porodů minimum – zhruba 500 ročně, a to včetně těch, během kterých matky odjezd do nemocnice nestihnou. Celkem se přitom v Česku za rok narodí téměř 110 tisíc dětí. I přes svůj mizivý podíl ale získávají domácí porody na důležitosti. Za posledních dvacet let jejich počet stoupl desetinásobně. Největší pozornost zřejmě ale teprve získají ve Štrasburku. Podle dvou matek, které se na evropský soud obrátily, Česko svým přístupem k domácím porodům porušuje základní lidská práva. Soud bude jednat veřejně, tedy způsobem, který není pro tuto instituci příliš obvyklý. „Nejčastěji se volí, když si soudci některými otázkami nejsou jisti. Někdy ale i z důvodu, že chtějí k případu přitáhnout pozornost. O takových věcech se pak v médiích mluví,“ vysvětluje David Zahumenský, ředitel české Ligy lidských práv, která má se štrasburským soudem dlouholeté zkušenosti.
Jednou z žen, které záležitost do Štrasburku přinesly, je Šárka Dubská. Ta své druhé dítě plánovala porodit doma a hledala pro něj porodní asistentku, žádnou s oprávněním však nenašla. Když o pomoc požádala zdravotní pojišťovnu, dostala odpověď, že česká legislativa neposkytuje veřejné zdravotní pojišťovně možnost krytí nákladů na domácí porod, a pojišťovna tak nemá smlouvu s žádnou asistentkou. Dubská nakonec porodila doma i bez asistentky.I druhá matka – Alexandra Krejzová – se rozhodla rodit doma, a to rovnou třikrát. V prvních dvou případech byly u porodů asistentky, které ale pracovaly bez oficiálního oprávnění. V případě třetího porodu už ale asistentku nenašla – od 1. dubna 2012 totiž začala platit nová právní úprava, podle které mohly takové pracovnice čelit pokutě až milion korun. Třetí dítě tak nakonec Krejzová přivedla na svět v porodnici.
Český právní řád v domácích porodech tápe. „Dodnes není stále upravena možnost opravdu domácího porodu,“ upozorňuje Zahumenský. Provádět porody mimo nemocniční prostředí mohou porodní domy a podle posledního rozhodnutí ministerstva zdravotnictví mají matky také možnost rodit bez dozoru lékaře – ale jen v porodnicích. Skutečnému domácímu prostředí se ministerstvo zdravotnictví se svými nařízeními do teď vyhýbá, byť jej explicitně nezakazuje. Pravidla z jeho dílny totiž stanovila, že kdo chce vést porod, musí mít stejné vybavení jako zdravotnické zařízení k tomu určené – tedy mimo jiné inkubátor či porodní sál. A to de facto vylučuje domácí porody. Na tento fakt upozornil nyní i Ústavní soud ve svém odůvodnění k případu Königsmarková. „Nelze zajisté vyloučit, že i klidně probíhající fyziologický porod se může rychle změnit; předpokládat všechny možnosti a reagovat na ně v poměrně značném předstihu by de facto muselo vést k naprostému vyloučení možnosti domácích porodů.“ V minulosti ve prospěch domácích porodů rozhodly i další soudy. Třeba loni se Městský soud v Praze usnesl, že nemocnice má zajistit porodní asistentku ženám i u porodu doma. Krajský soud v Brně zase vydal rozsudek, že zdravotnická záchranná služba, která ženu po bezproblémovém domácím porodu donutila k převozu do nemocnice, se má omluvit a zaplatit odškodné 100 tisíc korun.
Přiměřený trest. Opravdu?
Polemiku vzbudil také trest pro Ivanu Königsmarkovou. Soud jí původně za údajnou chybu při domácím porodu, který se zkomplikoval a skončil smrtí dítěte, uložil dvouletý trest vězení s podmínkou na pět let a zákaz výkonu činnosti také na pět let. Navíc měla zdravotní pojišťovně zaplatit 2,7 milionu korun; trestní oznámení na ni podali lékaři, nikoli rodiče dítěte. Podle českého právního řádu přitom odejde s dvouletým trestem a pětiletým odkladem člověk, který nabádal druhého k sebevraždě, případně ten, kterému byla prokázána významná zpronevěra. „Je těžké porovnat majetkovou trestnou činnost a případné zavinění smrti dítěte,“ říká k tomu Zahumenský. Do medicínské branže, kde o životě či smrti často rozhodují vteřiny, nicméně podle něj trestní stíhání vůbec nepatří. Podobné případy by se měly řešit spíš v civilním soudním řízení, tedy na úrovni dvou soukromých osob, míní právník. Ústavní soud se i v této věci postavil na stranu Ivany Königsmarkové. Trest zrušil, když jej vzhledem k věku porodní asistentky – zrovna včera oslavila Königsmarková šedesátiny – a jejím finančním poměrům označil za likvidační. „Zejména v případech, kdy je pachatel odsuzován za nedbalostní trestný čin, je při stanovení výše náhrady škody třeba dbát na to, aby uložená povinnost nahradit způsobenou škodu neměla pro pachatele doživotní likvidační následky,“ stojí ve výnosu ÚS. Celkově podle ústavních soudců předchozí soudní instance nezohlednily všechny okolnosti případu a kauza Ivany Königsmarkové se tak vrací na začátek.
Za humny
Podobně jako Česko přešlapuje okolo porodů doma také Maďarsko. I ono se kvůli nim dostalo v roce 2010 do hledáčku štrasburského soudu. V Maďarsku totiž byly do té doby domácí porody nelegální a zdravotníci, kteří u nich asistovali, de facto porušovali zákon. Soud dal ve svém verdiktu za pravdu žalobcům a konstatoval, že stát je povinen vytvořit podmínky pro volbu asistovaného porodu doma. Příslušný zákon Maďarsko poté upravilo. Jenže získat licenci, která opravňuje porodní asistentky k provádění domácích porodů, zůstává v Maďarsku obtížné a je třeba počítat s vysokými finančními náklady. Asistentka například musí mít kardiograf, tedy přístroj, který jí umožní sledovat děložní stahy a měřit tepovou frekvenci plodu. Ten vyjde zhruba na 450 tisíc forintů (necelých 40 tisíc korun). Dále si asistentky musí platit také pojištění odpovědnosti, které vyjde na 380 tisíc forintů (více než 32 tisíc korun) ročně. Za jeden porod, péči, která mu předchází a která po něm následuje, si přitom asistentky účtují jen kolem 50 tisíc forintů. Vyřizování žádosti o licenci je navíc během na dlouhou trať. První porodní asistentce se tak podařilo získat licenci až rok poté, co začal nový zákon platit. Maďarské regule se nelíbí ani některým expertům na lidská práva. „Tyto současné restrikce jsou v rozporu s evropskými pravidly. Vláda musí evropské regule začlenit do svého práva, nebo se bude muset opět zodpovídat soudům,“ zdůraznil maďarský právník Bea Bodrogi.
Domácí porody v číslech
Česko má podobnou míru domácích porodů jako Rakousko, kde je práce porodní asistentky profesionální živností. V obou zemích se hraje o podíl v řádu desetin procent. Podobně si stojí také Irsko, které se domácím porodům žen, které nemají žádné zdravotní problémy, dlouhodobě nebrání. V zemích jako Velká Británie či Německo se doma rodí zhruba 2 až 3 % dětí a ženy si zpravidla mohou vybrat z celé škály možností, od porodu v porodním domě s lékařským dozorem až po ten bez dozoru jen s asistentkou doma. Světovým rekordmanem je v tomto ohledu Nizozemsko, kde doma přijde na svět téměř 30 % miminek. Porod doma je tam tradičně považován za naprostý normál pod heslem „těhotenství není nemoc“. V nemocnicích v Nizozemsku rodí převážně jen ty ženy, u kterých lékaři předem očekávají zdravotní komplikace. V takovém případě hradí ošetření v nemocnici pojišťovna, stejně tak jako v případě domácího porodu náklady na porodní asistentku. Avšak pokud se žena rozhodne rodit v lékařském zařízení, aniž by k tomu byly medicínské důvody, musí si lékařskou péči zaplatit sama. Musí tak počítat s účtem ve výši zhruba 260 eur, tedy necelých 7 tisíc korun.
Pátek, 21. června 2013Zprávy z médií
I v medicíně platí, že internet je dobrý sluha, ale špatný pán
Píchá vás v boku? Vidíte rozmazaně? Brní vás konečky prstů? Je pravděpodobné, že brzy umřete. Takový výhled vám zcela jistě nabídne minimálně jeden odkaz z deseti, pokud se po příčinách svých obtíží rozhodnete pátrat na internetu. Nepsaný virtuální zákon totiž zní – ať už jsou příznaky jakékoli, vždycky se najde katastrofický scénář. Pro lidi, kteří jim vyděšeně podléhají, existuje dokonce již nová diagnóza -kyberchondrie.
Možností, jak na internetu zabloudit, je opravdu dost, nedá se ale říci, že by jeho přínos pro naše zdraví byl negativní. Naopak. Stále více Čechů se díky dostupným informacím učí větší zodpovědnosti a partnerskému postoji vůči lékařům.
Pod vlastní kontrolou
Jednadvacetiletá studentka Dominika Moravčíková z Bratislavy lékařům příliš nedůvěřuje. Když ji před časem začaly trápit záchvaty bolestí hlavy a břicha, neměla chuť absolvovat řadu nejrůznějších vyšetření, rozhodla se proto vyzkoušet samoléčbu. Do internetového vyhledávače zadala své příznaky a po nějaké době se webovými stránkami a diskusními fóry proklikala ke své pravděpodobné diagnóze – hyperglykemii. „Myslím, že jsem to vyhodnotila správně,“ říká mladá žena dnes. „Rady, jak hyperglykemii předcházet, byly ale všude různé, takže jsem si na to musela přijít sama.“
Hyperglykemie je poměrně vážný zdravotní stav způsobený vysokou hladinou cukru v krvi. Často může jít o projev cukrovky, s níž lékaři neradí si zahrávat. Dominika však nepropadla obavám a z houštiny protichůdných doporučení si pro sebe nakonec vybrala řešení – úpravu stravy. Vynechala sladké, přidala zeleninu, ovoce a pohyb a její problémy časem zmizely. „S větším problémem bych samozřejmě šla k lékaři,“ shrnuje Dominika, „a prozatím mi internet nejen dostatečně poradil, ale také mi dal příjemný pocit, že stejná věc trápí víc lidí a nejsem v tom sama.“
Diabetologové by možná s takovým postupem nesouhlasili, jisté však je, že k webové samoléčbě se obrací čím dál více lidí. Podle amerických průzkumů využívá 84 procent uživatelů internet k vyhledávání informací o svém zdravotním stavu, a 65 procent dokonce hledá svou diagnózu výhradně on-line a vyhýbá se návštěvě lékaře.
Situace ve Spojených státech je samozřejmě specifická, řada nemocných volí samoléčbu, protože nemají dostatečné zdravotní pojištění. České statistiky neexistují a velkorysý systém státní péče i tradičně vysoká důvěra k lékařům samozřejmě snižují pravděpodobnost obcházení doktorů z ekonomických důvodů. Podle zkušeností zdravotníků se však internetové léčení rozmáhá i v Česku. „Pacienti jsou dnes samostatnější ve všech oblastech života. Už jenom slepě neposlouchají, ale přebírají větší odpovědnost za své zdraví a nespoléhají se pouze na jeden zdroj,“ vysvětluje Kateřina Červená z Ligy lidských práv, která provozuje třeba projekt Férová nemocnice zabývající se právy pacientů. Změnu podle ní způsobuje větší vzdělanost a přístup k informacím.
Podobný názor má i psycholožka Eliška Kodyšová, jež se věnuje výzkumu komunikace mezi lékaři a matkami v porodnicích, podle níž medicína na tyto společenské změny nereaguje dostatečně rychle: „Lidem v klasickém zdravotnictví chybí větší míra kontroly nad procesem léčby, kterou v alternativní medicíně, nebo dokonce v internetových návodech nacházejí.“
Zaplacená rada
Motivace k e-léčení je tedy logická, ovšem úspěch takového postupu pokaždé nejistý. Záleží na vážnosti obtíží a zdravém rozumu pacienta – na tom, jakým informacím uvěří a zda své pátrání chápe jen jako rozšíření možností, nebo jako náhradu klasické medicíny, což v komplikovanějších případech nelze doporučit.
Řada lékařů se se samostudiem pacientů nevyrovnává snadno. „Internet pro lékaře na jedné straně věci zjednodušuje, na druhé komplikuje,“ popisuje své zkušenosti známý onkolog Pavel Klener. „Je to ohromná věc pro získávání nejnovějších informací. Musíme však zápasit s údaji, které jsou na webu nesprávné. Často pacientům slibují okamžitý úspěch a my máme potom problém jim vysvětlit, že takhle jednoduché to není.“ Důvěryhodnost je základním dilematem internetu a netýká se zdaleka jen starého sporu o alternativní medicínu. V českém prostředí existují stránky jako Vitalia.cz, na něž se s trochou zdravého rozumu dá obrátit, ale také řada problematičtějších zdrojů. Spousta zdravotních informací například pochází od farmaceutických společností, jimž jde o prodej vlastních preparátů. Při hledání informací o antikoncepci tak například ženy narazí na portál s jednoduchým názvem Antikoncepce. cz, který je provozován společností Bayer (jeho slovenská obdoba Antikoncepcia. sk patří firmě Merck). Obě se zabývají výrobou hormonální antikoncepce a efekt je stejný jako číst si recept na správné pěstování zeleniny od výrobce hnojiv.
Obchodní zájmy zkrátka vládnou i v éře svobodných informací. Minulý měsíc se například na slovenských zpravodajských portálech objevil článek, který tvrdil, že chemoterapie podporuje rakovinu a skutečná léčba se ukrývá v přírodních produktech. Původně jej vydala soukromá tisková agentura SITA jako zaplacenou PR zprávu společnosti, která výživové doplňky prodává. Vzhledem k tomu, že se text odvolával na jednu studii, přebralo jej bezmyšlenkovitě několik slovenských médií jako objektivní.
Mluvit spolu
Kouzlo internetové ordinace láká pacienty všude na světě, v českém prostředí má ale fenomén ještě jednu příčinu: špatnou komunikaci ve zdravotnictví. I Pavel Klener přiznává, že svým způsobem posílají lékaři pacienty před obrazovky sami. „Řada kolegů si nenajde čas s pacienty promluvit, takže není divu, že hledají chybějící informace jinde,“ vysvětluje onkolog.
Biolog a teolog Marek Vácha, který vyučuje mladé mediky lékařské etice, dodává, že arogance a neochota jsou častější příčinou stížností na lékaře než odborná pochybení. „Znalosti a dovednosti máme stejné jako na Západě, možná i o něco málo lepší, v komunikaci ale těžce propadáme,“ přiznává Vácha. Situace se však podle něj pomalu mění k lepšímu také díky novým metodám výuky dnešních lékařů, k nimž patří analýza videozáznamů nebo nácvik různých situací s hercem.
Je to důležitý posun, protože právě partnerství a spolupráce mohou posílit výhody a snížit rizika internetové domácí léčby. Americká profesorka Lisa Neal Gualtieriová, autorka studie The Doctor as the Second Opinion and the Internet as the First upozorňuje, že medicínská gramotnost pacientů a diagnostické schopnosti domácího počítače mají svá omezení. Pokud má internet prospívat zdraví, musí se lékaři zapojit do tvorby důvěryhodných zdravotních stránek a zároveň se naučit přijímat výsledky pátrání pacientů na síti bez despektu a pracovat s nimi. Dnes se lidé před lékařem často o svých zjištěních stydí mluvit z obavy, že budou považováni za kyberchondriky. Pokud však chtějí z internetu vytěžit co nejvíce, měli by se podle Gualtieriové chovat úplně opačně a s lékařem diskutovat o informacích, jež si z webu přinesli. „Je to proces, který je nevratný,“ shrnuje Kateřina Červená z Ligy lidských práv. „Pacient už nebude chtít slyšet jenom – berte tyhle prášky. Bude chtít slyšet proč, nebo si to zjistí sám.“
(Zprávu vyšla 17. 6. 2013 v týdeníku RESPEKT, autorkou textu je Eva Mošpanová)
Středa, 23. ledna 2013Zprávy z médií
Reportáž odvysílala Česká televize 22. ledna 2013 v pořadu Události v regionech – Ostrava.
Iva KUBANKOVÁ, moderátorka
——————–
Nebyla to pomluva, další odvolání se zamítá. Takový rozsudek dnes vyslechli manželé Lubovi z Nového Jičína u Krajského soudu v Ostravě. Žalobu si vysloužili tím, že v roce 2007 upozornili na případy údajného bití a psího pokousání chovanců novojičínského dětského domova. Rozhodnutí soudu je pravomocné. Pro Lubovi tím ale příběh nekončí – stále chtějí, aby se objasnilo, co se vlastně v dětském domově dělo.
Marta PILAŘOVÁ, redaktorka
——————–
Miroslav a Radka Lubovi u soudu, jeden příběh, dvě verze. Podle žalobkyně byla Radka jako noční vychovatelka v dětském domově nespokojená a v touze po lepším místě zaútočila na zástupce ředitelky s pomocí tvrzení dětí, že je bil a jeho pes je pokousal.
Michal POKORNÝ, zástupce ředitelky DD Nový Jičín /natočeno v květnu 2008/
——————–
Svědomím mám čisté.
Marta PILAŘOVÁ, redaktorka
——————–
Podle Lubových se Radce děti s důvěrou svěřily v těžké chvíli a ona začala spolu s manželem bojovat za objasnění celého případu a potrestání viníků.
Jan MIKA, bývalý chovanec DD Nový Jičín /natočeno v květnu 2008/
——————–
On mě bil, já jsem se bránil rukama a on prostě do mě kopal.
Marta PILAŘOVÁ, redaktorka
——————–
Soud dnes rozhodl pravomocně. Platí druhá verze. Po téměř 6 letech manželé Lubovi dosáhli toho, že soud uznal, že jednali v zájmu dětí. Jestli ale k týrání v dětském domově skutečně došlo nebo ne, o tom žádný soud nerozhodoval. Policisté vyšetřování odložili pro nedostatek důkazů.
Miroslav LUBA
——————–
I kdyby nás soud odsoudil, tak nic to nezmění na tom, že my víme, že ty události se staly.
Radka LUBOVÁ-SLAVÍKOVÁ
——————–
Pokud se nebudeme k sobě chovat slušně, pokud se někoho nebudeme moct zastat…
Miroslav LUBA
——————–
Pokud si nebudeme všímat věcí.
Radka LUBOVÁ-SLAVÍKOVÁ
——————–
Pokud si nebudeme všímat věcí, ano…
Miroslav LUBA
——————–
… kolem sebe, které se dějí, pokud na ně nebudeme upozorňovat, tak prostě tady to skončí špatně.
Marta PILAŘOVÁ, redaktorka
——————–
Zmocněnkyně Michala Pokorného se dnes k případu nevyjádřila. Krajská státní zástupkyně zváží dovolání k Nejvyššímu státnímu zastupitelství.
Monika VÁPENÍKOVÁ, krajská státní zástupkyně
——————–
Jaký další postup bude zvolen, rozhodneme teprve poté, až nám bude doručeno písemné odůvodnění.
Marta PILAŘOVÁ, redaktorka
——————–
Případ sleduje i Liga lidských práv. Pomluva je podle ní zneužívána. Podobných případů je řada.
David ZAHUMENSKÝ, předseda Ligy lidských práv
——————–
To trestní oznámení za pomluvu mnohdy je podáváno s tím, aby ta daná osoba byla zastrašena a třeba dále neinformovala o tom, co se děje.
Marta PILAŘOVÁ, redaktorka
——————–
Liga lidských práv také Lubovi nominovala do projektu Hrdinou může být každý. Je o lidech, kteří se postavili bezpráví. Dětští hrdinové příběhu ale tráví své dny mimo pozornost kamer. Už dospělý Jan Mika je kvůli upozornění na bití nepravomocně odsouzen za křivé obvinění. Pokousaná Bára stále žije v Dětském domově v Novém Jičína a jizva jí z tváře stále nezmizela. Marta Pilařová, Česká televize.
Úterý, 22. ledna 2013Zprávy z médií
Zpráva vyšla 21. ledna 2013 na serveru maminka.cz. Autorkou je Zuzana Labudová.
Doby, kdy se za těhotnou ženou zaklaply dveře porodnice a staly se pro její blízké nedobytnými, jsou již naštěstí pryč. Koho vezmete na porodní sál s sebou?
Možností je hned několik. Záleží přitom především na povaze a rozpoložení těhotné ženy. Některé mají velký strach z toho, že by na porod byly úplně samy, bez jakékoli blízké osoby, nebo se bojí, aby na ně personál porodnice nebyl nepříjemný, pokud třeba nebudou porodní bolesti zvládat úplně nejlépe. Jiným by naopak přítomnost někoho blízkého byla nepříjemná, nechtějí, aby je jejich milovaný partner viděl v průběhu procesu, o němž třeba zatím mají jen mlhavé představy. Dalším ženám plně vyhovuje svěřit se do rukou odborníků a nikoho dalšího k porození potomka nepotřebují.
Záleží tedy na vás, do kterého okruhu patříte. Každopádně je to váš velký den, a proto ho zkuste zorganizovat tak, aby vám bylo psychicky dobře. Důležité je také si rozmyslet, co od doprovodu očekáváte. Jestliže si chcete narození dítěte užít jako intimní záležitost vaší právě vznikající rodinky, pravděpodobně budete prostě chtít být se svým mužem.
Pokud máte obavy z přístupu personálu, například z toho, že vás zahrne latinskými výrazy a bude žádat, abyste se urychleně rozhodla, co dál, asi vsadíte na porodní asistentku. Ta vám pak vše vysvětlí a zřejmě vám také vydobude čas a prostor pro rozhodování.
Možnost první: porodní asistentka
Porodní asistentka vám na rozdíl od všech ostatních lidí, které si můžete k porodu pozvat, může poskytovat i zdravotnické služby. Mnoho žen učinilo vynikající zkušenost s porodní asistentkou, s níž se spojily na začátku těhotenství, prošly s ní celou graviditou a na jejím vrcholu ji přizvaly k porodu. V tomto případě vzniká mezi nastávající maminkou a asistentkou bližší vztah, znají se navzájem, vyhovují si, protože jinak by nespolupracovaly, mají k sobě důvěru. Všechny tyto výhody většinou ústí v psychickou pohodu rodící ženy, a ta je – jak známo – jednou z hlavních podmínek úspěšného a rychlého porodu. V mnoha případech se pak stává, že žena přijde se svou porodní asistentkou k porodu a porodí výhradně za její asistence, takže místní personál jen přihlíží. Takový ideální scénář si ovšem můžete malovat pouze tehdy, pokud máte fyziologické, tedy normálně probíhající těhotenství. Velmi bojácným maminkám je nabízena také možnost pozvat k porodu vybraného lékaře.
Ti dříve dostávali obálku pokoutně do kapsy, nyní je možnost zaplatit za přítomnost konkrétního doktora legální, přesto ji nabízí jen několik nemocnic a zatím se oficiálně příliš neujala. Obvyklá „sazba“ za dohodnutého lékaře u porodu je 5000-15 000 korun.
Možnost druhá: partner či kamarádka
Pro ženy, které pokládají narození dítěte za záležitost obou rodičů, je volba jednoduchá: požádají svého partnera. Dobře si ale rozmyslete, jakým způsobem tuto možnost svému muži navrhnete. Pro vás to může být samozřejmé, on by ale mohl mít pocit, že je tlačen někam, kam se mu vůbec nechce. A pokud se na to skutečně necítí, bude lepší, když pozvete někoho, kdo vás doprovodí rád. Může to být třeba maminka nebo dobrá kamarádka, které možná v budoucnu budete moci její službu oplatit. Jestliže je naopak váš partner na porod natěšený, vezměte ho už na předporodní kurz a mluvte s ním o tom, jak porod probíhá a co od jeho přítomnosti očekáváte. Oba přitom musíte být připraveni na to, že v průběhu porodu se vaše pocity mohou měnit, takže přestože vás manžel celé těhotenství s úspěchem a láskou masíroval, u porodu možná nebudete chtít, aby na vás vůbec sahal. V případě své účasti by měl mít muž také právo hovořit do výběru porodnice a celkově by se měl stát „členem týmu“, který se k záležitostem těhotenství a porodu může vždy vyjádřit. Pro mnoho mužů je velkou motivací, že zřejmě budou první z rodiny, kdo miminko uvidí, vyfotí či natočí, nebo si je pochová.
A kdyby se váš potomek narodil s nějakým zdravotním problémem, může ho tatínek doprovázet k případným vyšetřením či zákrokům, takže nezůstane bez rodičů. V tomto případě je jeho blízkost navíc zárukou, že se dítě dostane k matce, jakmile to bude možné.
Možnost třetí: dula
Dula je osoba, která se při porodu plně soustředí na vnitřní život ženy a snaží se jí pomoci maximální emocionální a psychickou podporou. Duly neposkytují zdravotní služby, zato mohou být vaším prostředníkem při jednání s lékaři nebo porodními asistentkami, dokážou vám pomoci při hledání úlevových poloh a dalších nefarmakologických metod tlumení bolesti, řada dul má kurz masáží a aromaterapie a neocenitelnou se může stát také možnost probrat s jinou ženou porod zevrubně, až se z narození dítěte trochu vzpamatujete. Některé věci rodící žena vůbec nevnímá, jiné ji trápí, ač nebyly vůbec důležité – dula vám v těchto situacích může pomoci vyrovnat se s porodním zážitkem.
Proč se za to platí?
Ve většině českých porodnic se za přítomnost blízké osoby u porodu stále vybírají poplatky. Jejich výše se různí, většinou jde o několik stovek. Různý je také přístup porodnic. V pražském Motole například připouštějí přítomnost jediného člověka, jehož jméno musí rodička písemně schválit, je mu přesně předepsáno, co a jak má dělat, předem je informován, že nesmí do ničeho zasahovat, a to vše za 700 korun. V Podolí dokonce žádají 1500 korun.
Ve Fakultní nemocnici Brno zaplatí návštěvník 400 korun, ale nemusí se nikde objednávat ani hlásit, protože porodnice považuje doprovod k porodu za běžnou záležitost a prostě ho předpokládá.
Nejdále jsou v trutnovské nemocnici, kde doprovod u porodu vítají a nechtějí za něj ani korunu. Platbu ve výši 510 korun letos zrušila také nemocnice v Havířově. Liga lidských práv označila platby za přítomnost otce u porodu za nehoráznost. Unie českých porodních asistentek se přidala s tím, že přítomnost blízkých osob u porodu může prokazatelně ovlivnit snížení rizikových událostí, jako je nutnost použití bolest tlumících léků nebo i provedení císařského řezu. Proto by měl být podle Unie porodních asistentek doprovod k porodu podporován, nikoli zpoplatňován či omezován. Situaci už začal řešit i ministr zdravotnictví Leoš Heger. Podle něj by od ledna náklady, které nemocnice s přítomností otců u porodu mají, měly pokrýt platby od zdravotních pojišťoven. Jde například o sterilní oblečení a obuv, které personál porodních sálů novopečeným tatínkům půjčuje. Ministr prohlásil, že přítomnost otce u porodu je již standardní záležitostí, takže by měla být do nového sazebníku výkonů zakalkulována. Pokud zakalkulována bude, nebude možné za ni vybírat peníze od rodičů.
Kde hledat doprovod
Chcete-li jít k porodu s porodní asistentkou, s níž se během těhotenství dobře poznáte, najděte si ji na stránkách Unie porodních asistentek www.unipa.cz, kde je seznam porodních asistentek, které tuto službu poskytují. Dáte-li přednost dule, podívejte se na stránky občanského sdružení České duly www.mojedula.cz, kde rovněž najdete seznam dul v jednotlivých krajích.
Úterý, 20. listopadu 2012Zprávy z médií
Článek vyšel v Lidových novinách dne 20.11.2012, autorkou textu je Barbora Říhová.
Policie může vyslýchat děti bez rodičů či advokáta, jen za dohledu sociální pracovnice * Chystá se ústavní stížnost
Policie si pro třináctiletého hocha přijela domů. Podezřívala ho, že kradl. Rodiče nebyli doma. Muži zákona chlapce odvezli na služebnu, matce zavolali cestou.
Chlapcův věk hraje v celém příběhu důležitou roli: kdyby mu bylo o dva roky více, musel by s ním být na služebně i obhájce. Takhle ho policie vyslýchala jen za přítomnosti sociální pracovnice. Dlužno poznamenat, že mu nehrozil za případnou krádež tak přísný postih, jako kdyby mu bylo patnáct a více.
Liga lidských práv, na niž se obrátila se stížností chlapcova matka, považuje každopádně postup policistů za diskriminační. Chystá ústavní stížnost, jíž chce docílit změny zákona, aby se i dětem pod 15 let hned přiděloval obhájce.
„Chceme, aby dítě při zjišťování, zda spáchalo nějaký čin, mělo stejná práva jako mladiství a dospělí v trestním řízení,“ vysvětlila LN právnička ligy Anna Hofschneiderová.
Kdyby se stížností uspěli, museli by zákonodárci zákon přepsat a je možné, že by se tak na stůl opět dostal i návrh na snížení věku trestní odpovědnosti. „Jsem stoupencem snížení hranice na 14 let a u násilných činů třeba i na 13,“ řekl LN Jeroným Tejc (ČSSD), člen ústavněprávního výboru.
Nyní je praxe taková, že chce-li policie dítě vyslechnout, musí s ním být sociální pracovnice, někdy policie může, ale nemusí přizvat i rodiče. Výslechu se sice může účastnit i advokát, ale jen v případě, že si ho rodiče dítěte sami přivedou a zaplatí. Naopak mladistvému je advokát přidělen hned a placen je státem.
Dítě dostane advokáta až v okamžiku, když případ skončí u soudu pro mládež. „To ale může být trochu pozdě,“ souhlasí předsedkyně Českého helsinského výboru Anna Šabatová. Především proto, že u soudu pro mládež se už příliš neřeší vina či nevina dítěte a vychází se hlavně z policejního spisu.
Soud se pak zabývá hlavně tím, zda by neměl dítě poslat do výchovného ústavu, zařadit ho do terapeutického programu nebo mu třeba zakázat navštěvovat nějaké podniky.
Hlavním motivem ústavní stížnosti je právě zmíněný případ třináctiletého (dnes již čtrnáctiletého) chlapce z Královéhradeckého kraje. Podle Ligy lidských práv policie v jeho případě pochybila hned několikrát. „Když dítě vraceli mamince, policista přiznal, že kluk nechtěl mluvit,“ popisuje právnička Anna Hofschneiderová. „Pokud to tak bylo, měli ho okamžitě zavézt domů, protože měl právo nevypovídat,“ podotýká.
V ten moment měla zakročit sociální pracovnice. Ta ale údajně neudělala nic. „Advokát je jediný schopen dohlédnout, aby se vše dělo podle zákona. Sociální pracovnice nejsou odbornice na trestní právo,“ říká Jiří Císař z České advokátní komory.
Dítě nemá nárok na obhájce
Další chyby se policie podle ligy dopustila druhý den, když se rozhodla chlapce vyslechnout ještě jednou, tentokrát ale z pozice svědka. Policie totiž podezřívala z krádeží kromě něho ještě tři další pachatele, kterým už bylo víc než 18 let. „Nelze ho jednou vyslýchat jako podezřelého a podruhé jako svědka, protože je pak nucen svědčit sám proti sobě. Navíc policie tento protokol používá v řízení proti samotnému chlapci,“ uvádí Hofschneiderová.
Dodává, že chlapec si ze zkušenosti na policii odnesl trauma. „Když musí někam jít kvůli vyšetřování – byl třeba u znalce, který zkoumal jeho věrohodnost –, má strach, že se nevrátí domů,“ popisuje právnička.
Ministerstvo spravedlnosti argumentuje tím, že dítě sice nedostane advokáta hned, ale také mu nehrozí vězení. „Z právního hlediska dítě pod 15 let věku nemůže spáchat trestný čin, neboť není trestně odpovědné,“ uvedla mluvčí ministerstva spravedlnosti Petra Hrubá. Navíc kdyby měly nárok na právníka i děti, znamenalo by to pro stát vyšší výdaje.
Právníci mají ale na věc jiný názor. „Všeobecně mají děti méně práv a menší ochranu než dospělí. Dostávají se do naprosto katastrofálních podmínek,“ souhlasí známá advokátka Klára Samková.
Podobně mluví i Jiří Císař z České advokátní komory. „Je to věc, které nebyla nikdy věnována adekvátní pozornost. Pokud má nárok na právní pomoc osoba starší patnácti i osmnácti let, tak lze předpokládat, že zákonná hranice patnácti let, která zakládá trestní odpovědnost, je odůvodňována rozumovou vyspělostí,“ vysvětluje.
Rozumově nejvyspělejší jsou dospělí, o něco méně pak mladiství. „A ten ještě mladší bude tedy tu právní pomoc potřebovat nejvíc, protože je na tom nejhůř,“ zdůrazňuje Císař.
Čtvrtek, 15. listopadu 2012Zprávy z médií
Zprávu vydala 14. listopadu 2012 agentura ČTK, převzal ji například server aktualne.cz.
Začlenit tělesně postižené žáky do výuky na běžných školách není problém, na mentálně postižené ale ještě nejsou školy připraveny.
Podle ředitelek ze základních škol, které byly ve středu za integraci problémových dětí oceněny značkou Férová škola, totiž školám chybí podpora, hlavně co se týká vzdělávání kantorů.
Liga lidských práv ve středu vyzvala, aby bylo v příštím roce začleněno do běžných škol 365 žáků s tělesným, mentálním nebo sociálním znevýhodněním.
„Myslím si, že na integraci žáků s lehkým mentálním postižením, se zařazením těchto žáků do hlavního vzdělávacího proudu, si myslím, že na to nejsme moc dobře ještě nastaveni,“ řekla například Marta Zakopalová z otrokovické Základní školy T. G. Masaryka.
Kantoři neovládají odlišné výukové metody
Škola dostala certifikát, protože vzdělává i žáky s nejrůznějšími typy postižení. Chodí k nim třeba těžce zdravotně postižená žákyně, která píše ústy, ale i tak se prý učí s ostatními dětmi, jezdí na školní výlety i lyžařský výcvik.
Školáci s lehkým mentálním postižením ale podle ředitelky potřebují odlišné metody výuky, kantoři je ale neovládají a na jejich vzdělávání nejsou peníze. „Nemáme finance na to, aby toto dítě mohlo být vzděláváno ve třídě, kde je deset žáků, prostě jsou vzděláváni ve třídě, kde je 25 žáků,“ dodala.
„Chybí jim (kantorům) opravdu vzdělávání a zase je to o penězích. Stejně tak tyhlety děti potřebují i speciální podmínky,“ dodává také ředitelka Jana Večeřová z další oceněné ZŠ Trávníky v Otrokovicích.
V případě, že má škola dostatečnou podporu, si ale kantoři začleňování dětí chválí. „Žáci si úplně normálně zvykli,“ popsal ředitel ZŠ Poběžovice Vladimír Foist, z jehož 250 žáků je 70 až 80 takzvaně sociálně znevýhodněných a 40 má individuální vzdělávací plán. Využívají prý také asistenty pedagoga a nejrůznější speciální pomůcky.
Podle Karly Černé z malotřídky v Ivančicích-Řeznovicích je ale právě asistent někdy problém, školy totiž nemají jisté, že jej dostanou, a navíc jej potom dotují.
Ocenění Férová škola udělila Liga lidských práv už 23 školám, za šest let trvání projektu prý pomohly začlenit 50 znevýhodněných žáků.
Proti takzvané inkluzi ale protestují zástupci praktických škol určených dětem s lehkým mentálním postižením. Tyto děti prý v klasické škole nedostanou dostatečnou péči a budou zaostávat. Petici proti omezování praktických škol už podepsalo přes 21 000 lidí.
