Neděle, 20. února 2011Zprávy z médií
Dva týdny starý verdikt Ústavního soudu týkající se povinnosti očkovat vlastní děti nám znovu připomnělo, že svobodná volba nepatří v našem životě k úplně automatickým položkám. Přesto se něco děje: podle strážců ústavy stát neměl právo udělit Pavlu Vavřičkovi (který před osmi lety odmítl nechat očkovat své děti) pokutu. A dále platí, že všichni rodiče mají za určitých podmínek právo očkování odmítnout. Bojovat za něco, co je na Západě běžné, může být dodnes obtížné. Už dávno to ale není beznadějné.
Chtěl mě vyhodit
O tom, jak těžké je vzepřít se silné autoritě, by mohla vyprávět Bri Hurley, energická tanečnice a učitelka orientálních tanců. Rodačka z amerického San Franciska, která žije v Česku už deset let, podstatnou část z toho v Brně, zjistila tíhu úkolu za dramatických okolností. Bulku, kterou si před třemi lety sama našla v prsu, lékaři diagnostikovali jako rakovinu. Šok z vážné nemoci ještě znásobil způsob, jakým se o ní paní Hurley dozvěděla. “Lékařka mi prostě řekla, že mi nezbývá moc času, pokud nepůjdu okamžitě na operaci, že nebudu moci plně používat levou ruku,“ popisuje paní Hurley. “Moje první reakce byla jednoduchá: utéct pryč.“ Na operaci měla jít okamžitě, ale protože těsně předtím prodělala další vážnou nemoc, požádala o odklad a mezitím začala studovat jiné možnosti, jak se se zákeřnou chorobou vyrovnat. Zásadně změnila životosprávu (šálek zeleného čaje, který popíjí v čajovně v centru Brna, je toho výrazem: dva roky neměla v ústech cukr, alkohol nebo cokoli z mouky), začala užívat byliny a homeopatika. Na odkladu operace se sice s lékaři domluvila, ale předcházelo tomu nepříjemné setkání s chirurgem a jeho týmem – nikdo neodpověděl na její pozdrav, nikdo se nepředstavil a nikdo se nezeptal, zda jí nevadí, že ji budou polonahou prohlížet před tolika lidmi.
To vše odvál fakt, že operace – provedená jiným chirurgem – pak dopadla výborně: následné testy ukazovaly, že rakovina z jejího těla vymizela. Tady ale boj teprve začal. Nový onkolog, k němuž začala po operaci chodit, jí doporučil, aby podstoupila další léčbu, protože rakovina byla “velmi agresivní“. A to dost rozsáhlou – pět let hormonální léčby, radioterapii a chemoterapii. Ač byla Bri Hurley na počátku rozhodnutá do toho jít, po delší úvaze a sbírání informací změnila názor. Když to ovšem oznámila lékaři, pohrozil jí, že ji vyhodí ze svojí péče, a později se také dozvěděla, že lékař spolu se svým nadřízeným doporučil její pojišťovně, aby jí – pokud bude dál odmítat navrženou léčbu – neproplácela pravidelné testy. “Byla jsem v šoku,“ říká dnes už se smíchem. “Ale myslím, že mě takto chtěl donutit, abych se podřídila jeho pohledu na věc.“
Tento příběh má zatím dobrý konec – našla si novou lékařku, která po vyšetření konstatovala, že Bri drastickou léčbu navrhovanou předchozím lékařem nepotřebuje, chodí pravidelně na testy, jež jí díky zásahu lékařky znovu proplácí pojišťovna. Ale hlavně – je zdravá.
Jen žádné výhody
Matěji Jungwirthovi (19) jde spíše než o zdraví o jeho důstojnost. Student oktávy pražského osmiletého gymnázia PORG prodělal dva měsíce po narození zánět mozkových blan, následkem čehož trpí těžkou sluchovou vadou. Jenže celý jeho dosavadní život, včetně putování vzdělávacím systémem, tím nebyl nijak ovlivněn – školkou, základní i střední školou prošel se slyšícími spolužáky, aniž by potřeboval zvláštní úlevy. “Vždyť já ani neumím znakovat, zatím jsem se to nenaučil,“ usmívá se Matěj, který díky kvalitním digitálním naslouchadlům a umění odezírat komunikuje zcela bez problémů.
Na speciální zacházení narazil poprvé až loni na podzim, když absolvoval generálku státní maturity a zjistil, že byl přeřazen do skupiny sluchově postižených.
Jedinou částí zkoušky, kterou nemohl projít normálním způsobem, byla poslechová část testování znalostí angličtiny – při puštěném CD Matěj nevyužije schopnost odezírat. Prakticky to ale znamená, že by kompletně celou maturitu seděl v jiné místnosti než všichni ostatní, měl by nárok na více přestávek a více času na dokončení zkoušky. A jako bonus: až se na jaře pojede “naostro“, bude mít i jinou verzi testu a zmiňovaný poslech cizího jazyka se ho nebude týkat vůbec. A to studenta, který má na kontě dvě mezinárodní zkoušky z angličtiny absolvované na British Council, ambici studovat na některé z prestižních amerických univerzit (a stipendium, které mu to umožňuje), dost naštvalo.
Obrátil se proto na Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání (CERMAT), jež organizuje státní maturity, aby nechali vše při starém a přizpůsobili jeho potřebám pouze poslechovou část maturity z angličtiny (místo přehrávače by text Matějovi přečetl někdo “naživo“). Na takovém řešení se lze bez problémů domluvit s British Council, ale CERMAT to smetl ze stolu s tím, že je to moc složité. “British Council ale dělá po celém světě miliony testů ročně,“ diví se Matěj.
Jeho snahu domoci se svého práva podporuje i ředitel gymnázia, a student tedy nakonec poslal stížnost na ministerstvo školství. Spor je momentálně na mrtvém bodě, protože se čeká na úřední odpověď. “Nejde jen o mě, je to důležité v obecnější rovině. Je nutné ukázat, že je tady něco špatně,“ říká bojovný gymnazista. “A lidi, co budou po mně, třeba nebudou muset nic takového řešit.“
Děkuji, nechci
Čtyřiatřicetiletá finanční manažerka Jana tvrdý zápas o vlastní pohled na věc dotáhla až k vítěznému soudu. Ve hře je opět očkování. “Měla jsem za to, že je prospěšné, a dál jsem to neřešila,“ vzpomíná nad sklenkou červeného v pizzerii na pražské Palmovce. Hlavní důvod zápasu – tříapůlletá Barbora – se právě v dětském koutku soustředěně snaží nacpat pestrobarevné plastové vozítko na skluzavku a nevypadá, že by jí něco scházelo. Jenže jí cosi schází – a to série očkování, které jiné české děti v jejím věku mají. Barborčini rodiče se totiž po jejím narození nejprve rozhodli očkování odložit a pak je i úplně odmítli. “Začala jsem sbírat informace a změnila jsem názor,“ vysvětluje mladá maminka. “Vadí mi, že mě nějaká autorita – k níž navíc velmi často necítím důvěru – nutí, abych dávala svému dítěti něco, o čem jsem přesvědčená, že je škodlivé. A vadí mi, že nikoho nezajímá můj názor.“ Odmítnutí ovšem mělo pro rodiče obvyklé následky (nejprve nátlak dětského lékaře, včetně hrozby, že už dál nebude dítě ošetřovat, pak předvolání na hygienu a trest). Což ve formě pokuty znamenalo celkem osmnáct tisíc korun a později i další problémy, třeba nemožnost Barborku přihlásit do státní školky, protože tam nemají neočkované děti přístup.
Pokuta byla později snížena (na dvanáct tisíc) a nakonec ji z obavy před exekucí zaplatili, ale to nic nezměnilo na tom, že se rodiče rozhodli bránit. Zažalovali ministerstvo zdravotnictví s argumentem, že Česko ratifikovalo mezinárodní Úmluvu o lidských právech a biomedicíně, podle níž mají rodiče právo na svobodné rozhodnutí – a v prvním kole jim dal Městský soud v Praze za pravdu. Proti tomu se zase ohradilo ministerstvo a teď se čeká na rozhodnutí další instance, Nejvyššího správního soudu. “Pokud to bude potřeba, jsme připraveni jít až k Evropskému soudu pro lidská práva,“ říká Jana, podpořená ne úplně automatickým vítězstvím v prvním kole. “Nejde jen o nás a naše dítě, ale i o další rodiče.“
Co je normální
Aktéři podobných příběhů často slýchají, že dělají mnoho povyku pro nic. Očkování dětí je přece běžné, o léčbě pacienta rozhoduje lékař a neslyšící student by měl přece dělat zkoušky podle pravidel pro neslyšící studenty.
Jenže svoboda volby má před tímto pohledem přednost a jsou země, kde o tom dnes už nikdo nepochybuje. Snad nejlépe je to vidět na očkování. Zatímco v Česku děti povinně dostávají hned devět druhů, podle analýzy Ligy lidských práv z loňského prosince jsou to ve Francii tři, v Belgii jedna a v Německu, Rakousku, Irsku či Velké Británii dokonce ani jedna státem nařízená injekce. Přestože je v těchto zemích očkování dobrovolné, procento “proočkovanosti“ populace je na podobně vysoké úrovni jako v Česku.
V Česku se naproti tomu věci mění jen velmi pomalu, na což se lze dívat optimisticky (aspoň něco) i pesimisticky (ne dost), a rodiče či právníci kritizující český očkovací systém dělají obojí. Loni na podzim z listu očkování ubyla problematická vakcína proti tuberkulóze a objevilo se několik zásadních soudních rozhodnutí – zásadních proto, že o očkování třeba Ústavní soud rozhodoval vůbec poprvé, ale hlavně proto, že zmiňovaní strážci ústavy občanům přiznali právo očkování odmítnout a naopak odmítli možnost takové rodiče pokutovat. Jiné hlasy ve veřejné debatě ovšem upozorňují, že pokud rodiče nečtou po nocích výroky Ústavního soudu, nic se pro ně nemění a očkování dál zůstává povinné ve stávajícím rozsahu. “Lékaři budou dál udávat rodiče na hygienické stanice, budou jim dál říkat, že je to povinné. Rodiče v tomto prostě musí dál bojovat,“ říká právnička Ligy lidských práv Zuzana Candigliota.
Ve zdravotnictví to platí obecně. Tam totiž pacienti na papíře řadu práv mají, praxe tuto teorii často neodráží – zejména proto, že lidé o možnostech, které jim zákony dávají, nevědí nebo nemají odvahu se v těžké situaci postavit autoritě. Hřiště navíc není nijak přehledné. Na jedné straně se ministerstvo zdravotnictví připravuje do legislativního procesu vpustit nový zákon o zdravotních službách, jenž práva pacientů oklešťuje. Na straně druhé se ovšem do schvalovacího kolečka chystá nový občanský zákoník (k němuž se ještě podrobně dostaneme), který naopak právo volby rozšiřuje – lidé by podle něj třeba mohli nově odmítnout být po smrti pitváni.
Ustupte celku
Pátrání po tom, proč to jde tak ztuha, nevyžaduje příliš námahy. Ta nejjednodušší a nejbanálnější odpověď je ta správná: jde o dědictví komunismu. Právní podhoubí, z něhož jsme se stále plně nevynořili, nakonec důkladně zanalyzoval tým tuzemských právníků v předloni vydané knize Komunistické právo v Československu. Jeho podstatu prolínající se všemi druhy práva jeden z autorů, Vojtěch Šimíček, shrnul jako “upřednostnění takzvané celospolečenské vůle před jedincem, potlačení individuálních zájmů před jakýmisi imaginárními a často i zcela perverzními zájmy kolektivními“. Komunisté nově definovali roli státu i jeho občana a jejich vzájemný vztah: v jasné nevýhodě byl jedinec nucený se “společné“ vůli podřizovat. Češi, zbavení za komunismu svých přirozených elit, toto myšlení přejali a dodnes se ho úplně nezbavili. Komunistické právo proto stále vykukuje i v dalších oblastech života, třeba u nakládání s majetkem – lidé kupříkladu nemohou zcela volně rozhodovat o tom, co se stane s jejich majetkem po smrti. Nemohou v závěti vázat dědictví na konkrétní podmínky (třeba dokončení vzdělání), nemohou se s budoucími dědici dohodnout ještě za svého života či není možné odkázat jednu konkrétní věc konkrétnímu člověku nebo instituci (obraz muzeu). Majitelé bytů zase mají omezené možnosti, jak se zbavit problematických nájemníků.
Změny jsou pomalé, ale přesto je jasné, že tato “marxistická převýchova“ pomalu vyprchává. Jednak se mění právo samotné. Právě nejkřiklavější pozůstatky totality, k nimž patří dědické právo, odstraňuje nový občanský zákoník, na kterém pracuje tým právníků v čele s Karlem Eliášem už osm let. A podstatně se zde rozšiřuje prostor pro svobodnou vůli – právě třeba v rozhodování o vlastním majetku.
Otec, který svou buldočí vytrvalostí “zařídil“ v úvodu zmíněný rozsudek Ústavního soudu týkající se očkování, se už k celé kauze (jak vzkázal Respektu) nechce vracet. Emancipovaných rodičů, kteří se stavějí “na zadní“, ovšem každopádně přibývá. “Jde to ale pomalu. Lidi se musí odnaučit tolik poslouchat,“ říká Martina Suchánková, šéfka sdružení Rozalio, které se zabývá očkováním.
Článek byl ublikován dne 20. 2. 2011 v časopise Respekt.
Autorem článku je Silvie Lauder, Respekt.
Středa, 16. února 2011Aktuality
Liga lidských práv podala 7. února ženevskému Výboru pro práva dítěte při OSN stínovou zprávu o současné situaci v České republice. Výbor komunikuje se zástupci neziskových organizací a mezi jejich připomínkami hledá témata, o nichž bude diskutovat také s českou vládou. Výsledkem celého dlouhodobého jednání jsou závazky, které musí vláda v následujících letech plnit.
Mezi kritické body, na něž Liga upozornila, patří roztříštěnost systému péče o ohrožené děti, nedostatečný sběr zejména etnických dat a chybějící preventivní péče poskytovaná biologickým rodinám. Stejně jako už dříve, i letos jsme ve zprávě zdůraznili existenci dvojkolejného systému základního školství, což znamená, že v praxi existují vedle běžných základních škol i jen kosmeticky zreformované bývalé zvláštní školy.
„Podařilo se nám upozornit Výbor na nejvýznamnější problémy s dodržováním Úmluvy o právech dítěte. Slibuji si od toho, že na květnovém zasedání Výbor vládě doporučí nedostatky napravit, čímž bude na vládu vytvořen další tlak ke změnám,” hodnotí návštěvu Ženevy právnička Ligy Michaela Tetřevová.
Koncepci péče o dítě Michaela Tetřevová kritizuje i v článku „Zrušme dětské domovy!”
Čtvrtek, 10. února 2011Zprávy z médií
Mají sbírky na dětské domovy smysl?
Máme za sebou další ze sbírek na dětské domovy, tentokrát v režii Mladé fronty DNES. Zkusme si ale protentokrát položit otázku, jaký mají benefiční akce pro dětské domovy smysl. Tedy krom toho samozřejmého: medializovat všechny zúčastněné.
Deník MF Dnes uspořádal dražbu fotografií polonahých známých osobností s miminky z kojeneckého ústavu. Dražba vydělala přes čtvrt milionu a MF Dnes se plácá po zádech, protože peníze přeci poputují na „dobrou věc“ – do kojeneckého ústavu.
Sbírky na dětské domovy jsou poměrně oblíbené, peníze se sypou do kasiček téměř samy, protože, kdo z nás by neměl to srdce, přispět na děti v ústavech. Zkrátka, hra na city se štědře vyplácí.
Peníze = základní lidská potřeba?
Jenže, jsou to opravdu peníze, co děti vyrůstající v dětských domovech nutně potřebují? Odpověď je jednoduchá – NE. Děti v ústavech skutečně materiálně nestrádají, spíše naopak. Materiální nadbytek, který se jim dostává v ústavní péči, může být někdy až na škodu – Kateřina Šlesingerová upozornila na situace, kdy si děti přecházející z ústavu do pěstounské péče stěžují na pokles materiální úrovně.
To, co děti v dětských domovech skutečně potřebují, je vytvoření citových vazeb alespoň s jedním blízkým člověkem a získání pocitu, že někam patří. Správně proto Petr Třešňák upozorňuje, že přispívat bychom měli spíše na „zrušení ústavů, jejich nahrazení pěstounskou péčí a zjednodušení osvojování dětí náhradními rodiči“.
Ve výčtu mu chybí už jen apel na preventivní podporu a péči o biologickou rodinu, která v současnosti výrazně zaostává za podporou náhradních forem rodinné péče. Proč vynakládáme spoustu úsilí a peněz na hašení požáru, když by bylo mnohem efektivnější katastrofě předejít? Proč tak dlouho čekáme až se rodina dostane do krizové situace, z níž neví kudy ven? A proč pak najednou tak rychle přispěcháme, abychom dítko rodičům odebrali?
Kdo z toho má prospěch?
Není to náhodou proto, že kraje investovaly mnoho peněz do modernizace a vybavení dětských domovů a nyní mají obavu, aby o ty „pěkné a moderně vybavené“ domovy nepřišly? Nebo mají strach, aby nebylo zrušeno příliš pracovních míst? Něco na těch úvahách Petra Hampla asi bude, když už několik let víme, že ústavní péče je mnohem dražší než péče rodinná, a přesto s tím nic neděláme.
Takže před tím, než budete obdivovat Vojtu Dyka, jak se na fotce roztomile šklebí na malého drobečka z kojeňáku, a než hodíte nějaký ten drobák do natažené ruky vybírající na dětské domovy, zkuste se nejdříve zamyslet, jestli je to skutečně ta varianta, kterou chcete podpořit.
Systémové změny, které navrhuje Liga lidských práv, jsou shrnuty v publikaci Děti z ústavů, která je ke stažení zde. Systémové doporučení srovnávající ústavní a pěstounskou péči zde.
Článek byl publikován dne 10. 2. 2011 na blog.aktualne.cz a naleznete jej zde.
Autorkou příspěvku je Michaela Tetřevová, právnička Ligy lidských práv.
Středa, 9. února 2011Zprávy z médií
Podle středečního nálezu Ústavního soudu by úřady a soudy měly v budoucnu v individuálních a odůvodněných případech upustit od pokutování i jiného nátlaku na rodiče, kteří odmítají povinné očkování svých dětí.
Úřady a soudy by měly v budoucnu v individuálních a odůvodněných případech upustit od pokutování i jiného nátlaku na rodiče, kteří odmítají povinné očkování svých dětí.
Vyplývá to ze středečního nálezu Ústavního soudu, kterým částečně vyhověl stížnosti odmítače očkování Pavla Vavřičky. V obecné rovině ale soudci nezpochybnili potřebnost a ústavnost povinného očkování dětí. Podle nálezu je to politická a expertní otázka, kterou ÚS nemůže do detailu posuzovat.
Podle hlavního hygienika Michaela Víta budou hygienici nález respektovat. „Zaprvé Ústavní soud nezpochybnil povinnost očkování v České republice. To je pro mě zásadní informace. Na druhé straně naprosto jasně řekl, že bychom měli v individuálních případech zohlednit individuální zdůvodnění těch lidí, kteří toto odmítnou,“ řekl novinářům Michael Vít. Názor Ústavního soudu se podle něj nejspíš promítne i v novele zákona o ochraně veřejného zdraví.
„Ústavní soud rozhodl o tom, že byla porušena základní práva stěžovatele. Konkrétně se jedná o právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru. (…) Obecně Ústavní soud neřekl, že není třeba povinného očkování. Takové stanovisko Ústavní soud nevydal,“ doplnila pro ČTK tisková mluvčí Ústavního soudu Jana Pelcová.
Nicméně hygienici a následně i soudy by již neměly přistupovat ke všem odmítačům dětského očkování stejně a vymáhat splnění povinnosti různými sankcemi. Soud sice na jednu stranu připustil, že stát má právo nařizovat povinná očkování, ovšem zdůraznil, že z této povinnosti musí v odůvodněných případech existovat výjimky jako je například víra rodičů.
Podle tiskového prohlášení Ligy lidských práv soudce Mucha při vyhlášení nálezu uvedl vodítka, podle nichž by při odmítnutí očkování měly hygienické stanice k rodičům přistupovat. Kromě naléhavosti očkování a aktuálního nebezpečí pro společnost musí úřady vzít v úvahu také motivaci, proč rodiče nechtějí očkovat.
„Zejména se musí zabývat tím, zda je důvodem ústavně zaručené právo a jestli rodič své právo uplatňoval konzistentně a přesvědčivě od počátku,“ uvádí Liga lidských práv v tiskovém prohlášení.
„V tomto případě stěžovatel pan Vavřička argumentoval svou vírou a přesvědčením o škodlivosti vakcín, avšak z nálezu lze dovodit, že se může jednat i o jiná práva z Listiny základních práv a svobod,“ interpretuje nález právnička Ligy lidských práv Zuzana Candigliota.
Rodiče se totiž dostávají do konfliktu s hygieniky nejen z ideologických důvodů, nýbrž velmi často také proto, že mají podle Ligy lidských práv zkušenost se závažnými vedlejšími účinky vakcín nebo chtějí očkování jen odložit do pozdějšího věku.
„Rozhodnutí Ústavního soudu opatrně zavádí změny v chápání výjimek z očkování. Donedávna úřady pokutovaly rodiče bez ohledu na jejich důvody k neočkování,“ myslí si Candigliota.
Tuto represivní praxi přerušil v srpnu minulého roku Nejvyšší správní soud, když uznal argumenty Ligy lidských práv, že konkrétní očkování nemůže nařizovat pouhá vyhláška, ale jedině zákon.
Ministerstvo zdravotnictví tak v reakci začalo připravovat novelu zákona o ochraně veřejného zdraví a snaží se povinné očkování a represi vůči rodičům zachovat.
„Zákonodárci by však do nového zákona neměli pouze přesunout starý očkovací kalendář. Měli by zvážit, zda nepostačí, aby očkování bylo pouze doporučené a hrazené státem, jako je tomu běžně na Západě,“ vyzývá Candigliota.
Vavřičkovou stížností se musí nyní znovu zabývat Nejvyšší správní soud, který podle Ústavního soudu přistoupil k problému příliš formalisticky.
Článek byl publikován dne 9. 2. 2011 na www.denikreferendum.cz a naleznete jej zde.
Autorem článku je Vratislav Dostál, deník Referendum.
Středa, 9. února 2011Zprávy z médií
David ŠŤÁHLAVSKÝ, moderátor
——————–
Úřady a soudy by měly individuálně posuzovat případy, kdy rodiče odmítají povinné očkování svých dětí. Mimo jiné by neměli dostat už pokuty za takový postup. Rozhodl o tom dnes Ústavní soud v Brně. Mým prvním hostem po telefonu je hlavní hygienik České republiky Michael Vít, dobrý večer.
Michael VÍT, hlavní hygienik České republiky
——————–
Dobrý večer.
David ŠŤÁHLAVSKÝ, moderátor
——————–
Pane Víte, nebude rozhodnutím Ústavního soudu narušená jednotná koncepce povinného očkování u nás?
Michael VÍT, hlavní hygienik České republiky
——————–
Já si myslím, že rozhodně nebude, protože Ústavní soud se jako nejvyšší soudní autorita rozhodl o tom, že povinné očkování není v České republice protiústavní. Čili já si myslím, že toto je pro nás velmi zásadní rozhodnutí.
David ŠŤÁHLAVSKÝ, moderátor
——————–
Z odborného pohledu není pro děti naopak nebezpečné, když nebudou proočkované například proti tetanu?
Michael VÍT, hlavní hygienik České republiky
——————–
Tam je důležité říci, že zdůvodnění Ústavního soudu bylo právě to, že je důležité, aby ta proočkovanost naší populace byla vyšší než devadesátiprocentní, ta je, a zdůvodnil, že opravdu u těch odmítačů máme v individuálním posouzení brát na zřetely všechny důvody, které ten odmítač nám podá a bude zdůvodňovat.
David ŠŤÁHLAVSKÝ, moderátor
——————–
Nicméně nemohou tak rodiče opravdu potenciálně své dítě více ohrozit, než mu jaksi pomoci?
Michael VÍT, hlavní hygienik České republiky
——————–
Pane redaktore, rozhodně ne, protože za prvé používáme vakcíny, které samozřejmě jsou bezpečné.
David ŠŤÁHLAVSKÝ, moderátor
——————–
Ne, já jsem myslel v případě, že odmítnou to očkování.
Michael VÍT, hlavní hygienik České republiky
——————–
Samozřejmě to se může stát. Já přidávám případ, že například očkování proti zarděnkám u dívky, která to odmítne, může způsobit to, že to děvče může onemocnět a bohužel může mít následky, které se projeví v neplodnosti v tom jejím fertilním věku, a to si myslím, že je jeden ze zásadních důvodů, které by si rodiče při odmítání měli uvědomit.
David ŠŤÁHLAVSKÝ, moderátor
——————–
Děkuji, tolik hlavní hygienik České republiky Michael Vít, na slyšenou.
Michael VÍT, hlavní hygienik České republiky
——————–
Na shledanou.
David ŠŤÁHLAVSKÝ, moderátor
——————–
A ve vysílání vítám už Zuzanu Candigliotovou z Ligy lidských práv, dobrý den.
Zuzana CANDIGLIOTOVÁ, Liga lidských práv
——————–
Dobrý večer.
David ŠŤÁHLAVSKÝ, moderátor
——————–
Vy jste, vaše organizace dlouhodobě o takový nález usilovali. Jste spokojeni s výsledkem řízení u Ústavního soudu?
Zuzana CANDIGLIOTOVÁ, Liga lidských práv
——————–
No, já musím říct, že částečně to rozhodnutí vítáme, protože je to určitý krok směrem k liberalizaci očkování v České republice. Ale stále, stále je zde patrné, že bude zachována jakoby povinnost, bude zachována represe, která nemá ve většině evropských států obdoby, kde je očkování dobrovolné.
David ŠŤÁHLAVSKÝ, moderátor
——————–
Ano, nález znamená, že stát má právo nařizovat povinné očkování, ovšem s povinností musí v odůvodněných případech existovat výjimky. Například právě kvůli výhře rodičů. A ptám se tedy podobně jako pana Víta, nemohou být tím poškozeny, poškozena práva dítěte?
Zuzana CANDIGLIOTOVÁ, Liga lidských práv
——————–
Já se domnívám, že nikoliv, protože vlastně rodiče, kteří nechtějí očkovat nebo kteří chtějí očkovat například později a očkování odložit, protože nejedn se jenom o odmítače, jedná se o celé spektrum lidí, kteří mají různé důvody k neočkování, tak oni vlastně už teď buďto očkování odmítnou, nebo odloží. To očkování že je povinné, že se tak nazývá, neznamená, že ve skutečnosti je povinné ve smyslu vynutitelné. V současné době právní předpisy České republiky neumožňují vynutit očkování proti vůli rodičů. Umožňují maximálně uložit pokutu a i tady tato možnost byla omezena Nejvyšším správním soudem. Takže nyní i když zákonodárce znovu uzákoní očkování a to tak, aby bylo pokutovatelné, neznamená to, že je možné někoho očkovat násilím.
David ŠŤÁHLAVSKÝ, moderátor
——————–
Tolik Zuzana Candigliota z Ligy lidských práv. Děkuji a na slyšenou.
Zuzana CANDIGLIOTOVÁ, Liga lidských práv
——————–
Na slyšenou.
Rozhovor proběhl dne 9. 2. 2011 na ČRo 1 Radiožurnál.
