Středa, 5. dubna 2006Tiskové zprávy
Zpráva českého ombudsmana nazvaná “Závěrečné stanovisko veřejného ochránce práv ve věci sterilizací prováděných v rozporu s právem a návrhy opatření k nápravě“ je výsledkem více než ročního šetření založeného na základě stížností žen, které byly v českých zdravotnických zařízeních protiprávně sterilizovány. Převážná většina poškozených žen jsou Romky. V průběhu šetření rovněž ombudsman podal ve spojitosti s těmito případy řadu trestních oznámení.
Ombudsmanovo šetření vycházelo z poznatků Evropského centra pro práva Romů (Budapešť), Ligy lidských práv (Praha/Brno), Vzájemného soužití (Ostrava) a Spolku žen poškozených sterilizací (Ostrava). Závěr zprávy je, že “Veřejný ochránce práv je přesvědčen, že v České republice problém sterilizací prováděných buď s nepřijatelnou motivací anebo protiprávně existuje a česká společnost stojí před úkolem […] se s touto skutečností [vyrovnat].“ Celé znění zprávy ke stažení zde: http://www.ochrance.cz/documents/doc1135861291.pdf
Od zveřejnění zprávy uběhly již více než tři měsíce a česká vláda veřejnosti ani nenaznačila, jestli se bude přijetím změn navržených ombudsmanem vůbec zabývat, nemluvě o tom, že by se nad touto praxi alespoň veřejně vyjádřila lítost.
Liga lidských práv proto opětovně vyzývá kompetentní vládní orgány, aby se touto problematikou začaly bezprostředně zabývat. Oběti zůstávají i po třech měsících od zveřejnění zprávy bez možnosti nápravy a všechny české ženy jsou sterilizací stále potencionálně ohroženy.
Další odkazy:
Stránky evropského komisaře: http://www.coe.int/t/commissioner/default_EN.asp
Středa, 11. ledna 2006Tiskové zprávy
Liga lidských práv, Vzájemné soužití a Evropské centrum pro práva Romů vítají vydání zprávy („Závěrečné stanovisko veřejného ochránce práv ve věci sterilizací prováděných v rozporu s právem a návrhy opatření k nápravě“) o šetření obvinění z nucené sterilizace romských žen v České republice. Podrobný dokument je výsledkem déle než ročního šetření ombudsmana, který tak reagoval na stížnosti celkově 87 žen, v drtivé většině romského původu.
Zpráva ombudsmana má podle svého textu “sdělit následující základní poselství: Veřejný ochránce práv je přesvědčen, že v České republice problém sexuálních sterilizací prováděných buď s nepřijatelnou motivací anebo protiprávně existuje a česká společnost stojí před úkolem vyrovnat se s touto skutečností. Veřejný ochránce práv je přesvědčen, že jedině akceptování tohoto nepříjemného poznání může přinést katarzi v podobě přijetí takových opatření, která praxi, na niž tato zpráva upozorňuje, znemožní.”
Zpráva neuvádí jediný případ, kde by sterilizace proběhla s informovaným souhlasem pacientky. Vzhledem k tomu je nutno konstatovat nesmírně závažnou skutečnost, že sterilizace proběhly protiprávně ve všech případech, kde oběti neměly strach podat stížnost! Opatření přijatá ministerstvem zdravotnictví je nutno v tomto světle považovat i na počátku roku 2006 stále za naprosto nedostatečná.
Veřejný ochránce práv proto doporučuje opatření ve třech základních oblastech: – změny v legislativě, které lépe zakotví princip informovaného souhlasu, – metodická opatření, která zajistí respektování práv pacientů lékařskou komunitou v praxi (zahrnující celoživotní vzdělávání lékařů o právech pacientů i důslednou etickou přípravu budoucích lékařů na kontakt s pacienty z odlišného sociokulturního prostředí), – v neposlední řadě pak zjednodušený proces odškodnění obětí v těch případech, kde byla praxe nucených sterilizací prosazována za pomoci sociálních pracovnic.
Celá třetina zprávy je věnována nebezpečí diskriminačního přístupu v rámci kapitoly nazvané „Nucená sterilizace a romská komunita“. Veřejný ochránce práv vymezuje období, kdy existoval právní titul pro výplatu dávek motivujících romské ženy ke sterilizaci, lety 1973-1991. Zpráva dokumentuje eugenický přístup státních orgánů i sociálních pracovníků a jejich zaměření na romské ženy v době komunismu i v prvních letech po jeho pádu. Neopomíjí ani zaznamenání nedotažených aktivit české i slovenské generální prokuratury při snahách o systémovou nápravu této otázky v devadesátých letech. Ombudsman výslovně uvádí, že: „Eugenické hledisko tedy bylo významným motivem pro konstrukci jedné z dávek sociální péče a nikdy v průběhu všech snah o vyšetřování sterilizací Romů na tento aspekt státní orgány nereagovaly.“ Vzhledem k nezájmu ze strany státních orgánů o nápravu komunistické praxe, která spočívala v „kontrole nezdravě vysoké porodnosti romských žen“ za pomoci sterilizací, přetrval tento problém až do dnešní doby. A to jak v Česku, tak na Slovensku.
Spolupracující nevládní organizace vyjadřují výhradu toliko k závěru ombudsmana, že „v případě, kdy k zásahu do osobnostních práv pacientek došlo výhradně nesprávným postupem lékařů (jde především o případy let 90. a současné) třeba považovat za spravedlivé řešení, aby se oběti obracely na soudy žalobami na ochranu osobnosti“. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku nese stát zodpovědnost i za tyto případy. Pochybnosti o „spravedlivosti“ takového řešení lze mít rovněž vzhledem k rozhodnutí soudu v prvním veřejností ostře sledovaném případu z listopadu minulého roku. Ostravský soud přiznal zatím nepravomocným rozsudkem oběti protiprávního zákroku z roku 2001 jen nárok na omluvu ze strany nemocnice. Nárok na odškodnění v penězích ovšem i u takto čerstvého případu protiprávní sterilizace devatenáctileté ženy považoval za promlčený (v rámci tohoto přístupu bohužel ignoroval předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR).
Podle názoru spolupracujících nevládních organizací by měly být v rámci procedury respektující důstojnost a soukromí obětí odškodněny bez výjimky všechny ženy, jimž byla provedena sterilizace v rozporu s právem. Bez ohledu na skutečnost, zda-li podstoupily nedobrovolný zákrok spojený s intervencí sociálních pracovnic nebo bez ní a rovněž bez rozlišování toho, zda-li spadají do období komunismu, devadesátých let či současnosti.
Celé stanovisko veřejného ochránce práv lze stáhnout zde.
Úterý, 13. prosince 2005Tiskové zprávy
Nad konferencí převzali záštitu Pavel Rychetský, předseda Ústavního soudu České republiky a Josef Zieleniec, poslanec Evropského parlamentu, který také přednesl zahajovací řeč. Konference byla rozdělena do dvou panelů – dopoledního a odpoledního – které oba moderoval Claude Cahn z European Roma Right Center Budapešť. V prvním bloku vystoupil Atanas Politov z Public Interest Law Iniciative Budapešť, který přednesl příspěvek na téma „Komparace statu quo v Holandsku, Skotsku, Slovinsku a Maďarsku“, ve kterém shrnul to dobré a špatné z uvedených úprav tohoto typu pomoci. Po něm hovořil o rakouských zkušenostech se státem zajišťovanou právní pomoci soudce Christian Mosser reprezentující Ministerstvo spravedlnosti Rakouska. Jeho přípěvek nesl název „Realizace a změny v systému bezplatné právní pomoci v Rakousku“. Dopolední blok uzavřela Markéta Višinková s příspěvkem „Praxe poskytování BPP v oblasti práva životního prostředí“, který nabídl zkušenosti s poskytováním právní pomoci potřebným s ohledem na případy ohrožení a poškození životního prostředí v Česku. Odpolední blok zahájila advokátka Zuzana Dlugošová reprezentující slovenský Center for Environmental Public Advocacy/Centrum pre podporu miestneho aktivizmu. Její příspěvek byl nazván „Systém poskytování státem zajišťované právní pomoci na Slovensku s ohledem na novou legislativu“. Zde se účastníci konference mohli blíže seznámit se změnami, které na Slovensku vyvolala nová legislativa regulující standardy tzv. bezplatné právní pomoci. Konferenci zakončil Lukasz Bojarski z varšavské Helsinki Foundation s příspěvkem „Role neziskového sektoru v reformě systému právní pomoci v Polsku“. V něm předestřel nejen systém právní pomoci a jeho (ne)fungování v Polsku, ale také návrhy právní regulace, které mohou ovlivnit polskou legislativu směrem k pozitivnímu zakotvení právní pomoci. Celkově se konference zúčastnilo 35 účastníků z ČR, Polska, Maďarska, Rakouska a Slovenska, kteří se aktivně účastnili diskuse nad jednotlivými příspěvky a také upozornili na některé, v příspěvcích neuvedené, rysy jednotlivých úprav. Konference si podržela vysokou úroveň a jednotlivé příspěvky nabídly skvělou příležitost seznámit se se zahraničními úpravami státem zajišťované právní pomoci v zemích, které jsou v některých ohledech s Českou republikou srovnatelné.
Pondělí, 28. listopadu 2005Tiskové zprávy
Ačkoliv ještě žádné výsledky nezveřejnil, předpokládá se, že potvrdí zkušenosti mnohých dalších romských žen, jejichž práva byla poškozena podobně, jak to zaznamenalo několik českých skupin pro lidská práva a Evropské centrum romských práv. * Bohužel, problém sterilizací (bez souhlasu žen) není v této oblasti nový. Už v roce 1977, disidentská skupina Charta 77 podala zprávu o systematických snahách o nucené sterilizace, jejichž cílem byly romské ženy. Ačkoliv od roku 1989 byla drtivá většina sterilizací v České republice a na Slovensku provedena se souhlasem, ostravský případ ukazuje, že provozování sterilizací bez souhlasu s pádem komunistického režimu zcela nezaniklo. * Toto precedens vytvářející soudní rozhodnutí osvětluje několik právních bodů v jednom určitém případu. Zároveň se tu jedná o mnoho větších otázek, např. zda ke zneužití přispěl rasismus vůči Romům. Upřímně, porovnáme-li významné procento Romek mezi oběťmi sterilizace bez souhlasu s nízkým procentem Romů v české populaci, je pro mne těžké nevěřit, že rasa nehrála jistou roli. Samozřejmě, jsou zde i jiné možné faktory, které je třeba brát v úvahu: jakou roli hrála v těchto případech zneužití lékařského výkonu špatná kvalita lékařské péče či výcviku? Přispěl ke zneužití také nedostatek úcty ke svobodě jedince, přetrvávající ještě z dob totality? * Rozhodnutí ostravského soudu vítám a chválím i žalující, Helenu Ferenčíkovou, za její odvahu případ přednést. Jsem také povzbuzen očividně důkladným šetřením ombudsmana v této složité a citlivé záležitosti. * Bohužel, na sousedním Slovensku vláda tyto problémy i nadále popírá a odpovídá vyhýbavě. * V roce 2003, slovenská vláda uzavřela roční vyšetřování tvrzením, že romské ženy byly bez souhlasu sterilizovány, dokonce i po pádu komunismu. Toto šetření mělo hluboké nedostatky. Například v jednom okamžiku mluvčí Ministra pro lidská práva vyhrožovala, že kdokoliv, kdo předloží tvrzení o sterilizaci bez souhlasu bude uvězněn. Toto určitě není způsob, jak podpořit důvěru ve vyšetřování či podpořit oběti, aby promluvily. * Důležité je, že jak české, tak slovenské vyšetřování pracovalo s československým zákonem o sterilizacích z roku 1992, fungujícím předtím, než došlo k rozdělení obou zemí. České úřady chápaly zákon tak, že při sterilizaci je nutné osobu, která má být sterilizována, požádat, musí zde být důkaz o jejím souhlasu a také že osoba musí být při souhlasu důkladně informována. Což například znamená, že budoucí matce musí být řečeno, proč je onen postup nezbytný. Pokud byla někomu o proceduře dána informace nesprávná, jako v případě mnohých záležitostí, pak nebyl „informován.“ * Při výkladu toho stejného zákona však slovenské úřady tvrdily, že souhlas nemusel být „informovaný.“ V souladu s tím uzavřeli slovenští vyšetřovatelé mnohé případy, kde nebyl zjištěn informovaný souhlas, ale stále nešlo o porušení zákona z roku 1992 protože, podle jejich převrácené logiky, souhlas být informovaný nemusel! * Ve skutečnosti se zdá, že se slovenská vláda snažila řídit vyšetřování případů sterilizace takovým způsobem, který měl zakrýt rozsah problému. Vyšetřování slovenské vlády odhalilo sedm případů nezletilých Romek, které byly sterilizovány v rozporu s v té době existujícím slovenským zákonem. Ve skutečnosti, [Strana: E2415] výklad pojmu „souhlas“, jak ho podávala Vláda SR nemohl vyhovovat moderním zdravotnickým normám a musel být změněn, aby přímo vyžadoval, že souhlas je informovaný. (Tento nový zákon vešel v platnost na počátku tohoto roku.) Ve skutečnosti, mnozí mezinárodní úředníci opakovaně vyjadřovali své znepokojení ohledně postupů při sterilizacích na území Slovenské republiky a neschopnosti slovenské vlády na ně reagovat. Tento zájem byl mimo jiné vyjádřen zprávou Rady Evropského komisaře pro lidská práva z dubna 2005 o situaci Romů na území Slovenska. * Ve světle všech těchto skutečností je nanejvýš frustrující číst, že slovenští úředníci vydali v posledních měsících o tomto důležitém problému zavádějící tvrzení. Jeden úředník dokonce jasně oznámil, že „ilegální sterilizace romských žen se na Slovensku nikdy nestaly.“ * Pane předsedo, zdá-li se, že právní instituce používají jeden soubor pravidel pro většinu, a jiný pro menšinu, jde o recept na společenské nepokoje—jak víme z vlastní bolestné historie. * Chápu, že je pro jakoukoliv vládu těžkým cvičením připustit vlastní provinění nebo provinění většinové společnosti—to známe také. Ale nedůvěra Romů vůči vládě se bude pouze prohlubovat, vytrvá-li slovenská vláda popírat zlo páchané na její komunitě.
Úterý, 15. listopadu 2005Tiskové zprávy
Týdenní program se koná u příležitosti Mezinárodního dne proti násilí na ženách, který byl Valným shromážděním OSN vyhlášen na 25. listopad v roce 1999. V České republice se poprvé „slavil“ v roce 1995. Valné shromáždění OSN vyzvalo vlády jednotlivých zemí, mezinárodní organizace i jednotlivé neziskové organizace, aby na tento den pořádaly akce zaměřené na zvýšení povědomí o tomto problému. Pojmem „násilí na ženách“ se přitom rozumí „činy schopné způsobit fyzické, sexuální nebo psychické poškození, ať již ve veřejném nebo soukromém životě.“
Toto násilí má řadu podob – od tzv. domácího násilí, přes znásilnění, sexuální obtěžování až po ženskou obřízku či obchod se ženami. „Jeho hlavní příčinou je nerovné postavení žen a mužů ve společnosti, kde ženy stále zaujímají nižší pozice a nemají stejné příležitosti jako muži, a nerovnováha moci v jejich vzájemném soužití.“ říká Kateřina Plesková, koordinátorka kampaně Ženská práva jsou lidská práva z NESEHNUTÍ Brno a dodává „Je proto třeba mít na paměti širší souvislosti násilí na ženách a zejména jeho výraznou genderovou čili rodovou podmíněnost.“ Na základě řady výzkumů z celého světa byly stanoveny faktory, které doprovázejí násilí na ženách: sociálně-ekonomické rozdíly mezi mužem a ženou; násilné řešení mezilidských konfliktů; mužský ideál dominance, tvrdosti a cti; mužská ekonomická a rozhodovací autorita v rodině. „Násilí ohrožuje všechny ženy bez ohledu na jejich vzdělání, výši platu, etnickou či náboženskou příslušnost v různých částech světa – ve vyspělých státech i v rozvojových zemích.“ říká Jana Sobotková z brněnské skupiny Amnesty International a připomíná: „Znásilňování a týrání se stává dokonce součástí válečné strategie, znásilňování žen znamená udržování strachu a ponížení nepřítele“.
V České republice jsou aktivity věnovány zejména problému domácího násilí. Sociologický výzkum, který v roce 2004 zveřejnil Sociologický ústav AV ČR, poukazuje na celkově velkou míru násilí mužů na ženách v naší společnosti a skutečnost, že převážná většina žen zažila násilí od svých partnerů častěji než od cizích útočníků. Z výzkumu vyplynulo, že zhruba 38% žen v ČR zažilo během svého života násilí ze strany svého partnera, tedy současného či bývalého manžela anebo přítele. „Stále ale jen 8 % z těchto žen ohlásí jednání pachatele na policii“, dodává Hana Langhansová, právnička Ligy lidských práv a doplňuje další problém: „Náš právní řád také stále negarantuje těmto obětem ani minimální ochranu před pachatelem. Kompetentní orgány si ve většině případů s tímto problémem nevědí rady, v této oblasti se situace zlepšuje velmi pomalu. Navíc oběti stále nemají dostatečné informace, kam se mohou obrátit.“ To je také jeden z důvodů, proč vznikla KOORDONA – Koalice organizací proti domácímu násilí (NESEHNUTÍ Brno, Liga lidských práv a o. s. Magdalenium jsou členy). Jedná se o volné sdružení třinácti neziskových organizací, jehož cílem mimo jiné lépe zkoordinovat osvětu a pomoc.
Spolupracující brněnské organizace se chtějí letos už potřetí připojit k řešení problému násilí na ženách svými informačními a vzdělávacími aktivitami, neboť právě nedostatečná informovanost je jedním ze základních důvodů, proč ve společnosti přetrvává velká tolerance vůči násilí na ženách, a v důsledku také jedním z důvodů, proč tolik žen setrvává v násilných partnerských vztazích dlouhou dobu. Důležitost takovýchto aktivit potvrzuje i Bc. Lenka Hybnerová, vedoucí zařízení s krizovými lůžky pro ženy, Helena, které provozuje o. s. Magdalenium: „Poptávka po našich službách má narůstající tendenci vlivem vyšší informovanosti žen, sledujeme i nižší toleranci vůči partnerskému násilí a zkracování období, kdy žena v násilném vztahu setrvává.“ Stejně tak Mgr. Madla Čechová, koordinátorka programu Ligy lidských práv (LLP) – Poradna pro ženy v tísni vidí jako prioritu prevence domácího násilí osvětu veřejnosti a nastolení boje s domácím násilím jako celospolečenského tématu. „V rámci města Brna byly v uplynulých letech učiněny kroky, které nám v praxi přinášejí více práce – více klientek, ale bráno do důsledku je chápeme jako pozitivní posun v myšlení lidí, zejména žen. Jedním z těchto kroků je i ustavení interdisciplinárního týmu na jaře 2005 v Brně, který sdružuje organizace a instituce přicházející s domácím násilím do styku – Policie ČR, Magistrát města Brna, nevládní neziskové organizace a další. Je naším přáním, aby podobné skupiny fungovaly i mimo Brno a přenášely tak diskusi o domácím násilí i do dalších regionů Jihomoravského kraje.“ K tomuto cíli má přispět i projekt Persefona, který LLP koordinuje a který byl podpořen ze Společného regionálního operačního programu a je založen na principu partnerství s regionálními organizacemi pracujícími přímo či nepřímo v oblasti domácího násilí.
Hlavním cílem pořádaných akcí je tedy přispět k netoleranci vůči násilí na ženách a důležitý je i jejich benefiční rozměr. Zisk ze všech akcí, stejně jako z prodeje benefičních odznáčků „Stop násilí na ženách“ bude věnován stejně jako v minulých letech o. s. Magdalenium na provoz krizového zařízení Helena. „I když se v benefičních akcích jedná o menší částky, má tento typ podpory velký význam pro klientky našeho zařízení, protože ji vnímají jako signál, že násilí na ženách není české společnosti lhostejné. Za získaný výtěžek byly vždy pořízeny nezbytné drobnosti, např. hračky pro děti klientek či vybavení do společné kuchyně.“
