Středa, 27. července 2016Aktuality
Pojem, který bývá úzce spojován s inkluzí, je integrace. Často jsou pojmy mylně ztotožňovány, definovány či zaměňovány.
Světová zdravotnická organizace (WHO) charakterizuje integraci jako sociální rehabilitaci, schopnost příslušné osoby podílet se objektivně na společenských vztazích. Integrace je tedy stav, kdy se jedinec se zdravotním postižením vyrovnal se svou vadou, žije s jedinci bez postižení a spolupracuje s nimi, prokazuje výkony a vytváří hodnoty, které společnost intaktních uznává jako rovnocenné, společensky významné a potřebné (Pipeková, 1998, s. 13–15).
Integrované vzdělávání je chápáno jako přístupy a způsoby zapojení žáků se zvláštními vzdělávacími potřebami do běžných škol. Cílem je poskytnout i žákům s těžkými a trvalými zdravotními postiženími společnou zkušenost s jejich zdravými vrstevníky, a přitom respektovat jejich specifické potřeby (Průcha, Walterová, & Mareš, 2003, s. 87).
Integraci Lechta (2010, s. 27) popisuje jako existenci vedle sebe rozdílných podskupin žáků, kdy děti s postižením mohou za určité podpory navštěvovat běžné školy. Principiálně jde tedy o školský systém, ve kterém paralelně funguje integrativní i segregovaná edukace. V případě, že je integrace neúspěšná, může se dítě vrátit do speciálního zařízení. V inkluzivním systému není existence paralelních proudů edukace možná, proces přechodu mezi nimi tam a zpět proto neexistuje.
V podmínkách současných běžných základních škol můžeme objevit dva základní typy integrace. Oba jsou jedním z vývojových stupňů inkluze (viz díl druhý). Jedná se o integraci individuální a integraci skupinovou. Individuální integrací se rozumí vzdělávání žáka-jednotlivce s postižením či žáka se speciálními vzdělávacími potřebami v běžné základní škole mezi ostatními žáky v běžné třídě. Skupinová integrace znamená, že se žák vzdělává ve třídě, oddělení nebo skupině, zřízené pro žáky se zdravotním postižením (či jiným druhem odlišnosti) v běžné škole.
Integrace je dle Hájkové a Strnadové (2010, s. 13) v současné době širokým mezinárodním hnutím za prosazování práva člověka na rovnocennou a rovnoprávnou účast na společné, nevylučující a nevydělující kultuře. Ve vzdělávání to prakticky znamená začleňování dětí se speciálními vzdělávacími potřebami do běžných základních škol a nastavení podmínek pro jejich vzdělávání tak, aby mohly dosahovat funkčního minima.
Rozdílů, kterými od sebe můžeme dále oba koncepty odlišovat je více. Inkluze je vnímána jako proces, nikoliv jako stav, kterým často v rezortu školství označujeme integraci. Oba termíny v sobě samozřejmě zahrnují jak teoretickou, tak praktickou stránku. Integrace je ovšem více záležitostí praxe než filozofickým konceptem. V integraci se jedná zejména o faktické začlenění jedince, tedy o provedení všech nutných opatření k tomu, aby byl jedinec přijat do skupiny či společnosti. Integraci lze tedy chápat jako akt či opatření. Naproti tomu je inkluze pojímána jako systém či proces.
Dále můžeme uvažovat nad tím, koho a v jakém měřítku se mohou inkluze a integrace týkat. V souvislosti s integrací vždy mluvíme o jednotlivci či skupině, inkluze se naproti tomu vždy snaží pojímat společnost, školu či komunitu jako celek a následně pouze individualizovat samotný přístup k jednotlivci.
Jeden z hlavní rozporů můžeme pozorovat i u pohledu na dítě s jistou specifickou vzdělávací potřebou. U integrace si dítě musí „zasloužit“ zařazení do běžné základní školy. Dítě je nuceno „dokazovat“, že si přeřazení zaslouží a zvládne nové prostředí i požadavky. Naproti tomu v inkluzi je dítě automaticky přijímáno a nekladou se mu žádné podmínky přijetí, je to jeho přirozené právo a škola se snaží nastavit podmínky pro specifika dítěte. Odlišné je i chápání případného selhávání jedince. U integrace selhávání jedince vysvětlujeme na jeho předpokladech a možnostech. U inkluze selhávání vyjadřuje selhávání systému a nikoliv selhávání jednotlivce, hledají se tedy možnosti nápravy v systému a nikoliv „přenastavením“ či stigmatizací jednotlivce.
Zatímco koncept integrace se spojuje s pedagogikou speciálních potřeb, inkluze se pojí ke škole pro všechny – inkluzivní škole, ve které se heterogenita pokládá za obohacení edukačního procesu. Změna paradigmatu tedy určuje i změnu cíle, od integrace pro postižené k cíli škola pro všechny (Lindmeier, 2008, s. 353).
> Zájemcům o problematiku inkluze doporučujeme knihu Průvodce školní inkluzí od naší pedagožky Moniky Tannenbergerové.
Středa, 27. července 2016Tiskové zprávy
Podle Nejvyššího správního soudu si mohou úřady nechávat zpracovávat drahé právní analýzy a pak je tajit před veřejností. Trojice soudců Vlašín, Havelec, Vyklický argumentuje tím, že se na ně vztahuje ochrana autorského práva advokátní kanceláře.
Právnička Ligy lidských práv se již pět let domáhá poskytnutí analýzy, kterou si nechalo Ministerstvo zdravotnictví zpracovat od externí advokátní kanceláře bývalého ministra spravedlnosti Němce za více než 50.000 Kč. Analýza má pojednávat o trestní odpovědnosti rodiček za porod doma.
Rozhodnutí NSS podle Ligy kandiduje na soudní absurditu léta 2016. „Nyní si mohou úřady nechat zpracovávat za peníze daňových poplatníků zbytečné právní analýzy, vyvádět tak prostředky z veřejných rozpočtů a být zcela v klidu, protože veřejnost se nemá možnost s analýzami a jejich kvalitou a potřebností seznámit. Analýzy klidně mohou představovat jen stránky potištěné písmeny x a veřejnost to nezjistí,“ komentuje absurditu soudního rozhodnutí Zuzana Candigliota, žadatelka o informace a advokátka spolupracující s Ligou lidských práv.
Podle ní bylo porušeno její ústavně zaručené právo na informace, proto podá ústavní stížnost k Ústavnímu soudu. Domnívá se, že pokud si externí subjekt nechá zaplatit za zpracování analýzy z veřejných prostředků, musí počítat s tím, že obvyklým užitím díla ze strany úřadu je i jeho poskytnutí veřejnosti na základě žádostí o informace.
Liga lidských práv se zabývá právy žen v porodnictví a zaznamenává dlouhodobé nelegitimní snahy Ministerstva zdravotnictví o potlačování možnosti volby zdravotní péče v těhotenství a při porodu včetně snah o kriminalizaci žen a porodních asistentek, k čemuž patrně měla sloužit požadovaná analýza. Ministerstvo také před ženami tají statistické údaje o kvalitě péče v jednotlivých porodnicích, proti čemuž bude brzy směřovat další žaloba k soudu.
V současné době se čeká na rozhodnutí velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci domácích porodů. Mezitím Výbor OSN pro odstranění všech forem diskriminace žen opakovaně Českou republiku kritizuje za nepřiměřené omezování možnosti domácí porodu s porodní asistentkou, omezování činnosti porodních asistentek ve prospěch lékařů a nadměrné a zbytečné provádění zákroků v porodnicích bez souhlasu žen a oddělování novorozenců od matek.
Bližší informace poskytne:
Zuzana Candigliota, právnička Ligy lidských práv, tel. 607 005 043, e-mail: zuzana.candigliota@llp.cz
Popis případu a soudní rozhodnutí naleznete zde.
Úterý, 5. července 2016Aktuality
Krajský soud v Praze v jednom z našich případů minulý týden rozhodl, že ředitel výchovného ústavu se dopustil nezákonného zásahu tím, když nezajistil mladému člověku podporu při odchodu z ústavu do samostatného života. Podle krajského soudu má mladý člověk při odchodu z ústavu soudně vymahatelné veřejné subjektivní právo nejen na věcnou pomoc a jednorázový peněžitý příspěvek (až do výše 25 tis. Kč), ale také na zajištění poradenské pomoci při vyřizování bydlení, práce i řešení jiných tíživých životních situací. Pokud ředitel ústavu nechá dítě odejít bez zajištění této základní podpory, jedná podle soudu nezákonně.
Případ se týkal chlapce, který měl odcházet z výchovného ústavu z důvodu blížící se zletilosti. Personál výchovného ústavu přechod chlapce do samostatného života s odkazem na to, že chlapec má matku, která by se o něj měla postarat. S tou však chlapec neměl kontakt. Ačkoli se snažil zajistit si bydlení v domě na půli cesty, nikde se to nepodařilo. Ústav tak opouštěl v situaci, kdy neměl zajištěno bydlení ani práci a jednou dávkou, kterou pobíral byl přídavek na dítě ve výši 700 Kč. Od ústavu mu byla přiznáno odchodné ve výši 2000 Kč a během dvou měsíců získal ještě mimořádnou okamžitou pomoc ve výši 3 000 Kč. Částky dohromady však v žádném případě nemohly stačit ani na zaplacení kauce k nájemnímu bytu a chlapec tak byl zcela odkázán na pomoc známých.
Nedostatečná podpora mladým dospělým odcházejícím z ústavů, jejichž zranitelnost je zvyšována návykem na ústavní prostředí, které často nevede ke skutečné samostatnosti, není ojedinělým problémem. Mladí dospělí opouštějící ústavní péči tak jsou jednou z skupin nejvíce ohroženou sociálními jevy jako je bezdomovectví či závislost na návykových látkách.
Liga lidských práv snaží upozorňovat vládu a Ministerstvo práce a sociálních věcí, že zde chybí koordinace poskytované podpory a kontrola, zda je podpora skutečně poskytována způsobem odpovídajícím potřebám mladých lidí.
Pondělí, 4. července 2016Zprávy z médií
Otřesné příběhy, které se údajně odehrály za zdmi psychiatrických léčeben v Česku, mají přesvědčit vládu, aby zřídila speciální kontrolní orgán. Hlasitě po něm volají odborníci, kteří sesbírali výpovědi bývalých pacientů. S jejich stížnostmi se server Lidovky.cz exkluzivně seznámil.
(Pokračování textu…)
Čtvrtek, 30. června 2016Aktuality
Pro snadnější a názornější pochopení rozdílů mezi „tradiční“ a „inkluzivní“ pedagogikou, potažmo „tradiční“ a „inkluzivní“ školou:
|
Tradiční přístup pedagogiky
a speciální pedagogiky
|
Přístup inkluzivní pedagogiky
|
| Obraz člověka: „Zdravý vs. vadný (poškozený) člověk“
Lidé jsou vnímáni jako zdraví nebo „vadní“. Dochází k redukci člověka pouze na jeho vadu, následuje třídění a přidělení do odpovídajících pedagogických zařízení. Tato vada – postižení – stojí v centru pedagogické činnosti. |
Obraz člověka: „Člověk jako jednota“
Každý člověk je jednotou biologických, psychických a sociálních faktorů a je přijímán jako individuum – jsem takový, jaký jsem. Proto je potřeba pedagogický systém, který zohlední všechny aspekty, které tvoří člověka. |
| Sociální forma: „Homogenita“
Školní systém vychází z toho, že stejně staré děti vytváří skupiny podle nadání, inteligence, stupně vývoje a volní úrovně. Proto se zdá, že výuka v klasických třídách vede k naplnění pedagogického cíle. |
Sociální forma: „Heterogenita“
Děti v jedné učební skupině se od sebe liší svými kompetencemi, schopnostmi, dovednostmi, zájmy a potřebami. Rozmanité interakce jednotlivých členů skupiny vytváří rozhodující stimul osvojit si schopnosti jiných a získat tak nové dovednosti. |
| Didaktický základ: „Selekce“
Tradiční školní systém spočívá v principu selekce podle výkonnostních kritérií. Má se za to, že tato kritéria jsou dána cíli národního kurikula. Princip selekce vede k tomu, že všechny typy škol jsou „zvláštní školy“.
Prostřednictvím: „Redukovaných a rozkouskovaných vzdělávacích obsahů“
Tradiční školní systém vychází z toho, že pro určité děti jsou vhodné pouze určité obsahy. Tím jsou všem dětem – i vysoce nadaným – odpírány určité obsahy výuky.
„Segregace“ vnější diferenciací
Pokud dítě nesplňuje normu výkonnostních kritérií pro určitý typ školy, bývá vyloučeno (segregováno) a přiřazeno jiné pedagogické instituci s jinými kritérii. Také v tomto typu školy jsou děti rozděleny podle principu homogenity do zdánlivě homogenních učebních skupin.
Prostřednictvím: „kurikul vztahujících se k typu školy“
Každý typ školy má vlastní kurikulum (učební plán). Výukové cíle jsou napasovány na zdánlivě specifickou skupinu žáků. Nenaplnění učebních cílů může vést k vyloučení z daného typu školy. |
Didaktický základ: „Kooperace“
V inkluzivním školním systému stojí v centru pedagogické činnosti kooperace všech dětí. Děti v jedné třídě pracují spolu na společné věci; každé dítě na své úrovni vývoje a pomocí aktuálních kompetencí v oblasti myšlení a jednání.
Prostřednictvím: „Učení se společnému předmětu“
Neexistuje žádné zúžení vzdělávacích obsahů. Společný předmět výuky se rozvětvuje do celé své šíře a pojednává se komplexně. K možné úpravě vzdělávacího obsahu dochází pouze na individualizované rovině směrem k potřebám daného žáka.
„Vnitřní diferenciace a individualizace“
Každé dítě má v rámci učební skupiny možnost, rozvíjet se svým vlastním způsobem (individuálně) od jedné úrovně svých kompetencí k další nejbližší vyšší úrovni. Individualizace vyučování probíhá formou vnitřní diferenciace. Z toho vyplývá nutnost diferenciace učebních cílů, obsahů, metod a hodnocení výkonu.
Prostřednictvím: „individualizace společného kurikula“
Jedno společné kurikulum má všem dětem nabízet obsahy relevantní pro život tak, že mohou objevovat svět – nejprve od základů, potom logicko-abstraktně. Individualita dětí je rozhodující pro to, jakými obsahy se dítě zabývá. |
Převzato a upraveno z Wilhelm (2002, s. 47-48)
> Zájemcům o problematiku inkluze doporučujeme knihu Průvodce školní inkluzí od naší pedagožky Moniky Tannenbergerové.
