Čtvrtek, 27. září 2012Zprávy z médií
Česká legislativa upravující zaměstnávání osob se zdravotním postižením má stále určité rezervy. K zaměstnání osob s handicapem firmám chybí dostatečná motivace a přetrvávající překážkou je i smýšlení veřejnosti. Přesvědčení o tom sdílí řada českých odborníků a neziskových organizaci.
Podle Českého statistického úřadu (ČSÚ) je každý desátý občan České republiky osobou se zdravotním postižením. Většina těchto lidí žije ve velkokapacitních ústavech a nemá klasické zaměstnání, a to mnohdy i přesto, že řada z nich pracovat může a navíc také chce.
„Legislativa a politiky zaměstnanosti často opomíjejí fakt, že většina lidí se zdravotním postižením je, za předpokladu, že jim budou poskytnuty potřebné podmínky, schopna pracovat,“ píše se v nedávno vydané publikaci Ligy lidských práv s názvem Zaměstnávání lidí s postižením a transformace sociálních služeb, která se snaží zmapovat situaci v České republice a přijít s doporučeními na její změnu.
Potvrzují to i čísla ČSÚ a Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR, z nichž lze vyčíst, že v roce 2007 se mezi zdravotně postiženými občany nacházelo až 62 % úplně soběstačných lidí (v produktivním věku). Podíl zaměstnanců a osob samostatně výdělečně činných činil 14 %.
Hlavní legislativou, která upravuje práva a povinnosti související se zaměstnáváním lidí ze zdravotním handicapem, je Zákon o zaměstnanosti, který si v letošním roce prošel novelizací. I přesto, že od července došlo ke zpřísnění podmínek pro firmy, které nechtějí do svého pracovního kolektivu přijmout zdravotně postiženého, situace na českém trhu práce není podle řady odborníků a zástupců neziskových situací zdaleka ideální.
Povinnost zaměstnávat zdravotně postižené osoby mají v Česku společnosti, které zaměstnávají více než 25 zaměstnanců – v takovém případě musí zdravotně postižení tvořit minimálně 4 % jejich pracovního kolektivu. Firma se ale může z této státem dané povinnosti vykoupit (tzv. náhradním plněním).
I přes zpřísněné podmínky se k této možnosti podle informací médií kloní až 50 % firem. Je to pro ně pohodlnější, tvrdí odborníci a neziskové organizace.
Chybí motivace a pobídky
„Situace zaměstnávání osob se zdravotním postižením v České republice není dobrá zejména s ohledem na nedokonalosti legislativy a malou motivaci zaměstnavatelů osoby se zdravotním postižením zaměstnávat,“ řekla EurActivu jedna z autorek výše zmiňované studie Denisa Slašťanová.
Motivace zaměstnavatelů, která by měla být v režii státu, by se podle Slašťanové měla týkat třeba potřebných stavebních úprav na pracovišti, jež by umožnily, aby práci vykonával zdravotně postižený zaměstnanec. Náklady, stejně jako ony úpravy, by měly být přiměřené.
S větší stimulací zaměstnavatelů v odstraňování bariér na pracovišti souhlasí i Ladislav Kucharský, místopředseda Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče ČR. „Jednou z bariér je bariéra fyzická – jen velmi pozvolna totiž vznikají místa, kam se zdravotně postižení mohou dostat bez pomoci někoho jiného. Takže ucházet se o zaměstnání v budově, kam vedou jen a jen schody, je vlastně zbytečné,“ uvedl.
Na mezery v české legislativě, která upravuje zaměstnávání tělesně handicapovaných, poukazuje i Petr Krčál, radní kraje Vysočina pro sociální oblast. Největší nedostatek spatřuje v tom, že zákony nepodporují aktivní zaměstnávání zdravotně postižených občanů. „Za svou praxi jsem se na Vysočině setkal pouze s jedním případem, kdy se firma sama přihlásila o to, že chce nabídnout práci pro zdravotně postižené občany,“ řekl redakci.
Zhoršení přinesla krize
Najít uplatnění na pracovním trhu není v současné době snadné ani pro člověka, který netrpí žádným tělesným handicapem, natož pak pro tělesně postiženého. Podle oficiálních údajů Českého statistického úřadu bylo ke konci loňského roku v České republice více jak půl milionu nezaměstnaných, z toho 12,5 % tvořily osoby se zdravotním postižením.
„Tak, jak se zostřují podmínky na obchodním trhu i trhu práce, reálné šance většiny zdravotně postižených, zejména pak těch nekvalifikovaných a více postižených, klesají,“ domnívá se Karel Rychtář, místopředseda Asociace zaměstnavatelů zdravotně postižených v ČR.
Podle něj tu ale přesto existuje řada firem, které zdravotně postižené zaměstnávat chtějí. Tato skupina sociálně odpovědných zaměstnavatelů prý navíc neustále roste.
„Stále ale chybí i tak jednoduchý základ, jakým je veřejně dostupný, státem garantovaný seznam firem, které zaměstnávají více než 50 % osob se zdravotním postižením,“ postěžoval si redakci.
Mezi další bariéry, které ztěžují osobám se zdravotním postižením jejich přístup na otevřený trh práce, patří třeba i velmi slabá osvětová činnost, která by zabránila tomu, aby veřejnost práci těchto osob nezaměňovala za sociálně pracovní terapii.
V pobytových zařízeních se totiž zdravotně postižení mohou často setkávat s prací v podobě tzv. ergoterapie nebo sociálněterapeutických dílen, v nichž nejde o výdělečnou činnost, ale například o „léčbu prací“ či o podporu sociálně pracovních návyků.
Podporujme konkurenceschopnost
A co je tedy potřeba změnit? „Především se musí změnit nastavení společnosti ve vztahu k lidem se zdravotním postižením, k čemu bezpochyby přispívá transformace sociálních služeb. K tomu je ale zapotřebí větší osvětová činnost, networking a spolupráce všech do problematiky zapojených autorit,“ nabízí odpověď již citovaná Slašťanová z neziskové organizace Liga lidských práv.
S nutnou změnou v myšlení veřejnosti souhlasí i odborář Ladislav Kucharský. „Strkáme hlavu do písku a tváříme se, že zdravotně postižení neexistují. Oni ale existují, jen jsou schovaní,“ uvedl.
Kromě toho, že lidé musí pochopit, že handicap nemusí být pro zaměstnání nutnou překážkou, se podle Karla Rychtáře z Asociace zaměstnavatelů zdravotně postižených musí rapidně změnit i pohled státní správy na celou podstatu problému. „Vhodné a stabilní pracovní místo vzniká především v úspěšném podniku, který se dobrovolně a na základě praktických informací rozhodne zaměstnat osobu s postižením, jež má předpoklady se začlenit a osobně se rozvíjet i přes svůj handicap,“ vysvětlil EurActivu.
„Pokud se jedná o specializované zaměstnavatele či sociálně integrační podnikatele, které zastupujeme, měla by být podporována jejich nezávislost a konkurenceschopnost. Je to jediná cesta ke snížení dotací či příspěvků, bez nichž nikde na světě nemohou plnit svou funkci,“ dodal.
Pokud se zaměstnavatel rozhodne, že zaměstná osobu se zdravotním postižením, vytvoří na základě písemné dohody s úřadem práce tzv. chráněné pracovní místo. To musí provozovat po určitou dobu a zaměstnávat na něm pouze tělesně handicapované občany. Na jeho vytvoření pobírá od úřadu příspěvky.
Zaměstnavatel, který ve své společnosti zaměstnává více než 50 % osob se zdravotním postižením (z celkového počtu svých zaměstnanců), získává ještě příspěvek na podporu zaměstnávání těchto osob.
Zpráva byla zveřejněna na serveru www.euractiv.cz dne 26. září 2012.
Pátek, 14. září 2012Aktuality
Liga se přidala k otevřenému dopisu organizace Lumos adresovanému prezidentu Klausovi jako reakci na jeho středeční veto novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí.
AKTUALIZACE – k dopisu už se přihlásilo přes 150 lidí a 35 organizací – aktuální verzi dopisu najdete zde.
Znění dopisu:
Vážený pane prezidente,
Rádi bychom reagovali na důvody Vašeho zamítnutí novely zákona o sociálně právní ochraně dětí.
Uvádíte, že „novela byla přijata pod tlakem mezinárodních institucí: Úřadu vysoké komisařky OSN pro lidská práva, Dětského fondu OSN a Evropské komise. Tyto instituce kritizovaly Českou republiku za velký počet dětí umístěných v ústavních zařízeních a malý počet dětí v pěstounské péči, resp. začaly prosazovat jako svůj politický program, aby žádné dítě mladší tří let nebylo umístěno v ústavní péči.“
Není pravda, že přijetí novely je primárně výsledkem tlaku, či jakéhosi politického programu mezinárodních institucí, jak se snažíte naznačit. Novela vznikla na prvním místě jako reakce na dlouhodobé volání lidí z praxe po podobném zákonu v České republice.
Na tvorbě novely se podílely a její přijetí podporují desítky organizací a odborníků s dlouholetými zkušenostmi v oblasti sociální práce s ohroženými dětmi a rodinami i se zajišťováním přípravy, výběru a doprovázení pěstounů.
Dále uvádíte: „Moje obavy vyvolává nově stanovená a velmi široce a vágně vymezená povinnost obecních úřadů obcí s rozšířenou působností pravidelně vyhodnocovat situaci všech dětí a rodin a posuzovat, zda nepotřebují nějakou formu sociálně-právní ochrany (§ 10 odst. 3 novelizovaného zákona). To povede – zejména ve spojení s úřednickým alibismem a byrokracií – ke stále většímu zasahování veřejných institucí do soukromí rodin a ke stále většímu tlaku na rodiče, jak a co mají vštěpovat svým dětem. Děti ale nejsou veřejným statkem, nejsou „majetkem“ společnosti – kromě toho, že jsou především samy sebou, jsou dětmi svých rodičů. Nový zákon neobsahuje žádné pojistky proti libovůli úředníků při posuzování toho, zda rodiče vychovávají své děti správně, a hrozí tedy, že státní zásahy do výchovy dětí, které mají být jen zcela výjimečnou záležitostí mající své oprávnění pouze v extrémních situacích, se stanou běžnou praxí s výhledem, že rodiče – stejně jako pěstouni – začnou být vnímáni jako státu podřízení vychovatelé. Takový pohled nemohu přijmout.
Vaše interpretace změn, které přinese novela v oblasti práce orgánů sociálně právní ochraně dětí, je zcela mylná. Novela nedává prostor pro libovůli úředníků. Ale právě naopak je značně omezuje a ztěžuje možnost svévolně zasahovat do rodin takovým způsobem, jak je to možné dnes.
V současnosti se nemusí úředníci řídit žádnými závaznými pravidly při posuzování, zda může dítě zůstat v rodině, nebo musí být z rodiny odebráno, takže ve stejné situaci jeden usoudí, že dítě může být v rodině ponecháno, zatímco druhý dojde k závěru, že je nutné jeho odebrání z rodiny. Novela zavádí povinnost při posuzování situace rodiny a rozhodování o odebrání dítěte vyhodnotit potřeby i silné stránky dítěte, vztahy rodičů a dítěte, kompetence rodičů k výchově, potřeby i zdroje rodiny, zdroje a služby v okolí rodiny atd. Dále novela zavádí standardy kvality jako nástroj pro zvyšování a kontrolu kvality práce těchto úřadů.
Dále uvádíte: „Plánovaná profesionalizace pěstounské péče tyto mé obavy potvrzuje a dále prohlubuje. Novela vnímá pěstounskou péči nikoliv jako poslání, ale jako zaměstnání. Hlavní motivací pěstounů napříště už nemá být jejich zájem o děti, jejich altruismus a soucit s dětmi, které nemají vlastní rodinu, ale motivace finanční. Protože ti, kteří skutečně stojí o to pomáhat opuštěným dětem, to dělají již dnes. Z profesionálního prostředí dětských ústavů tak budeme vytlačovat děti do opatrování lidem, kteří se jako pěstouni zaregistrují z čistě zištných důvodů.“
Toto je opět zcela mylná interpretace změn, které novela přinese. Přijetí novely nezvyšuje riziko, že se někdo stane pěstounem čistě ze zištných důvodů, ale právě naopak toto riziko, oproti dnešku, snižuje.
Zájemci o pěstounskou péči budou procházet procesem náročného prověřování a přípravy. Během této doby odborníci posoudí motivaci zájemců, jejich schopnost sebereflexe, ochotu se vzdělávat a schopnosti poskytovat kvalitní péči. Pěstounem se bude moci stát jen člověk osobnostně zralý, ochotný spolupracovat s odborníky, přistupovat k dětem s citlivostí a porozuměním pro jejich potřeby. Stávající i nové pěstouny nově novela zavazuje k plnění povinností ve vztahu k přijatému dítěti dle jeho individuálního plánu ochrany.
Lidé, kteří mají k pěstounství jen finanční motivaci, zkrátka nebudou schváleni.
Dále uvádíte: „Za zvlášť extrémní projev tohoto trendu považuji pěstounskou péči na dobu určitou: v jejím důsledku děti budou střídat rodiny, stále znovu a znovu si budou zvykat na nové pěstouny, na nové prostředí a na nové kamarády. Takový osud je krutější než ústavní výchova v relativně stabilním prostředí a je v příkrém rozporu s proklamovaným účelem zákona a se zájmy dětí.“
To, že se děti budou muset stěhovat z rodiny do rodiny a zvykat si na nové pěstouny je ničím nepodložený mýtus. Často se hovoří o tom, že například ve Velké Británii často prochází děti velmi mnoha (pěti, osmi…) pěstounskými rodinami. Toto tvrzení je lživé. Podle výzkumů z Velké Británie tam dochází k selhání pěstounské péče, kdy je dítě nuceno stěhovat se z jedné rodiny do druhé, pouze v případě přibližně 7% dětí, které byly umístěny do 5 let věku (a byly sledovány až dalších 15 let). Naopak výzkumy ukazují, že více než třetina z dětí umísťovaných do kojeneckých ústavů již stihla za svůj krátký život (většině z nich je do 3 let) zažít umístění ve dvou a více různých ústavech. A i pokud zůstanou děti v jednom ústavu, neznamená to stabilní prostředí – střídají se směny, v některých ústavech jsou děti přesouvány mezi skupinami, někteří zaměstnanci odcházejí apod. Stabilita ústavní péče pro dítě je tedy pouze zdánlivá.
Novela nezvýší riziko, že se budou děti stěhovat z rodiny do rodiny kvůli selhání pěstounské péče, ale naopak ho sníží, protože poskytne lepší podmínky pro pěstouny, jejich podporu a doprovázení.
Pěstounská péče na přechodnou dobu, kterou novela nově upravuje, není nevyzkoušenou a nebezpečnou novinkou. Jako alternativa umísťování dětí do ústavní péče se osvědčila v sousedních a kulturně blízkých zemích jako Rakousko, Německo, Polsko, či Slovensko. Hojně využívaná je například i v Norsku či Švédsku, nejvyspělejších sociálních státech na světě s vysoce kvalitním systémem péče o ohrožené děti. A máme s ní již i první dobré zkušenosti z České republiky. Např. ve Středočeském kraji pěstouni na přechodnou dobu úspěšně pečovali o 8 novorozenců, které poté úspěšně předali do adoptivních rodin. Také v dalších krajích již pěstouni na přechodnou dobu pečují o děti, i staršího věku, které by jinak musely žít mimo rodinu.
Dále uvádíte: “Děti nejsou zboží a tento zákon na to málo pamatuje. Zcela specifickou podkapitolou problematiky novely jsou obavy laické i odborné veřejnosti z rušení kojeneckých ústavů. Takové obavy spojené se zásadním nesouhlasem vyjádřila již před časem například i Česká lékařská komora, Česká pediatrická společnost, Společnost sociální pediatrie při České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně a další odborné instituce. Přestože výsledná podoba zákona oproti původní verzi již neobsahuje výslovnou zmínku o tom, že by se kojenecké ústavy měly v budoucnosti rušit, nikdo nerozptýlil obavy z toho, že právě k tomu zákon směřuje. … Není možné dosáhnout stavu, že vůbec žádné dítě nebude v ústavu. Některé děti, nebudou-li v ústavu, budou v lepším případě v nemocnicích, v horším budou na ulici nebo mrtvé.”
To, že děti budou končit na ulicích nebo mrtvé je trošku přehnané tvrzení a mimo to, neuvádíte žádné zdůvodnění, proč by tomu tak mělo být. Důsledkem přijetí novely bude to, že díky lepší práci s biologickými rodinami dětí, nebude třeba odebírat z rodin tolik dětí jako dnes a díky lepším podmínkám pro pěstouny se podaří nalézt pro více opuštěných dětí náhradní rodiny. Což je výsledek, který je jednoznačně v zájmu dětí. O rušení ústavů rozhodují jejich zřizovatelé, jimiž jsou kraje a ministerstva. Novela je k tomu nijak netlačí. Pokud bude docházet k rušení některých ústavů, bude tomu jen v momentě, kdy jejich kapacity nebudou třeba, děti budou ve svých, či náhradních rodinách, a nebo pro ně bude místo v jiných ústavech, ale rodinného typu.
Co se týče odborných institucí, které vyjádřily obavy z rušení kojeneckých ústavů. Odborná stanoviska České lékařské komory a České pediatrické společnost byla založena převážně na stejných nijak nepodložených obavách z rušení kojeneckých ústavů a jeho důsledků, jaké máte Vy. Ani neobsahovala žádné výtky k novele zákona o sociálně právní ochraně dětí.
Bez zajímavosti není ani skutečnost, že Česká lékařská komora a Česká pediatrická společnost vydaly svá stanoviska na základě doporučení Společnosti sociální pediatrie při České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, což je odborná společnost složená z osmi členů, šest z nichž jsou ředitelé kojeneckých ústavů.
Naopak řada odborníků a odborných institucí v oblasti sociálně právní ochrany dětí novelu podporuje. Novela vychází z poznatků z výzkumů provedených výzkumným ústavem práce a sociálních věcí, názorů odborníků z kateder sociální práce na Masarykově Univerzitě, Karlově Univerzitě a dalších univerzit o tom, jakými metodami by měly postupovat orgány sociálně právní ochrany dětí. Novelu podporuje řada předních českých psychologů.
Dále uvádíte: “Není pravdou, že hlavní důvody pro umístění dětí v kojeneckých ústavech jsou důvody sociální, naopak, převažují důvody zdravotní a zdravotně – sociální: podle údajů, které mám k dispozici, to bylo v roce 2010 55 % všech umístění. “
Podle údajů Ústavu zdravotnických informací a statistiky jsou hlavním důvodem umístění dětí do kojeneckých ústavů zdravotní důvody v 36% případů, v 46% případů se jedná o důvody sociální a v 18% o důvody zdravotně sociální, kdy jde mnohdy o případy, kdy má rodina se sociálními problémy obtíže pečovat o dítě s takovými zdravotními problémy, o které by se běžná rodina bez sociálních problémů dokázala postarat, takže mnohdy jde taktéž o v podstatě sociální důvody. Sociální důvody tedy skutečně převažují. Což platí i podle řady jiných výzkumů provedených v různých krajích České republiky.
Dále uvádíte: “Není pravdou ani to, že by kojenecké ústavy a dětská centra byly jakýmisi odkladišti dětí poskytujícími jen mizernou péči. Opak je pravdou, protože i tyto zařízení jdou s dobou a modernizují se.”
Nepochybujeme o tom, že se kojenecké ústavy snaží dělat v rámci svých možností maximum pro blaho dětí.
Problém je v tom, že ústavní péče ze své podstaty nemůže dětem poskytnout to, co péče v rodině.
Jak ukazují mnohé psychologické výzkumy, pro nejmenší děti je velmi potřebné navázat pevnou vazbu ke stálé pečující osobě – obvykle matce. Tato osoba je pak dítěti k dispozici a reaguje na jeho potřeby individuálním způsobem. Děti v kojeneckých ústavech tuto možnost – navzdory často obětavému personálu – nemají. Sestřičky mají vždy na starosti zároveň více dětí a navíc se střídají na směny. Dítě tak večer uspává jiná osoba, než která k němu přijde ráno po probuzení. Dítě nevídá sestřičku při běžných činnostech, jaké se odehrávají v rodině, nemůže si tak vytvářet rodinné modely přirozeně – pozorováním a nápodobou – jako tomu je, když díte v rodině vyrůstá.
Negativní dopady ústavní péče na děti do 3 let popisuje mnoho českých i zahraničních výzkumů. Z českých například výzkumy světově uznávaného dětského psychologa profesora Zdeňka Matějčka.
Nehledě na to, že potenciál odborníků v současnosti pracujících v kojeneckých a jiných ústavech rozhodně nepřijde v případě omezování ústavní péče nazmar, ale právě naopak bude využit lépe než dosud při práci v terénu blíže k dětem a celým rodinám – vlastním i náhradním.
Dále uvádíte: “Námezdní pěstounská péče sníží počet dětí vhodných k osvojení. Placené pěstounství na jedné straně a osvojování dětí na druhé fungují jako spojené nádoby. Tuto zkušenost udělalo např. Spojené království, které má na jedné straně jeden z nejpropracovanějších systémů hrazené pěstounské péče, na straně druhé tam je osvojováno jen minimum dětí. Je to logické, adopce vyžaduje přípravu dítěte a námezdní pěstounská péče takovou přípravu fakticky neumožňuje.”
Označení “námezdní pěstounská péče” považujeme za hanlivé a projev neúcty k pěstounským rodinám, které toho docela hodně obětují v současném systému pro blaho opuštěných dětí.
V krizových situacích, kdy je třeba pro dítě rychle najít umístění mimo jeho rodinu a dítě je rychle umístěno do pěstounské péče na přechodnou dobu, nemůže být dítě na tento přesun zevrubně připraveno. To je logické. Ale úplně stejně nemůže být a není dítě připraveno na umístění do kojeneckého ústavu ve stejných případech, kdy je dítě potřeba mimo rodinu umístit. Novela tedy v této oblasti nepřináší žádné negativní změny. Pokud přináší nějakou změnu, tak je to změna pozitivní, protože umožní, aby nebyly děti, které jsou již traumatizované odebráním z jejich rodin, dále traumatizovány umísťováním do ústavní péče, která ze své podstaty nemůže naplnit všechny jejich potřeby, jak bylo popsáno výše, ale do milujícího prostředí rodiny poskytující pěstounskou péči na přechodnou dobu.
Dále uvádíte: “Pokud dnes mezinárodní instituce kritizují české kojenecké ústavy, dětská centra a babyboxy, měly by vzít v úvahu i to, že Česká republika vždy patřila a stále patří k zemím se špičkovou dětskou zdravotní péčí a s nejnižší dětskou úmrtností na světě, a měly by se zamyslet i nad možností, že existence českých kojeneckých ústavů neznamená zaostalost, ale naopak náskok České republiky před ostatními zeměmi.”
Šestnáct různých zemích světa má nižší dětskou úmrtnost než Česká republika, přičemž v těchto zemích je výrazně méně dětí do tří let umísťováno do ústavů jako jsou kojenecké ústavy v ČR. Není třeba se obávat, že dojde k ohrožení dobrých výsledků České republiky v oblasti zdraví dětí v případě rozšíření pěstounské péče na úkor péče ústavní.
Uzavíráte tvrzením, že „tento zákon je bezcitný a surový.“
Pokud je něco bezcitného a surového, tak je to současný stav. Přijetí novely zákona o sociálně právní ochraně dětí by dalo šanci na lepší dětství, ale i budoucnost tisícům ohrožených dětí v České republice. Projevem bezcitnosti a surovosti není přijetí tohoto zákona, ale naopak jeho zamítnutí.
Za tímto dopisem stojí a novelu zákona o sociálně právní ochraně podporují:
Organizace
Organizace Lumos
Liga lidských práv
Jednotlivci
Mgr. Jan Klusáček, Katedra veřejné a sociální politiky, Fakulta sociálních věd, Univerzity Karlovy
Kateřina Gabrielová MSc., Filozofická fakulta – politologie, Univerzita Hradec Králové
Mgr. Alena Svobodová, sociální pracovnice
Mgr. Jindřich Racek, sociální pracovník
Ing. Petra Kačírková, ředitelka organizace Lumos Česká republika
