Pátek, 7. ledna 2011Zprávy z médií
Tenhle spor zatím jenom doutnal v tiché válce mezi lékaři a rodiči, kteří odmítali nechat své děti očkovat. Letos by se však měl rozhořet naplno a navíc na parlamentní půdě. Půjde o zásadní otázku: Zrušit povinnou vakcinaci?
Baruška se narodila v prosinci 2006 jako zdravé donošené miminko. Do čtyř měsíců probíhal její vývoj normálně, ale v průběhu pátého měsíce absolvovala očkování proti šesti nemocem rozdělené na tři vakcíny, nicméně podány v jeden den. Desátý den po očkování začala Baruška po kojení z ničeho nic modrat a škubat sebou. Diagnóza zněla: epileptické záchvaty a hypotonický syndrom. Lékaři nenašli žádnou příčinu onemocnění a ani žádné vyšetření epilepsii nepotvrdilo. Rodiče však nepochybují o tom, že její potíže vyvolala očkovací látka,“ vypráví Martina Suchánková jeden z příběhů rodičů, jejichž děti měly mít zdravotní komplikace kvůli některému z povinných očkování.
Jenom dobrovolně!
Česká republika je ve světovém měřítku očkovací velmoc. Proočkovanost populace je u nás téměř stoprocentní. Ve veřejnosti totiž víceméně vládne domněnka, že očkování je pro všechny děti povinné. Jenže loni v létě rozhodl Nejvyšší správní soud, že Gabriela a Vilém Čechovi – rodiče dalšího z dětí, které mělo po jedné z vakcín nežádoucí reakci – nebudou za to, že odmítli pokračovat v očkování, nijak pokutováni. Seznam povinných očkování totiž neurčuje zákon, ale pouze vyhláška. „Rozhodnutí soudu tak částečně uzavřelo kapitolu totalitního přístupu zákazů a příkazů a dává českým rodičům více svobody, ale také odpovědnosti při rozhodování o zdraví svých dětí,“ komentoval rozsudek předseda Ligy lidských práv, která rodiče zastupovala, David Zahumenský.
Může za to děravý zákon. Očkování je sice ze zákona povinné, nicméně seznam povinných vakcinací určuje pouze vyhláška ministerstva zdravotnictví. To tedy připravuje novelu zákona, která by povinný očkovací kalendář obsahovala. Za porušení by měly následovat případné sankce. O tom však musí rozhodnout parlament. Je to diskuse na mnoha úrovních, individuální pohodlí a nárok na svobodu rozhodování tu stojí proti zdraví a bezpečí společnosti.
O naprostou dobrovolnost v rozhodování o očkování dětí se poslední čtyři roky aktivně snaží občanské sdružení Rozalio. Jeho jméno vzniklo jako zkratka slov Rodiče Za Lepší Informovanost a svobodnou volbu Očkování. Jednou z představitelek organizace, která má necelé dvě stovky členů, je dnes sedmatřicetiletá Martina Suchánková. Dříve pracovala jako zvuková technička v Českém rozhlase a dnes je na rodičovské dovolené. „Působila jsem ve Hnutí za aktivní mateřství (HAM) a často se na nás obraceli lidé, kteří měli malé děti a hledali informace o očkování, případně právní pomoc, když jej chtěli řešit vlastní cestou, třeba posunout do vyššího věku, některé odmítnout nebo už jej odmítli. Rodičů stále přibývalo a HAM na to nemělo nejen dostatečnou kapacitu, ale téma očkování bylo velmi odchylné od jeho původního zaměření. Tak jsme se nakonec rozhodli založit Rozalio, abychom mohli rodičům přinášet informace i z druhé strany a také komunikovat s úřady,“ vysvětluje matka dvou dětí. Základním požadavkem sdružení je, aby rodiče měli možnost sami rozhodnout o očkování svého dítěte. „Podle vývoje v jiných západoevropských zemích je jasné, že se povinnost dříve či později zruší. Čím dříve, tím lépe. Je to pozůstatek totalitního režimu nařizovat lidem, co je pro ně a jejich děti nejlepší,“ říká Suchánková.
Podstatou hnutí za svobodnou volbu v očkování není jen boj za svobodu jedince. Očkování má totiž podle jeho představitelů mnoho vedlejších účinků, které prý v některých případech převažují nad případným prospěchem. Z tohoto důvodu sama lídryně Rozalia nenechala ani jedno ze svých dětí očkovat. Rodiče podle ní nejlépe znají své dítě, a tak mají oni vědět a rozhodnout, co je pro jejich děti prospěšné. „Vedlejší účinky vakcín jsou u nás velmi bagatelizovány nebo záměrně zastírány. Píší nám desítky rodičů o vedlejších příznacích po očkování, ale lékaři jim často tvrdí, že to v důsledku očkování není. Není tady vůle to vidět, zato je ze strany lékařů jasná snaha dokázat, že je vše v pořádku. Máme několik rodičů, jejichž děti dostaly po očkování epileptické záchvaty, cukrovku, ekzém nebo se jejich zdravotní stav celkově zhoršil, stejně jako máme rodiče, jejichž děti se staly v důsledku očkování autistickými. Tu nerelevantnost ve sběru dat vidíte třeba na tom, že ve VAERS, což je systém evidující nežádoucí účinky vakcinace ve Spojených státech, jsou hlášena i úmrtí související s očkováním. Jak to, že u nás ne?“ říká rozhořčeně Martina Suchánková.
„Začnete-li se o očkování více zajímat, setkáte se s mnoha nejasnostmi a začnou vám vyvstávat otázky. Mnohá argumentace se opírá o tvrzení, která nelze přesně dokázat. Ať je to tvrzení, že očkování téměř vymýtilo nemoci, proti nimž se očkuje, tak tvrzení, že ty nemoci, které považujeme za vymýcené díky očkování, by odešly tak jako tak díky celkovému zlepšení hygienických i sociálních podmínek a obrovskému zlepšení ve výživě a vůbec zlepšení celkového zdravotního stavu,“ tvrdí představitelka Rozalia.
Autistický příběh
Očkování nás provází už víc než dvě stě let. Na jeho počátku stál britský venkovský lékař Edward Jenner, který působil v oblasti Gloucestershire. Všiml si, že lidé, kteří prodělali kravské neštovice, buď neonemocněli neštovicemi pravými, nebo byl průběh jejich onemocnění velmi mírný. Čtrnáctého května 1796 se proto rozhodl udělat přelomový pokus. Záměrně naočkoval osmiletému chlapci jménem James Phipps hnis z vředu kravských neštovic. Chlapec onemocněl, a po šesti týdnech se uzdravil. Pak ho lékař nakazil dávkou pravých neštovic. Jak předpokládal, nemoc u chlapce nepropukla. Tento pokus pak úspěšně několikrát zopakoval. Proto se také očkování říká vakcinace, z latinského slova vacca – kráva.
„Princip očkování je skutečně velmi jednoduchý a zároveň velmi účinný. Lidský imunitní systém je uzpůsoben pamatovat si patogeny, s nimiž se setká, a vyvinout si proti nim velmi rychlé a účinné reakce. Problém je v tom, že při prvním kontaktu s bakterií, virem nebo infekcí tělo dlouho tápe, a než se naučí reagovat, může člověk buď umřít, nebo to odnést s trvalými následky. Proto pomocí očkování naučíme organismus včas se bránit tím, že do těla vpravíme zpravidla nějak oslabený patogen. S tím si tělo lehce poradí a naučí se bojovat pro případ, že se setká s tímto nepřítelem v plné síle,“ vysvětluje Václav Hořejší, profesor imunologie a ředitel Ústavu molekulární genetiky Akademie věd. Podle něj dvě stě let očkování zachránilo stamiliony lidských životů. „Pokud bychom hlasovali o lékařský objev, který nejvíce prospěl lidstvu, očkování by se pralo o první příčku s antibiotiky,“ tvrdí imunolog.
Proč se tedy proti němu zvedá taková vlna odporu po celém světě?
„Mohou za to na jedné straně skutečně vedlejší účinky a na druhé bezesporu mýty, které se na očkování v průběhu let nabalily. Je fascinující, kolik jich je,“ říká Hořejší.
Jedním z nejznámějších mýtů, který má i v Česku mnoho zastánců, včetně Rozalia, je ten, že očkování je jednou z příčin autismu. „Vinu na tom nese skupina amerických lékařů, která chtěla vydělat dost peněz na soudech s farmaceutickou firmou vyrábějící očkovací látky proti spalničkám. Šlo o takzvanou vakcínu MMR. Prokázalo se, že lékaři zmanipulovali fakta tak, aby to vypadalo, že mezi očkováním a diagnózou autismu je přímá souvislost. Problém je, že tato teorie mezitím začala žít svým životem a mnozí začali hledat jiné důkazy. Třeba, že příčinou je určité množství rtuti, které se ve vakcínách používá k zamezení bakteriálního růstu. Zjistilo se ovšem, že ta koncentrace je velmi malá a nemůže mít žádný významný vliv na zdraví,“ vysvětluje Marek Petráš, dřívější technolog a šéf výroby očkovacích vakcín ve firmě Sevak, který se podílel i na vývoji některých vakcín.
Bagatelizovat a paušálně odmítat případné vedlejší účinky by však podle imunologa Hořejšího bylo velmi nezodpovědné. „Samozřejmě že k nim dochází. V minulosti to bylo horší, protože dřívější vakcíny byly hrubé preparáty, které obsahovaly spoustu komponent z buněk, z nichž se oslabený virus produkoval, třeba slepičí proteiny. Viry se totiž množily v kuřecích zárodcích. Problém je někdy i v takzvaných adjuvans, tedy látkách, které zvyšují účinnost imunitní reakce. To všechno je dnes ovšem několikanásobně lepší. I tak ale k vedlejším účinkům dochází. Uvědomte si ovšem, že tu mluvíme o desítkách tisíc dětí, které jsou v Česku ročně naočkovány. Nějaké vážnější vedlejší účinky se objeví pouze u jednotlivců. Navíc je to v drtivé většině tak, že šlo o děti s nějakou vrozenou vadou, oslabenou imunitou nebo jinou zátěží, a očkování mohlo nějakou nemoc spíš uspíšit než vyvolat. Důsledky neočkování by byly nepochybně stokrát horší,“ vysvětluje profesor Hořejší.
Mnohem přísnější je také kontrola vakcín. „Často se tvrdí, jak jsou farmaceutické firmy mocné a neohrozitelné. Přitom historie ukazuje, jak jim státní kontrolní orgány umí zatnout tipec, když něco neodpovídá přísným požadavkům. Třeba před deseti lety musela být stažena první rotavirová vakcína. Po ročním užívání se u některých pacientů objevily střevní abnormality a vakcína se přestala vyrábět bez ohledu na to, kolik stamilionů se do jejího vývoje investovalo,“dodává Marek Petráš.
Nepříjemné vedlejší účinky byly také důvodem, proč už od října 2009 není povinné přeočkování jedenáctiletých dětí proti TBC a od loňského listopadu je nepovinné i očkování nemluvňat. Plošně se tuberkulóza začala v bývalém Československu očkovat v roce 1953 a tehdy dostali vakcínu jak novorozenci, tak starší ročníky, generace se tak rychleji „proočkovaly“. Dnes je více než 90 procent populace očkováno a výskyt této choroby se u nás snížil natolik, že občasné vedlejší účinky převážily zisk z plošného očkování. Paradoxně, vakcinologové v tomto případě naopak čelili velkému tlaku ze strany rodičů, kteří se tuberkulózy obávají.
Očkovat, vymýtit, přestat očkovat
Už před dvanácti lety se prestižní lékařský časopis Lancet zabýval tím, jaký dopad na společnost má přerušení plošného očkování. Jedním z nejkřiklavějších případů byla léta 1990 až 1996 na území bývalého SSSR, kde se rozpadl dosavadní systém vakcinace. V těchto letech se tady objevilo 150 tisíc případů záškrtu, zdánlivě vymýcené choroby, na kterou zemřely asi čtyři tisíce lidí.
V Japonsku v roce 1974 dvě děti zemřely po očkování proti černému kašli. Na nátlak politiků tedy japonští pediatři přestali proti černému kašli očkovat. O pět let později tu však onemocnělo černým kašlem přes třináct tisíc dětí a 41 jich zemřelo. Očkování, tentokrát s mnohem šetrnější vakcínou, na tuto nemoc v Japonsku obnovili a od té doby na ni nezemřelo žádné dítě. Podobná situace s vakcínami proti černému kašli nastala v té době i ve Švédsku. Také zde zastavili očkování s tím, že děti už není třeba očkovat, protože se zlepšila sociální situace i úroveň zdravotnictví. Na počátku osmdesátých let se tu však černým kašlem na každých sto tisíc dětí nakazily více než tři tisíce a počet vážných komplikací dosáhl úrovně rozvojových zemí.
„Z nedávné historie máme podobných případů desítky. Ukazují, kam neuvážený boj proti očkování vede. Hlavně pak tvrzení, že nemoci tak nějak vymizely samy i bez očkování, a tak není třeba v něm pokračovat,“ říká dětská lékařka a místopředsedkyně České vakcinologické společnosti Hana Cabrnochová.
Jde však o trpělivost. Podle Cabrnochové jsme totiž svědky toho, že právě v některých případech lze očkování ukončit díky pečlivému proočkování celých generací. V sedmdesátých letech mohli lékaři přestat očkovat proti pravým neštovicím, protože se díky očkování vyvolavatel tohoto onemocnění přestal celosvětově vyskytovat. „Další na řadě by brzy mohla být i dětská obrna, a to za předpokladu, že se ji podaří celosvětově úplně vymýtit. Pak bychom mohli s tímto očkováním také přestat,“ zamýšlí se Hana Cabrnochová. Upozorňuje ovšem, že takové rozhodnutí se nesmí uspěchat a že podobné principy neplatí u všech nemocí. Očekávalo se třeba, že díky očkování bude postupně klesat výskyt černého kašle. To se skutečně stalo, ale v posledních letech došlo k tomu, že stoupl počet případů tohoto onemocnění ve věku, kdy již klesá ochrana navozená očkováním.
To je také důvodem pro znovuzavedení dřívějšího přeočkování, protože po více než třiceti klidných letech v České republice za poslední čtyři roky zemřeli tři kojenci v prvních měsících života, kdy ještě nebyli očkováni. Výhody globalizovaného světa s sebou totiž nesou i odvrácenou stránku – mnohem rychlejší dovoz nákazy. Letadlem je tu infekce za několik hodin po letu v kabině, tedy ideálních podmínkách k šíření. Dovolená v Egyptě se v Česku stala běžnější než cestování do Chorvatska a nikoho ani nenapadne kvůli týdnu na pláži nechat celou rodinu očkovat. Ještě tak poslechneme doporučení vyhýbat se ledu v nápojích, ale čerstvým zeleninovým salátům? Do Evropy také přicházejí migranti z východních zemí, kteří s sebou mohou rovněž nákazu přinést a jejichž cesta rozhodně nepovede rovnou do nemocnice. Ironií osudu se volání po dobrovolnosti očkování ozývá hlasitě zrovna v době, kdy se usnadnil a zrychlil pohyb nákaz po světě.
Budoucnost zdravotnictví
Navzdory nesčetným averzím, které očkování v některých lidech po celém světě vyvolává, panuje mezi vědci shoda v tom, že v dalším výzkumu očkování je budoucnost zdravotnictví. „Když se nám podaří lidskou imunitu naučit s nemocí bojovat, je to nejlevnější a pro organismus mnohem šetrnější způsob než léčba. Vědci se tak snaží najít očkovací látky na vše, co se dá,“ vysvětluje primářka infekčního oddělení Fakultní Thomayerovy nemocnice Stanislava Šimková. Největším současným výsledkem je tak očkování proti rakovině děložního čípku, o kterém se zjistilo, že ho vyvolává virus. Nově se objevilo očkování proti meningokokům, rotavirům, pneumokokům a klíšťové meningoencefalitidě. Před uvedením na trh je v nejbližší době i vakcína proti horečce dengue. Navíc se ukazuje, že některá očkování mají i více efektů. Třeba očkování proti virové hepatitidě B má protinádorový efekt, protože je prokázána souvislost hepatitidy B s karcinomem jater.
„Velmi usilovně se pracuje na vývoji vakcín proti hepatitidě C, Ebole či viru HIV. To jsou nemoci, které buď neumíme léčit, nebo je léčba velmi složitá. A očkování je jediná cesta, jak s nimi bojovat,“ říká Stanislava Šimková.
Jiné sankce?
Dětská lékařka Hana Cabrnochová doufá, že se poslanci rozhodnou povinnost očkování zachovat. „Hlasy většiny, tedy těch, co jsou pro jeho zachování, bohužel, v hysterickém křiku odpůrců nejsou slyšet. Myslím, že bojovat proti plošnému a povinnému očkování je velká nezodpovědnost a hloupost. Vždycky si vzpomenu na jedno jednání s odpůrci očkování u ombudsmana. Tenkrát jim řekl, že jsou proti hlavně proto, že si na rozdíl od něj nepamatují umírat lidi na nemoci, před nimiž se dnes očkováním chráníme,“ vzpomíná.
Je přesvědčená, že zrušení povinného očkování by naše společnost ustála. Ovšem pouze v případě, že by existovaly nějaké nepřímé sankce pro ty, kteří by své děti očkovat nenechali, jako je to ve státech s nepovinným očkováním. Neočkované dítě třeba nemůže nastoupit do školky, do školy, rodina nesmí pobírat sociální dávky nebo dítě nemá hrazenu péči ze zdravotního pojištění.
„Je mi líto každého případu, kdy zbytečně onemocní nebo zemře dítě, dalo-li se tomu předejít. Co s tím má společného jakási svobodná volba rodičů bez ohledu na práva dítěte, tomu vážně nerozumím,“ říká pediatrička.
Kalendář povinných dětských očkování od narození proti 9 nemocem:
9. týden 1. dávka hexavakcíny Jedná se o očkování proti šesti nemocem: záškrtu, tetanu, dávivému (černému) kašli, onemocnění vyvolanému bakterií haemophilus influenzae typu B, hepatitidě B a dětské přenosné obrně.
3 měsíc 2. dávka hexavakcíny
4 měsíc 3. dávka hexavakcíny
15. měsíc 1. dávka – spalničky, zarděnky, příušnice
18. měsíc 4. dávka hexavakcíny
21.-25. měsíc 2. dávka – spalničky, zarděnky, příušnice
5. až 6. rok záškrt, tetanus, dávivý kašel – přeočkování
10. až 11. rok záškrt, tetanus, dávivý kašel, dětská přenosná obrna – přeočkování
Článel byl publikován dne 7. 1. 2011 v příloze Hospodářských novin Víkend.
Autorem článku je Leoš Kyša, Hospodářské noviny.
Čtvrtek, 23. prosince 2010Zprávy z médií
Jaký byl pro Ligu rok 2010?
Letošní rok byl opět vzrušující. Dosáhli jsme několika úspěchů, vydali nové publikace, obměnil se náš tým… Musím říct, že jsem ještě ani neměl čas si to pořádně zrekapitulovat.
Když se tedy ohlédneš zpětně za letošním rokem, co považuješ za největší úspěchy v Lize?
Úspěšně jsme letos dokončili dva velké projekty, které Ligu posunuly zase o kus dál. Jde o projekty Férová nemocnice a Férové školy v praxi. Dosáhli jsme také významných rozhodnutí u nejvyšších soudních instancí, ať už jde o povinné očkování nebo volební právo lidí s postižením. Za velký úspěch považuji i vznik filmu „Školy na férovku“.
A naopak, jakým úskalím Liga lidských práv letos čelila?
Pravidelně bojujeme s tím, abychom získali financování a mohli se věnovat tématům, která považujeme za důležitá. Stejně jako v loňském roce jsme se ani letos nemohli intenzivněji zabývat problémem nadměrného odebírání dětí a jejich umisťování do ústavů. Na druhou stranu i přesto jsme převzali zastupování dvou rodin a podařilo se nám to zařídit tak, že od října se tomuto tématu věnuje na část úvazku systematicky jedna z našich právniček.
Každá organizace se mění a vyvíjí. Jak se za ten jeden rok změnila Liga?
Věřím, že se nám podařilo udělat další krok v cestě k tomu, aby se Liga stala dobře fungující institucí, která bude mít v naší společnosti pevně dané místo. Abychom zajistili kontinuitu našich činností přes výpadky projektového financování, rozvinuli jsme v tomto roce klub Lidi Ligy, který by měl představovat platformu našich finančních a ideových podporovatelů. Snaha zapojit do financování naší činnosti více lidí nás postavila před nové výzvy, se kterými jsme se museli vyrovnat. Pomohlo nám v tom i to, že jsme v Lize zřídili novou pozici koordinátora dárcovství. Personálně jsme se ale změnili výrazněji. V průběhu letošního roku se náš tým obohatil celkem o šest nových tváří, takže celkem nás nyní v Lize pracuje čtrnáct.
Ať se nebavíme jen o Lize, prozraď něco o sobě. Jako právník bys určitě našel práci i mimo neziskový sektor. Proč vlastně děláš svou práci?
Od okamžiku, kdy jsem se s Ligou v roce 2003 potkal poprvé na Škole lidských práv v Brně, pro mě byla práce v ní zcela přirozenou volbou. Jsem přesvědčený o tom, že kvalita života v naší společnosti se neodvíjí jen od materiálních hledisek, ale patří k ní i respektování důstojnosti a základních práv a svobod druhých. Lidé, se kterými jsem se v Lize po mém příchodu setkal, mi pomohli utvrdit se v tomto pohledu a jsem rád, že nyní se mohu sám snažit inspirovat ostatní. Vzhledem k tomu, že demokracie je u nás přeci jen ještě poměrně mladá a ochrana lidských práv a aktivní účast ve veřejném životě nemá dosud svou tradici, je stále na čem pracovat. Krom toho mě práce, kterou dělám, opravdu baví.
A co vidíš jako svůj největší pracovní úspěch? 
Před pár lety jsem za svůj nejvýraznější pracovní úspěch považoval rozhodnutí soudu, kterým se podařilo zvrátit praxi, kdy zdravotníci odmítali pacientům poskytnout kopii zdravotnické dokumentace. Bez přístupu k informacím totiž není možné nabourat nerovný vztah mezi lékařem a pacientem. Posléze ale přišla další důležitá rozhodnutí a od doby, kdy jsem začal v Lize vést určitý tým lidí a posléze i celou organizaci, mi největší radost přinášejí úspěchy ostatních, na kterých se podílím jen nepřímo. Musím přitom říci, že díky svým skvělým kolegům se mohu radovat docela často.
Jaká budoucnost čeká po Novém roce Ligu?
V příštím roce bych se chtěl zaměřit na stabilitu organizace. Jak jsem už zmínil, obměnil a rozrostl se náš tým a potřebujeme tak zlepšit a zefektivnit některé vnitřní procesy. Vedle toho ale chceme pokračovat v úsilí o to vysvětlovat veřejnosti význam a smysl práce, kterou děláme. Proto už na jaro plánujeme další EXTRA Ligové noviny a několik akcí pro veřejnost i odborníky.
Jsou v plánu nějaké nové projekty? Kam budou pokračovat ty současné?
Velmi často vyplývají nedostatky při ochraně základních práv spíše z myšlení určitých lidí, než pouze ze špatných nebo nedokonalých zákonů. Dosáhnout změny tedy není možné ze dne na den. Proto chceme pokračovat v práci na tématech, kterým se věnujeme dlouhodobě. Vedle poradenství pro pacienty a jejich zastupování v nejzávažnějších případech bychom rádi podpořili i větší otevřenost nemocnic prostřednictvím certifikátu Férová nemocnice. Ten by mohla získat zdravotnická zařízení, která jsou vůči pacientovi pozitivně nastavena, motivují zdravotníky k lepší komunikaci a když se něco nepodaří, tak „nedělají mrtvého brouka“, ale efektivně situaci řeší. Mezi naše další plány patří také nové webové stránky pro oběti policejního násilí nebo pro ty, které stát poškodil nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Tyto a další plány bychom rádi realizovali v rámci strategického plánu na příští tři roky.
Chtěl bys ještě něco dodat na závěr?
Chci moc poděkovat všem, kdo Ligu v minulém roce podpořili, ať už finančně, nápadem nebo dobře odvedenou prací. Bez spolupráce s ostatními bychom se nepohnuli z místa. A samozřejmě všem přeji pěkné svátky a úspěšné vkročení do nového roku.
Úterý, 23. listopadu 2010Zprávy z médií
Řady porodních asistentek, které mají registraci pro samostatné vedení domácích porodů, zůstanou i nadále spíše řídké.
Důvodem je úterní rozhodnutí Městského soudu v Praze, který se ve sporu mezi porodní asistentkou Marií Vnoučkovou a ministerstvem zdravotnictví přiklonil na stranu ministerstva.
Každá žena má podle českýh zákonů právo porodit dítě doma. Pokud by u domácího porodu chtěla mít porodní asistentku, má jen omezené možnosti, koho si vybrat. Málokterá z českých porodních asistentek totiž splňuje podmínky, které ministerstvo zdravotnictví považuje za nutné. Netýkají se jen kvalifikace, ale také vybavení pracoviště těchto asistentek.
Marie Vnoučková se od roku 2007 snaží pro svou činnost získat registraci v plném rozsahu. Mohla by s ní tedy nejen vykonávat např. laktační poradenství, ale také vést porody v domácím prostředí bez dozoru lékaře.
Získat plnou registraci jí však brání nejnovější vyhláška ministerstva zdravotnictví, která platí od letošního září.
„Každá porodní asistentka musí mít podle vyhlášky ve svém zařízení kvůli registraci plně vybavený porodnický sál. Když ale porodní asistentky odjíždějí k domácím porodům, vybavené sály jim v domácím prostředí příliš nepomohou,“ upozornila Ivana Königsmarková, prezidentka Unie porodních asistentek.
„Marie Vnoučková jasně deklarovala svou vůli poskytovat své služby v domácím prostředí žen, tedy mimo pracoviště,“ uvedl David Zahumenský, předseda Ligy lidských práv a zároveň právník, který porodní asistentku u soudu zastupoval.
I přes přísné podmínky, které stanovila nová vyhláška, se některým porodním asistentkám podařilo pro svou činnost získat plnou registraci. Ukázalo se však, že se tak stalo pouze v některých krajích.
„Tamní porodní asistentky však podmínky dané vyhláškou podobně jako Marie Vnoučková nesplnily,“ uvedl právník David Zahumenský. Důvodem udělení plné registrace bylo, že každý krajský úřad posuzoval situaci porodní asistentky rozdílně.
„Ano, krajské úřady v těchto případech nepostupovaly podle odpovídající metodiky ministerstva zdravotnictví,“ potvrdila u soudu zástupkyně ministerstva.
Narodí se doma, nebo v porodnici?
Spor o vyhlášku za sebou skrývá dlouholetý rozpor mezi zastánci a zastánkyněmi domácích porodů a těmi, kteří domácí porody považují za příliš riskantní.
Porodní asistentky považují péči v porodnicích za příliš anonymní a také zbytečně finančně náročnou pro celý systém. Navíc nepovažují za vhodné, že lékaři při porodech používají zbytečně moc medikamentů a techniky. Do přirozeného průběhu podle nich také zbytečně často zasahují.
„Rodičky do ničeho nenutíme. Ptáme se jich, zda chtějí pro usnadnění porodu nastřihnout hráz, zda chtějí epidural, v jaké poloze chtějí být. Respektujeme jejich porodní plány. Často se ovšem stane, že ženy, které přijdou s rozhodnutím rodit bez jakýchkoli zásahů, během porodu samy žádají o lékařskou pomoc, protože bolesti pro ně jsou příliš silné a ony trpí,“ řekl pro Aktuálně.cz Aleš Roztočil, primář gynekologicko-porodnického oddělení nemocnice v Jihlavě.
Článek byl publikován dne 23. 11. 2010 na aktualne.centrum.cz a naleznete jej zde.
Pondělí, 1. listopadu 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 1. 11. 2010 ve Zdravotnických novinách.
Od listopadu mají začít fungovat rozhodčí soudy ve zdravotnictví. Jejich úkolem je zlepšit pozici pacienta ve sporu s poskytovatelem či plátcem zdravotní péče. Zeptali jsme se odborníků ve zdravotnictví, jak na tuto novinku pohlížejí.
Své klienty před touto alternativou důrazně varuji
JUDr. Jan Mach vedoucí právní kanceláře České lékařské komory Tato problematika je opakovaně zcela nesprávně chápána, zejména ze strany novinářů. Představa, že někdo nařídí občanovipacientovi a zdravotnickému zařízení (ať již bude ve vlastnictví soukromého subjektu, kraje nebo státu), že nemůže řešit své nároky a spory u příslušného soudu, ale musí je řešit před rozhodci, je samozřejmě úsměvná a za hranicí ústavnosti. Každý má právo řešit své spory před soudem a nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.
V zásadě lze proti každému rozhodnutí státního orgánu podat žalobu u soudu. Rozhodčí soud však není soudem ve smyslu Ústavy a Listiny základních práv a svobod. Rozhodci dosud podle platné legislativy ani nemají kvalifikaci, jakou musí mít soudci, nemusí mít dokonce ani právnické vzdělání. Existuje možnost „dohodnout se“, že náš případný spor nebude řešit soud, ale rozhodce nebo tzv. rozhodčí soud (což není řádný soud). V takzvaných spotřebitelských smlouvách obchodní firmy mnohdy do textu „tiše propašují“ rozhodčí doložku a zákazník se pak nemůže obracet na soud, ale jen na rozhodce, zpravidla propojeného s prodávající firmou. To je nyní předmětem kritiky EU a řešení na úrovni evropské legislativy.
Svěřit se jediné instanci je rizikové
Já sám své klienty před rozhodčími doložkami, rozhodci a rozhodčími soudy důrazně varuji a ze všech smluv rozhodčí doložky ihned vyškrtávám. Také Česká lékařská komora již důrazně varovala své členy před rozhodčími doložkami a před souhlasem řešit jakékoli spory jinak než u řádného soudu. Stejně je třeba varovat manažery nemocnic. Bez souhlasu obou stran případného sporu je řízení před rozhodcem nebo rozhodčím soudem místo před řádným soudem nemožné. Se souhlasem je jistě možné, a to již nyní. Ten, kdo takový souhlas dává, by si však měl dobře uvědomit, že proti rozhodnutí není možné odvolání a že rozhodnutí je ihned vykonatelné – lze tedy například nařídit exekuci. To je nesmírně nebezpečné pro obě strany. Vždyť v soudních sporech často až Nejvyšší soud nebo Ústavní soud „nalézá právo“ a označuje rozhodnutí nižších soudů za nezákonné. Tím současně tvoří tolik potřebnou judikaturu pro další spory. Svěřit se jediné instanci, a to ještě nikoli řádnému soudci, opravdu nikomu nedoporučuji. A nařídit to povinně nikdo nikomu nemůže.
Nechápu mediální pozornost, která je tomuto tématu věnována. Doporučuji pozornosti spíše publikaci vydanou Ligou lidských práv „Návrhy k diskusi o mimosoudním řešení sporů ve zdravotnictví“, která je na rozdíl od „rozhodčích soudů ve zdravotnictví“ reálná a ukazuje jiné, efektivnější a ve světě obvyklejší formy řešení sporů ve zdravotnictví.
VZP tuto ideu neodmítá
MUDr. Gríša Vodička ředitel oddělení smluvní agendy VZP Všeobecná zdravotní pojišťovna (VZP) vítá vše, co urychlí řešení sporů ve zdravotnictví, proto myšlenku zavedení rozhodčích soudů do zdravotnictví neodmítá. Předpokladem je však splnění určitých základních předpokladů. Především musí být účast v řízení dobrovolná. Dále právo být navrhovatelem či odpůrcem ve sporu musí mít všechny tři subjekty zúčastněné v institutu veřejného zdravotního pojištění, tedy pojištěnec, poskytovatel zdravotní péče a zdravotní pojišťovna. Pro VZP je také důležité, aby rozhodčí řízení bylo dobře právně zakotvené. Velmi důležitou podmínkou je, aby na místa rozhodců byli nominováni odborníci na zdravotní pojištění. Rozhodčí soudy mohou být pro zdravotnictví přínosem.
Nějaký čas potrvá, než si lidé zvyknou
Ing. Jaromír Gajdáček, Ph. D. generální ředitel ZP Ministerstva vnitra ČR Rozhodčí soudy mohou zlepšit pozici pacienta při sporu se zdravotnickým zařízením, mohou také významně urychlit celý proces. Myslím, že lidé si budou muset na tuto alternativu, která pro účastníky není bezpodmínečně povinná, teprve zvyknout a že bude nějaký čas trvat, než se využívání těchto soudů rozběhne. V podstatě tento systém podporuji a myslím, že bude úspěšně fungovat.
Potřebujeme novou legislativu, ne další instituce
prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc. 3. chirurgická klinika 1. LF UK a FN Motol Myslím, že vytváření těchto soudů nepomůže ani pacientům, ani zdravotnickým zařízením. Odpověď je ale předčasná, když zatím nejsme detailně informováni o jejich činnosti či obsazení. Proč si však myslím, že tyto soudy nepomohou?
• Již dnes má každý pacient, na kterém zdravotnické zařízení vymáhá nějakou platbu, možnost dotázat se pojišťovny na její oprávněnost.
• To, co je propláceno ze všeobecného zdravotního pojištění, určuje zákon a dosud platí „paragraf Fišerové“ (§ 11 odst. 1 písm. d) zákona č. 48/1997).
• Dosud nebyly zkompletovány a schváleny standardy péče. Že by předmětné soudy pomohly zejména pacientům ve špatném zdravotním stavu či těm, kteří jsou ve „slabším sociálním postavení“, si nemyslím. Tito lidé těžko budou chodit k soudu či riskovat navržené poplatky, na které ani nemusí mít. Podle komentáře v ZDN by soudy měly pomoci „při konkretizaci obsahu nároku na pojištění“. Tuto konkretizaci ale každý získá pouhým dotazem u své pojišťovny. Představa, že by tyto soudy sňaly z ramen zdravotníků břímě rozhodování mezi potřebnou péčí a nedostatečnými finančními prostředky, je lichá, pokud bude platit zákon č. 20/1966, jenž říká, že poskytnutá péče má být „v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy“. Tedy ne v souladu se současnými dostupnými prostředky! Závěrem chci dodat, že se domnívám, že český občan i české zdravotnictví potřebují novou legislativu, ne další instituce. Stačí uvést z praxe příklad pacientky, od níž jedna jihočeská nemocnice neoprávněně vybrala poplatek 10 000 Kč za operaci s odůvodněním, že užila zvláštní přístroj. Stačil dotaz na pojišťovnu, kde byla pojištěna, a nemocnice poplatek neprodleně vrátila… Nevím, zda některý stát EU rozhodčí soudy ve zdravotnictví má. Nebo jsme pionýři hledající novou cestu?
Nejprve definujme rozsah a objem hrazené péče
MUDr. Lubor Kinšt Sdružení praktických lékařů Snaha o posílení postavení pacienta v systému veřejného zdravotního pojištění je jistě chvályhodná a je třeba ji podporovat. Ruku v ruce s ní však musí být daleko přesněji definována i role jeho zdravotní pojišťovny, respektive nasmlouvaný a garantovaný rozsah a objem hrazené péče. Zdravotnické zařízení potom na základě své odborné způsobilosti provádí zdravotní služby v předem přesně definovaném, a tedy i ekonomicky zajištěném rozsahu. Tím se nemůže dostat do nezáviděníhodné situace, která je v současnosti prakticky vždy předmětem sporu, totiž přehnané nároky pojištěnce na poskytovanou péči a možnosti (ochota) pojišťoven tuto péči uhradit.
Proto lze říci, že rozhodčí soudy bez zásadní změny českého zdravotnictví přinejmenším předběhly dobu a v současném stavu je odmítáme. Urychlení projednání jistě velké řady stížností bez výše uvedených požadavků na jasná pravidla hry pokládáme za jednoznačně ohrožující dobré jméno většiny zdravotnických zařízení, zvláště když není možné následné přezkoumání u běžných soudů.
Každá pojišťovna má svou „pravdu“ a interpretaci
MUDr. Martin Jan Stránský ředitel Polikliniky na Národní Naše soudnictví je totálně dysfunkční. Máme nejvíce soudců na počet občanů a zároveň nejdelší soudní čekací lhůty v celé EU. Cokoli, co zkrátí čekací lhůty, by mělo být vítané. Zavedení tzv. rychlosoudů pro řešení sporů hrazení zdravotní péče má ale své sporné body.
Nejprve ty menší. Jedná se o arbitrážní proces, při kterém si každá strana vybere svého „zastánce“. Budou pacienti dostatečně informováni, kdo je jejich nejlepším zastáncem v té či oné specializaci? A i když má být rozhodnutí arbitráže definitivní, odvolání bude stále možné na základě napadení rozsudku pro formální nedostatky či podjatost. Skončíme tedy u známé frašky putování sporů k vyšším instancím a pak zpět k nižším, s nesmyslným požadavkem opět „prozkoumat“ původní rozsudek?
Pojišťovny k soudu dobrovolně chodit nebudou
A nyní vážnější body. Proces je dobrovolný pro všechny účastníky, tedy i pro pojišťovnu. I když se pojišťovny zavázaly, že k soudům „budou chodit“, co se stane, až padne první rozsudek, např. že u lege artis léčby roztroušené sklerózy je třeba indikovat interferon (cena 20 000 Kč měsíčně), a to i od asymptomatického počátku? Znáte pojišťovnu, která by dobrovolně chodila k soudu, aby rychle zbankrotovala?
Jako nejvážnější vidím fakt, že vlastně není možné rozhodovat, na co má pacient od pojišťovny nárok, dokud nebudeme mít přesnější definici standardu péče, která upřesní sporné otázky kolem složitější léčby a zákroků. Dokud se tak nestane, každá pojišťovna zůstane u vlastní interpretace (rozumí se vlastní „pravdy“), kterou může libovolně měnit dle potřeby. Její interpretaci bude možné řešit pouze prostřednictvím samostatné arbitráže pro každý jednotlivý případ. To se vlastně už děje – někteří pacienti jsou schopni bojovat s pojišťovnou a takto se „domoci“ dalšího hrazení péče, ale většina na to nemá sílu.
Vlak, který rychle vykolejí
Je pravdou, že se jedná o „pilotní projekt“, kde je třeba, jak správně řekl JUDr. Ondřej Dostál, „vychytat mouchy“. Domnívám se, že na základě uvedených bodů se tento proces rychle vykolejí tím, že vlna pacientů, kteří se přihlásí o hrazení dražší péče lege artis, bude stále větší, možné finanční výdaje budou astronomické a vše se zastaví. Nicméně proces odstartuje další tlak na to, aby se všechny strany vrátily k tomu hlavnímu – ke specifikování hrazené péče. Vlastně dle vládního programu (který jsme všichni vyjednavači společně podepsali) se tak musí stát do 1. 1. 2012.
Mimochodem, jak příjemně překvapující by bylo, kdyby pojišťovny samy prohlásily, že nedovedou fungovat dál, dokud nedostanou přesnou definici standardů od odborníků a ministerstva. (A proč by pojišťovny, které mají fungovat jako agentury pro proplácení efektivní péče, vlastně vůbec měly o tomto rozhodovat?) To bychom museli mít pojišťovnu, pardon, pojišťovny, jež by nechtěly vydělávat pro sebe a udržovat nesmyslné množství zaměstnanců, paláců a poboček v systému, který má méně občanů než Moskva.
Obávám se veřejného lynče
MUDr. Zdeněk Schwarz ředitel Zdravotnické záchranné služby hl. m. Prahy Rozhodčí soudy byly ustaveny pro ekonomické spory. Podmínkou rozhodování rozhodčího soudu musí být tzv. rozhodčí smlouva. Výhodou rozhodčích soudů je jejich jednoinstanční průběh, který může trvat jen několik týdnů. To samozřejmě snižuje i náklady na spor, což je další výhoda rozhodčího soudu. Další výhodou je přímá návaznost na exekuci.
Uvedené výhody si lze představit rovněž ve zdravotnictví, respektive ve sporech pacientů nebo jejich příbuzných se zdravotnickými zařízeními. Pacient, kterému zdravotnické zařízení způsobilo nějakou újmu (poškodilo zdraví, nebo dokonce zanedbalo péči, a to i s následkem smrti), by se tak mohl rychleji domoci svých práv a odškodnění, což by možná vyřešilo i časovou prodlevu takovýchto sporů, kdy se poškozený mnohdy ani nedožije výsledku soudního sporu trvajícího roky. Stejně tak by pro tyto pacienty bylo výhodné, kdyby dostali odškodnění ihned, například díky urychlení exekuce.
Bez odborníků to nepůjde
Problém však vidím v tom, jak by takový systém fungoval v praxi. Pacient by nejspíše musel uzavírat se zdravotnickým zařízením rozhodčí smlouvu. To bude záležet na právní úpravě a jejím finálním znění. Problém vidím i v tom, že zdravotnictví je specifická činnost a nebude možné vypustit soudněznaleckou činnost odborníků jednotlivých oborů medicíny, na jejichž posudku a názoru bude určitě závislý i rozhodčí soud. Nedovedu si představit, že by rozhodčí soud rozhodoval bez odborníků, jen „od stolu“, na základě svých dojmů a pocitů nebo nějakých rozhodčích nálezů. Medicína není ekonomika ani průmysl. Každý případ musí být posuzován individuálně a nelze to paušalizovat. Takže předpokládané zkrácení doby se nakonec může protáhnout. Domnívám se, že rozhodčí soudy pro zdravotnictví jsou nevhodné a přinesou více škody než užitku. Obávám se rozsudků, které bych nazval lynčováním, zvláště pod tlakem veřejnosti a médií, jež mnohdy manipulují s fakty ve prospěch jedné strany.
S hodnocením je třeba vyčkat
MUDr. Luděk Fiala revizní lékař, gynekolog a sexuolog Co je třeba obecně vědět o rozhodčích soudech ve zdravotnictví?
1. Měly by fungovat obdobně jako tzv. obecné rozhodčí soudy, které působí při Hospodářské komoře ČR.
2. Měly by se věnovat především problémovým úhradám mezi pacienty a nemocnicemi a zdravotními pojišťovnami.
3. Pokud se strany dohodnou, že se jejich spor bude řešit u rozhodčího soudu, zřeknou se tím možnosti řešit spor soudní cestou.
4. Postup bude takový, že v prvním kole rozhodne rozhodce o tom, která ze stran je v právu. Následně bude možné se odvolat k příslušnému senátu, který je sestaven z více rozhodců, jejichž konečné rozhodnutí musí být známo do několika měsíců.
5. Účast v řízení však zatím není povinná, takže záleží na zdravotnických zařízeních, případně na zdravotních pojišťovnách, zda budou s účastí v řízení souhlasit.
Jaké jsou tedy výhody a případná úskalí rozhodčích soudů ve zdravotnictví?
1. Nespornou výhodou pro pacienta je, že svůj spor může vyřešit podstatně rychleji a patrně s nižšími finančními náklady než klasickou soudní cestou – a to je zřejmě nejdůležitější v celé této záležitosti.
2. Určených rozhodců zatím není definitivní počet. Až praxe ukáže, kolik jich bude třeba a v čem všem bude nutné, aby byli ještě dále vyškoleni a vzděláváni. S hodnocením je proto zatím potřeba nějakou dobu vyčkat.
3. Následná praxe také ukáže, zda dobrovolnost pro účast v řízení je nebo není překážkou celé věci – pokud se strany nedohodnou na rozhodčím řízení, bude spor stejně jako dříve řešen klasickou soudní cestou.
4. Pokud by bylo nutné ustanovit rozhodčí řízení jako povinné, muselo by dojít ke změně příslušného zákona, což také znamená určitou časovou prodlevu.
Zdravotnictví je trvalým prostorem pro kreativitu
MUDr. Lukáš Velev ředitel Nemocnice Jihlava Je s podivem, že nikoho nenapadne ustavit rozhodčí soudy ve stavebnictví nebo například ve spotřebním průmyslu. Přitom v těchto odvětvích dochází mnohem častěji ke krácení práv občanů-spotřebitelů. Zdravotnictví je zkrátka trvalým prostorem pro nejrůznější kreativitu. Místo řešení podstaty problému, jímž je nedostatek financí v systému a zčásti také jejich neefektivní využití, například na nákladnou zbytnou péči, vymýšlíme další instituce. Podle mého názoru je v tomto případě cílem odvést pozornost od skutečných problémů, s nimiž se zdravotnictví potýká. Obdobně jako snaha o zřizování nejrůznějších úřadů pro dozor nad pojišťovnami či péčí.
Práva pojištěnců nejlépe posílí transparentní systém úhrad postavený na reálných ekonomických základech a cenotvorbě. Musí být zřejmé, na co a za kolik má pojištěnec nárok, kdo a jak to provede, kdo to zaplatí. Teprve pak bude možné hledat instituce, jež budou řešit případné spory. V systému, kde mají nárok všichni na všechno a podle nejmodernějších poznatků vědy, budou z rozhodčích soudů jen tribunály – „biče“ na bezbranná zdravotnická zařízení.
V socialistickém systému rozhodčí soudy nic neřeší
MUDr. Jiří Švarc, Ph. D. Psychiatrická léčebna Bohnice Cože? V České republice začnou fungovat rozhodčí soudy ve zdravotnictví? Sláva! Konečně si někdo všiml, jaký máme nedostatek soudů, soudců a zákonů.
Mají posílit postavení pojištěnce ve sporech se zdravotní pojišťovnou, která mu nechce uhradit léčbu? Ani jsem nestačil zaregistrovat, že už v Česku máme systém založený na tom, že pacient vyjednává s pojišťovnou, co mu zaplatí. Domníval jsem se, že tu ještě pořád máme ten socialistický systém, kdy pacienti pohodlně konzumují zdravotní péči a její poskytovatelé (dříve zvaní zdravotnická zařízení) se pak snaží dobýt úhradu od pojišťovny.
V takovém případě by rozhodčí soud pochopitelně nemohl usnadnit řešení sporů zdravotnických zařízení s pacienty. Byla by to jen další z mnoha cest, kterými se pojištěnec může domáhat svých práv. (Paradoxně je v Česku stále pro pacienta nejjednodušší cesta trestního řízení proti lékaři, kdy orgány činné v trestním řízení vše „bezplatně“ prošetří a připraví tak důkazy pro civilní žalobu.)
Hra, na kterou nikdo nepřistoupí
Dobrovolnost účasti u těchto soudů prakticky znamená, že na tuto hru téměř nikdo nepřistoupí, čímž je celý projekt předem odsouzen k zániku. Škoda, že se legislativci na MZ ČR nezabývají raději specializačním vzděláváním lékařů.
Ve stávajícím právním řádu bude obtížné zabezpečit, aby dobrovolní účastníci takového soudu museli respektovat jeho výsledek. Jinými slovy, spory stejně skončí u „normálních“ soudů (např. žalobou na platnost rozhodčí doložky). Pokud dojde k rozhodnutí takového „dobrovolného“ soudu, rozhodně nepůjde o žádnou autoritativní judikaturu, podle níž se někdo bude závazně řídit.
Tím se dostávám ke stále opakovanému doporučení: Dřív, než se o neuhrazenou péči začneme soudit, by měly vzniknout standardy vymezující, která péče bude hrazena z pojištění a která nikoli. Vzhledem k epidemické amnezii vládních úředníků je to třeba neustále připomínat. Ale ani takové standardy (natož rozhodčí soudy) nevyřeší problém, že jsme si začátkem 90. let implementovali do ústavního pořádku v Listině základních práv a svobod větu: „Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.“ Ať již rozhodčí soudy tuto větu vyloží jakkoli, jedna ze stran bude vždy nespokojena a spory se tak budou přenášet nejen na „normální“ soudy, ale i na Ústavní soud. Někdo by se měl konečně odvážit vyslovit nahlas, že v 90. letech vznikla v ČR Ústava a Listina poplatná socialistickému myšlení a že v kapitalistickém zřízení je právo na cokoli bezplatného neudržitelné. Za všechno se platí.
Šance pacientů jsou malé
Luboš Olejár prezident Svazu pacientů ČR Existence rozhodčích soudů neposílí postavení pojištěnce a pacienta ani ve sporech s pojišťovnou, ani s poskytovatelem zdravotní péče. Pokud to říkají právníci, pak je to nepravdivě tvrzení, protože takoví právníci chtějí být rozhodčími. Aby měli dost případů, potřebují přesvědčit dostatek pojištěnců, že si mají zvolit tuto formu vyřízení sporu. Ale v případě rozhodčího řízení je výsledek dán subjektivním a bohužel i mimoprávně ovlivnitelným rozhodnutím rozhodce.
Pacient se při rozhodčím řízení předem vzdává možnosti odvolat se a také ztrácí možnost obrátit se na soud a dovolávat se tam práva, pravdy a snad i zdravého rozumu, s možností využití lékařských nebo soudněznaleckých posudků jako důkazů. A protože je ve sporu slabší stranou než poskytovatel nebo pojišťovna ve smyslu určení rozhodčího, jeho šance je malá, nedostane nejspíš nic a přijde i o 800 korun za správní poplatek. Ani lékaři nechtějí řešit své problémy s pojišťovnou rozhodčím řízením. V této dvojici jsou oni tím slabším.
Pro pojištěnce se jako vhodný jeví pokus o mimosoudní vyrovnání, a když nedojde k dohodě, je řešením (po poradě s vhodným právníkem, který zná zdravotnické právo) řádný soud. Stranu pacienta by měl hájit předpis a bude záviset hlavně na jeho kvalitě. Standardy kvality a úplnosti péče jako v Německu zatím nemáme; standardy, o kterých se mluví, nás mají naopak o část úplné péče připravit. Rozhodčí soudy pro pojištěnce nejsou přínosem a doporučujeme je odmítat.
Pondělí, 25. října 2010Zprávy z médií
Článek byl publikován dne 25. 10. 2010 ve Zdravotnických novinách.
Porodní asistentky spočítaly, že kdyby jim zdravotní pojišťovny platily za vedení porodu, uspoří ročně stamiliony z veřejného zdravotního pojištění. Do poslanecké sněmovny jde novela, která zruší nutný dohled lékaře.
Peníze za porody v porodnici jsou vázány na dohled lékaře; podle porodních asistentek by se ušetřilo, kdyby nebyl dohled nutný. Domácí porody zákon nezakazuje, ale žena si asistentku platí sama. Porodníci odmítají porody doma jako neúměrné riziko pro matku a dítě. Hrozí nečekané komplikace, které podle nich zvládne jen nemocnice. „Ročně v Česku proběhne zhruba 100 tisíc porodů, až tři čtvrtiny z nich jsou bez komplikací. Pokud o tyto ženy bude pečovat porodní asistentka, ušetří pojišťovny ročně minimálně 206,5 milionu korun,“ řekla minulou středu prezidentka Unie porodních asistentek Ivana Königsmarková. Do této částky zahrnula návštěvy 70 tisíc těhotných ročně u lékaře, kdy se za hodinu jeho práce počítá sto korun (celkem 24,5 milionu Kč), dále 70 tisíc porodů vedených lékařem (celkem 42 milionů Kč), další úspory by přineslo zkrácení pobytu ženy v nemocnici (odhadem 140 milionů). Podle Königsmarkové chtějí rodit doma či v porodním domě 2 procenta žen.
Komplikace jsou doma častější
Podle odhadu předsedy České gynekologické a porodnické společnosti ČLS JEP Vladimíra Dvořáka se k porodu doma rozhodne ročně asi stovka žen. „Většina to nepřizná a tvrdí, že to do porodnice nestihly a že porodní asistentka ‚šla náhodou kolem‘,“ řekl Dvořák.
Část porodů započatých doma končí v porodnici kvůli komplikacím, ty jsou u domácích porodů častější. Příprava, porod a péče v šestinedělí vyjde ženu, která chce rodit doma, na 10 tisíc korun. Řada žen na to nemá peníze, bez pomoci asistentky však hodně riskují.
Zuzana Candigliota z Ligy lidských práv tvrdí, že jsou takto porušována práva rodiček. Zdravotní pojišťovny by podle ní měly porod doma platit, aby se ženy mohly rozhodovat svobodně.
V Česku má registraci 6200 porodních asistentek, stovka působí mimo porodnice při přípravě žen na porod a při péči v šestinedělí. Jenom dvě mají od ministerstva zdravotnictví licenci, aby vedly porod doma. Zdravotní pojišťovny jim na to ale nedaly smlouvy.
Porodnice vycházejí ženám vstříc
Slova o omezování žen odmítla předsedkyně sekce porodních asistentek České asociace sester Libuše Barešová. Porodnice podle ní vycházejí vstříc ženám, které v informovaném souhlasu předem vymezí, s čím nesouhlasí.
Potvrdil to i přednosta Gynekologickoporodnické kliniky 3. LF UK a FN Královské Vinohrady docent Bohuslav Svoboda, který řekl, že soustředění porodů na specializovaná pracoviště výrazně zlepšilo péči, takže je v Česku nejnižší novorozenecká úmrtnost v Evropě. Na Vinohradech mají ženy dle jeho slov po porodu dítě u sebe a jejich přání jsou zohledněna.
Podle Libuše Barešové by porodní asistentky již brzy mohly mít větší pravomoci. Nyní pracují v porodnicích pod dohledem lékařů. „Do sněmovny jde novela, která slova o práci na základě indikace lékařem škrtne,“ vysvětlila Barešová.
Jaký byl pro Ligu rok 2010? 