Volební právo pro všechny

Úterý, 10. ledna 2017Aktuality

Otevřený dopis nevládních organizací k přijímanému stanovisku Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR

Vážené soudkyně a soudci,

v příštích dnech budete rozhodovat o tom, jestli nadále mohou obecné soudy omezovat v rámci řízení svéprávnosti i výkon aktivního volebního práva při volbách do Poslanecké sněmovny, do Senátu, do krajských zastupitelstev a obecní samosprávy, při volbě prezidenta a práva hlasovat v obecním a krajském referendu (dále jen „volební právo“). My, níže podepsané organizace zabývající se právy lidí s mentálním a psychosociálním postižením, vítáme, že se Nejvyšší soud rozhodl podstoupit kroky k sjednocení judikatury v této oblasti pomocí vydání závazného stanoviska.

Zároveň bychom chtěli poukázat na několik dimenzí této problematiky, které by neměly být opomenuty v další diskuzi, proto si naše postřehy dovolujeme zaslat tímto otevřeným dopisem. Chtěli bychom také Nejvyšší soud upozornit na to, že otázka omezování svéprávnosti v oblasti voleb není specifická pro Českou republiku, ale řeší se ve velké většině evropských zemí, zejména v zemích bývalého východního bloku, jakož i na mezinárodní úrovni. Věříme, že přijaté stanovisko bude v souladu s nejnovějším vývojem v oblasti mezinárodního práva a tedy že nebude nadále umožňovat arbitrární zásahy do základních lidských práv lidí se zdravotním postižením.

 

1. Volební právo pro všechny jako základ demokratického zřízení

V České republice je v současné době více než 30 tisíc lidí omezených ve svéprávnosti, ale zdaleka ne všichni jsou omezeni také ve sféře aktivního volebního práva. Tato problematika se tedy týká poměrně malé skupiny lidí. Uznání práva volit je ale důležitým momentem nejenom pro všechny lidi omezené ve svéprávnosti, ale i pro demokracii jako takovou.

I v moderních demokraciích byly historicky různé skupiny osob vylučovány z práva participovat na veřejném a politickém životě. Ať už se jednalo o ženy, kterým bylo plné volební právo v Československu přiznáno až v ústavě z r. 1920, nebo třeba Afroameričany, kteří mohou v USA volit až od roku 1965, vždy bylo omezení volebního práva odůvodňováno neschopností těchto skupin porozumět volbám, nebo snahou o ochranu volebního procesu. Skutečným důsledkem těchto omezení však bylo to pouze to, že se tito lidé stali pro politiky neviditelnými a bylI považováni za občany druhé kategorie.

Lidé se zdravotním postižením jsou poslední skupinou, u kterých je účast na volebním procesu problematizována. Přitom vývoj na poli lidských práv mluví jasně – pokud mluvíme o demokracii a všeobecném volebním právu, musíme umožnit jeho výkon opravdu všem dospělým lidem. Završením snahy lidí se zdravotním postižením o uznání jejich lidských práv na rovnoprávném základě s ostatními bylo přijetí Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením, která netoleruje žádné výjimky z aktivního nebo pasivního volebního práva odůvodněné druhem či stupněm postižení, nebo mírou potřebné podpory. Třešničkou na dortu pak bylo přijetí nominanta Austrálie a člověka s mentálním postižením, Roberta Martina, za člena Výboru OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Tedy orgánu, který závazně interpretuje danou Úmluvu. [1]

 

2. Volební právo a Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením

V roce 2009 ratifikovala Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením také Česká republika, tato pak byla vyhlášena ve sbírce mezinárodních smluv pod č. 10/2010 Sb. m. s. Tento nejnovější lidskoprávní dokument přinesl změnu paradigmatu ohledně práv lidí se zdravotním postižením a zavázal státy mj. aby opustily staré koncepty způsobilosti, či svéprávnosti a systémy tzv. náhradního rozhodování a nahradily je modely podporovaného rozhodování, ve kterých je respektována jedinečnost a autonomie každého člověka. Úmluva se v článku 29 také postavila proti omezování práva podílet na veřejném a politickém životě z důvodu existence zdravotního postižení. Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením následně potvrdil, že i omezení výkonu volebního práva v rámci řízení o svéprávnosti je v rozporu s tímto článkem:

Výbor také odkazuje na článek 12 odst. 2 Úmluvy, podle kterého členské státy musí uznat a chránit svéprávnost lidí s postižením ‚na rovnoprávném základě s ostatními,‘ včetně oblasti politického života, která zahrnuje i právo volit. Podle článku 12 odst. 3 Úmluvy mají členské státy pozitivní závazek činit všechny nezbytné kroky k tomu, aby umožnily lidem s postižením faktický výkon jejich právní způsobilosti. Z toho podle názoru Výboru vyplývá, že zbavením stěžovatelů volebního práva, založeném na domnělém či skutečném mentálním postižením, stát porušil své povinnosti dle článku 29 ve spojením s článkem 12 Úmluvy.

Protože už samotné posuzování způsobilosti jednotlivců je ve své podstatě diskriminační, podle názoru Výboru [omezení volebního práva] nemůže být považováno za legitimní. Zrovna tak není proporcionální k účelu, kterým je zachování integrity politického systému členského státu. Výbor opakuje, že na základě článku 29 Úmluvy je každý členský stát povinen přizpůsobit volební systémy tak, aby byly ‚vhodné, přístupné a lehce srozumitelné a použitelné‘ a tam kde je to potřeba, aby umožnili lidem s postižením podporu u voleb. Takovým způsobem stát zajistí, že lidé s mentálním postižením odevzdají stejně jako všichni ostatní kompetentní hlas, a zároveň nezasáhne do tajnosti voleb.[2]

 

3. Volební právo a Rada Evropy

Dne 19. prosince 2011 vydala tzv. Benátská komise (poradní orgán Rady Evropy pro otázky ústavněprávního charakteru) Revidované interpretativní stanovisko k dobré praxi ve volebních věcech týkající se účasti lidí s postižením ve volbách. V tomto revidovaném stanovisku se Benátská komise jednoznačně postavila na stranu volebního práva pro všechny:

Všeobecné hlasovací právo je základním principem evropského volebního dědictví [a] lidé se zdravotním postižením nesmí být v tomto ohledu diskriminováni, jak vyplývá z článku 29 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením a judikatury Evropského soudu pro lidská práva.[3]

K výkonu volebního práva u lidí s postižením se vyjádřil i Výbor ministrů Rady Evropy, kdy ve svém stanovisku uvedl:

Členské státy musí zajistit, že legislativa neobsahuje žádná ustanovení, která zbavují lidi s postižením práva volit nebo být volen.

Všichni lidé s postižením, ať mají fyzické, smyslové nebo mentální postižení, duševní onemocnění, či trpí chronickou nemocí, mají právo volit na stejném základě jako ostatní občané, a neměli by být zbaveni tohoto práva žádným zákonem upravující otázky svéprávnosti, rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu či jiným opatřením odkazujícím na existenci postižení, kognitivní funkce či domnělé schopnosti.

Státy by měly zajistit, že diskriminace na základě zdravotního postižení je zakázána ve všech oblastech politického a veřejného života, ať už jde o možnost volit a být volen, o výkon mandátu, o možnost být aktivní v politických stranách nebo nevládních organizacích, či o výkon veřejné funkce.[4]

Podobně, Komisař Rady Evropy pro lidská práva ve svém vyjádření ze dne 22. března 2011 potvrdil, že stanovení výjimek ze všeobecného volebního práva je v rozporu s Úmluvou OSN o právech osob se zdravotním postižením:

Princip všeobecného volebního práva není aplikován univerzálně. Lidem s psychosociálním a mentálním postižením je volební právo odepíráno, nejčastěji jako důsledek zbavení nebo omezení svéprávnosti.

Ve skutečnosti Úmluva nespecifikuje žádné výjimky z práv, které obsahuje. Naopak, říká, že státní orgány musí uznat právo lidí s postižením na právní způsobilost ve všech oblastech života na rovnoprávném základě s ostatními.

Ústředním cílem Úmluvy je propagovat, chránit a zajistit plné a rovné užívání všech lidských práv pro lidi se zdravotním postižením. Tato úprava nedává prostor k existenci žádného procesu, v průběhu kterého by soudy nebo lékaři mohli posuzovat schopnost volit a rozhodovat o tom, jestli idem volit umožní nebo nikoliv. Vzhledem k tomu, že netestujeme schopnosti ostatních lidí bez postižení, takový přístup je zjevnou diskriminací.[5]

 

4. Praxe posuzování způsobilosti volit v ČR

V souvislosti s posuzováním „volební způsobilosti“ také vyslovujeme obavu, že současný systém znaleckých posudků dává široký prostor k arbitrárním a nepřezkoumatelným rozhodnutím. V současné době neexistuje v Česku ani v zahraničí jednotná vědecky uznaná metoda pro posouzení schopnosti odevzdat hlas ve volbách. V praxi jsme se setkali s tím, že znalci si vytvořili názor ohledně schopnosti volit na základě toho, jestli člověk správně odpověděl na otázku „Kdo je v současné době prezidentem?“ nebo „Jaké politické strany znáte?“. Jiný znalec dokonce uznal, že pokud se člověk může fyzicky dostavit do volební místnosti, je výkonu volebního práva schopen. Politická volba je přitom velice individuálním a osobním rozhodnutím a lze si jen těžko představit, že by mohly existovat objektivní kritéria pro posouzení schopnosti takové rozhodnutí učinit. Navíc, jak byl řečeno výše, u žádné jiné skupiny obyvatel není zkoumána schopnost zvolit si svého kandidáta nebo politickou stranu. Systém, který zpochybňuje schopnost volit jen u lidí se zdravotním postižením, když u ostatních lidí je toto právo zaručeno bez výjimky, je zjevně diskriminační a v dnešní společnosti nepřípustný. Takový závěr nakonec vyplývá i z mezinárodních dokumentů, které jsou popsány výše. Naopak, jak vyplývá z Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením, stát musí vynaložit patřičné úsilí, aby byly volby přístupné pro všechny, a to zejména přizpůsobením volebního procesu a zajištěním podpory těm, kteří ji potřebují.

 

5. Omezení výkonu volebního práva z pohledu Občanského zákoníku

Podle ustanovení §55 odst. 2 Občanského zákoníku lze omezit svéprávnost člověka jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření. Míru rizika pro práva člověka je tedy potřeba posuzovat u každé z oblastí, ve kterých je člověk omezován. Přitom, lze si jen těžko představit, jakým způsobem by měl soud posuzovat újmu hrozící člověku z toho, že odevzdá svůj volební hlas. Pokud je omezení volebního práva u lidí se zdravotním postižením vedeno s cílem ochránit veřejnost, či volební systém, takové opatření nikdy nebude v souladu se zněním a účelem Občanského zákoníku.

Na okraj uvádíme, že ve společnosti je zakořeněný předsudek, že lidé s mentálním či psychosociálním postižením jsou více „manipulovatelní“ a že u jiných lidí podobná manipulace s hlasy nehrozí. Takové tvrzení nemá žádný empirický základ. Z výzkumů naopak, vyplývá, že informace podané přístupnou formou nebo blízkou osobou můžou zvýšit míru porozumění této informaci. [6]

Nakonec všechny předvolební kampaně jsou založeny na přesvědčování a lze jen těžko rozlišit, které z odevzdaných hlasů jsou ve skutečnosti „racionální.“ Z tohoto důvodu musí stát nastavit takové podmínky, aby docházelo ke zneužití volebního procesu co nejméně, ale bez toho, aby zasahoval do práva jednotlivců svoji volbu učinit. Vzhledem k tomu, že v současné době je na svéprávnosti v oblasti volebního práva omezeno řádově pouze několik tisíc lidí, je zjevné, že i kdyby se všechny tyto osoby rozhodly volit, nezpůsobilo by to vzhledem k mnohamiliónovému elektorátu v Česku zásadní změnu.

 

Podepsané organizace:

Liga lidských práv, www.llp.cz

Quip, z.ú., www.kvalitavpraxi.cz

Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením, www.spmpcr.cz

Inventura, www.inventura.org

Mental Disability Advocacy Centre, www.mdac.info

SKOK do života, www.skokdozivota.cz

 

[1] Více viz v tiskové zprávě organizace Quip: http://www.kvalitavpraxi.cz/aktuality/ochrana-prav/velky-krok-prvni-clovek-s-potizemi-v-uceni-zvolen-clenem-vyboru-osn

[2] Rozhodnutí Výboru OSN o právech osob se zdravotním postižením Zsolt Bujdosó a ostatní proti Maďarsku ze dne 16. 10. 2013, č. CRPD/C/10/D/2011, odst. 9.5 – 9.6. Dokument je dostupný na adrese: http://www.ohchr.org/Documents/HRBodies/CRPD/Jurisprudence/CRPD-C-10-D-4-2011_en.doc

[3] Revidované interpretativní stanovisko k dobré praxi ve volebních věcech týkající se účasti lidí s postižením ve volbách, CDL-AD(2011)045. Dokument je dostupný na adrese: http://www.venice.coe.int/docs/2011/CDL-AD(2011)045-e.pdf

[4] Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy, 16.11.2011, č. CM/Rec(2011)14. Dokument je dostupný na adrese: https://search.coe.int/cm/Pages/result_details.aspx?ObjectId=09000016805cbe4e

[5] Komentář Komisaře Rady Evropy pro lidská práva „Lidem se zdravotním postižením nesmí být odepíráno právo volit,“ 2011. Dokument je dostupný na adrese: http://www.coe.int/en/web/commissioner/-/persons-with-disabilities-must-not-be-denied-the-right-to-vote?inheritRedirect=true

[6] Wong, J.G. Improvement of decision making abilities. Psychological Medicine, 30, str. 295-300.

Ministerstvo zdravotnictví odmítlo odškodnit chlapce, u něhož lékaři potvrdili poškození zdraví po povinném očkování

Úterý, 20. prosince 2016Tiskové zprávy

Ministerstvo zdravotnictví odmítlo historicky první žádost o odškodnění závažných následků povinného očkování. Za doživotní újmu spočívající v ochrnutí půlky obličeje téměř 2letého Honzíka z Jihomoravského kraje tak podle ministerstva nikdo nenese odpovědnost. S tím se jeho rodiče nechtějí smířit a s pomocí Ligy lidských práv připravují žalobu proti státu.

Chlapeček byl zcela zdravý, když byl ve věku 4 měsíců očkován druhou dávkou hexavakcíny. Na druhý den si jeho matka všimla nepatrného nedovírání očička, po týdnu mu ochrnula celá polovina tvářičky. Odborní lékaři shledali, že jde o postižení v důsledku očkování. I přes veškerou léčebnou a rehabilitační péči nelze podle lékařů očekávat zlepšení. Proto rodiče chtějí pro svého synka spravedlivou kompenzaci trvalých následků, ale také kompenzaci za vynaložené náklady související s dosavadní léčbou.

Ústavní soud už téměř dva roky volá po odškodňování újmy na zdraví vzniklé povinným očkováním, ale Ministerstvo zdravotnictví zatím připravilo jen věcný záměr odškodňovacího zákona, který dosud nebyl zveřejněn. Podle nedávného rozsudku Nejvyššího správního soudu by převzetí odpovědnosti státu za tuto újmu přispělo ke zmírnění obav rodičů z nepříznivých následků očkování.

„Podle starého občanského zákoníku nesl odpovědnost za nežádoucí účinky očkování lékař, i když při aplikaci vakcíny nepochybil. Nový občanský zákoník tuto tzv. objektivní odpovědnost zrušil, ale zároveň nebyla výslovně přenesena na stát, čímž vznikla nepřijatelná situace, že se k odpovědnosti nehlásí nikdo. Domníváme se, že odpovědnost státu vyplývá z obecných právních ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti, z práva na ochranu zdraví i z mezinárodních úmluv. Stát očkování nařizuje jako povinné bez možnosti volby, tak také musí nést odpovědnost za jím způsobené negativní důsledky,“ uvádí k případu advokátka Zuzana Candigliota, která rodinu zastupuje.

Bližší informace poskytne:

Zuzana Candigliota, právnička Ligy lidských práv, tel. 607 005 043, e-mail: zuzana.candigliota@llp.cz

Ke stažení:

Soud: Školka se musí v přijímacím řízení zabývat zdravotními důvody neočkování, i když dítě nemá lékařem potvrzenou trvalou kontraindikaci

Středa, 30. listopadu 2016Tiskové zprávy

Podle přelomového rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové školky nemohou odmítnout přijetí neočkovaného dítěte jen proto, že rodiče nepředložili potvrzení lékaře o trvalé kontraindikaci. Naopak se musí vypořádat s tím, zda nejsou v konkrétním případě naplněny jiné zdravotní důvody pro neočkování. Například předchozí nežádoucí účinky po očkování u sourozenců či rodičů.

Rodiče z Královéhradeckého kraje se rozhodli neočkovat své dvě mladší dcery právě proto, že se u matky dětí a později i u nejstarší dcery objevily v časové souvislosti s očkováním velmi nepříjemné a chronické zdravotní obtíže. Tříletá Verunka i pětiletá předškolačka Evička tak z důvodu chybějícího povinného očkování nebyly přijaty do mateřské školy. Proti tomu rodiče podali žalobu, se kterou nyní uspěli.

Krajský soud v Hradci Králové tento týden vyhlásil rozsudek (spisová značka 30A 95/2016), kterým rozhodnutí o nepřijetí zrušil. Mateřské školy a krajský úřad se totiž v přijímacím řízení nevypořádaly s výhradou svědomí rodičů založenou mimo jiné na negativních zkušenostech rodiny s očkováním, které byly během soudního řízení doloženy zdravotnickou dokumentací.

Na písemné vyhotovení rozsudku má soud měsíc, po jeho doručení nabude rozsudek právní moci a věc se vrátí mateřské škole k novému posouzení. Krajský úřad může sice podat kasační stížnost, to ale nemá vliv na právní moc rozsudku.

„Z ústního odůvodnění vyplývá, že soud sice neuznal samotnou výhradu svědomí jako důvod pro přijetí dítěte do mateřské školy, ale své rozhodnutí opřel o nález Ústavního soudu (sp. zn. ÚS 16/14) o širším výkladu trvalé kontraindikace, která je zákonnou výjimkou z povinného očkování. Jinými slovy, k otázce kontraindikace nelze přistupovat pouze formálně na základě toho, zda ji lékař potvrdí v přihlášce konkrétního dítěte, ale školka musí na základě předložených podkladů zkoumat, zda nejsou dány objektivní důvody, které brání očkování dítěte,“ vysvětluje si rozsudek Zuzana Candigliota, právnička Ligy lidských práv a zástupkyně rodiny.

Liga lidských práv rozsudek vítá jako další krůček k odstranění nespravedlnosti a diskriminace spojené s vynucováním očkování. V praxi běžně dochází k tomu, že lékaři odmítají uznat zdravotní kontraindikaci i u dětí, které trpí zdravotními problémy nebo u kterých se objevily nežádoucí účinky očkování. Tím spíše nikdo nebere ohled na zdravé děti, v jejichž rodině byly problémy s očkováním. Lékaři i mateřské školy jsou navíc pod nátlakem až šikanou hygienických stanic. Za důstojné řešení považujeme umožnění přístupu do školek všem dětem jako ve všech okolních státech.

Více informací poskytne:

Zuzana Candigliota, právnička Ligy lidských práv, tel. 607 005 043, e-mail: zuzana.candigliota@llp.cz

Stát odškodní muže, který byl potají zbaven svéprávnosti

Úterý, 29. listopadu 2016Tiskové zprávy

Městský soud v Praze přiznal odškodnění 60 tisíc korun muži, kterého brněnský soud před sedmi lety zbavil svéprávnosti a nedal mu o tom vědět. Opatrovníka soud navíc vybral až po pěti měsících, a protože ten se proti ustanovení odvolal, rozhodnutí nikdy nenabylo právní moci a práva muže nikdo nezastupoval. O omezení svých práv se muž dozvěděl zcela náhodou až po půl roce. Případ stále není pravomocně ukončen. Podle nového znaleckého posudku muž žádnou duševní nemocí ve skutečnosti netrpí.

Absurdní případ začal v roce 2009, kdy 68 letý muž přišel na policii ohlásit podezření z opakovaných krádeží v domě a na zahradě. Policie jeho verzi neuvěřila a nechala udělat znalecký posudek, podle kterého měl muž trpět organickou poruchou s bludy. Na základě tohoto závěru podal státní zástupce návrh na zbavení svéprávnosti a Městský soud v Brně mu vyhověl. Současně rozhodl o tom, že muži rozhodnutí vůbec nedoručí. Městkou část jako jeho opatrovníka navíc určil až po pěti měsících. Ta se proti ustanovení odvolala.

Muž mezitím (nevědě o tom, že jej soud „potichu“ zbavil svéprávnosti), pokračoval v běžném životě, nakupoval, nakládal se svým majetkem a činil další právní úkony. Že je nesvéprávný zjistil zcela náhodou až po půl roce. Proti rozhodnutí soudu se okamžitě odvolal a řízení pokračuje dodnes. V novém znaleckém posudku soudní znalec navíc připustil, že muž žádnou duševní nemocí ve skutečnosti netrpí.

Kvůli lhostejnému přístupu soudu, který s ním od počátku jednal jako s objektem, podal žalobu proti státu. Po čtyřech letech soudních tahanic nakonec Městský soud v Praze uznal, že soud pochybil a přiznal mu odškodnění ve výši 60 tisíc korun za to, že s ním bylo jednáno nedůstojně.

„Tento případ poukazuje na absurditu celého řízení o svéprávnosti, nejenže samotné rozhodnutí o omezení svéprávnosti vede k zásahu do důstojnosti člověka, ale už v průběhu řízení je přistupováno k člověku více jako věci než k plnohodnotnému účastníku. I když se nový Občanský zákoník a procesní předpisy už snaží některým systémovým pochybením zabránit, například ukládají soudu, aby vždy zhlédl člověka, o němž rozhoduje, nebo zakládají povinnost ustanovit opatrovníka v rozhodnutí o omezení svéprávnosti, tato změna je pouze kosmetická. Pokud budeme mít možnost vylučovat určitou skupinu lidí z rozhodování o svém životě a zařazovat je mezi občany druhé kategorie, ke zneužívání bude docházet,“ komentuje rozhodnutí právnička Ligy lidských práv Zuzana Durajová.

Odškodnění ve výši 60 tisíc je pouze malým vítězstvím, bitva pána z Brna o jeho svéprávnost není ukončena. Teď musí stejný soud, který s ním v minulosti jednal bezohledně, učinit nové rozhodnutí, které může mít závažný dopad na jeho život.

Více informací poskytne:

Dan Petrucha, lídr Ligy lidských práv – dan.petrucha@llp.cz, +420 602 618 909

Štrasburský soud české porodnictví řešit odmítnul, vyzval ale stát ke změnám

Úterý, 15. listopadu 2016Tiskové zprávy

Velký senát Evropského soudu pro lidská práva dnes v poměru 12:5 hlasů zamítl stížnost dvou českých žen, kterým stát neumožnil rodit doma s podporou porodní asistentky. Soud na jedná straně uznal, že stát nepřiměřeně zasahuje do práv rodiček garantovaných čl. 8 Úmluvy (pod který spadá i právo zvolit si místo a způsob porodu), k nápravě má ale dojít z iniciativy státu, nikoliv samotného soudu. Ministerstvo zdravotnictví si kritiku uvědomuje a zváží, jaká opatření přijme.

„Soudci vyzvali Českou republiku ke zlepšení systému porodní péče tak, aby reflektoval vývoj v oblasti práva, medicíny a vědy. Když odhlédneme od domácích porodů, tak by mělo dojít alespoň k umožnění vzniku porodních domů a zavedení možnosti kontinuální péče porodní asistentky v těhotenství a při porodu, což se v zahraničí osvědčilo jako nejbezpečnější péče pro nízkorizikové ženy,“ řekla advokátka Zuzana Candigliota z Ligy lidských práv, která u soudu zastupovala Šárku Dubskou, jednu ze stěžovatelek. Hlavní problémy, které by mělo ministerstvo zdravotnictví vyřešit, shrnula Liga lidských práv do nové petice, adresované ministerstvu zdravotnictví.

„Na rozsudku jsou zajímavé zejména dvě věci. Jednak je v něm, stejně jako v rozhodnutí malého senátu z prosince 2014, výrazný apel na stát, aby pochybnou situaci v českém porodnictví intenzivně řešil. Druhou věcí je skutečnost, že všech pět přehlasovaných soudců vydalo jedno společné odlišné stanovisko, což je velmi neobvyklé a ukazuje to na výrazné názorové rozdíly mezi jednotlivými soudci. Toto odlišné stanovisko dává prakticky ve všech podstatných ohledech za pravdu stěžovatelkám a věřím, že do budoucna bude východiskem pro další rozhodovací praxi soudu v obdobných případech,“ řekl advokát Richar Hořejší z advokátní kanceláře Wilson&Partners. Ten společně s Adélou Hořejší zastupoval druhou ze stěžovatelek, Alexandru Krejzovou.Ta k rozhodnutí uvedla: „Boj určitě nebyl marný. Minimálně cítím posun ve veřejné diskuzi na toto téma. Fandím každé ženě, která se rozhodne bojovat za svá práva.“

„Pokud myslí český stát a ministerstvo zdravotnictví svou starost o zdraví dětí a žen volících porod doma vážně, měl by místo represe nastoupit cestu zemí, které porod doma s porodní asistentkou zahrnuly do svého systému včetně proplácení péče. Tyto země zdraví žen a dětí monitorují a vyhodnocují. Opakovaně zjišťují, že zatímco zdraví dětí nízkorizkových žen je doma i v porodnici stejné, ženy v péči porodních asistentek mají výrazně méně poporodních poranění, císařských řezů a dalších negativních důsledků, při porodu v porodnici běžných,“ uvedla biostatistička Markéta Pavlíková.

„Soudci svůj postoj podpořili argumentem, že záleží na posouzení každého státu a že právní přístup k porodům není v Evropě jednotný. To, co by ale z našeho pohledu jednotné být mělo, je přístup k lidským právům. Sdílené lidství je tou nejvyšší hodnotou, kterou bychom měli všichni naplňovat,“ uzavírá advokátka Adéla Hořejší.

 

Bližší informace poskytnou:

Zuzana Candigliota, Liga lidských práv, tel. 607 005 043, e-mail: zuzana.candigliota@llp.cz

Adéla Hořejší, Wilson & Partners, tel. 776 696 656, e-mail: adela.horejsi@horejsilegal.cz

Richard Hořejší, Wilson & Partners, tel. 724 919 279, e-mail: richard.horejsi@wilsonscee.com

Markéta Pavlíková, tel. 603 795 125, e-mail: pavlikova@biostatisticka.cz