1. Jak má postupovat praktický lékař pro děti a dorost v případě, že rodič odmítá nechat očkovat své dítě? Jaké náležitosti se o tom mají uvést v dokumentaci a hlásí se toto odmítnutí např. hygienické stanici nebo na sociálku?
2. Pokud rodič očkování odmítne a jeho dítě onemocní chorobou preventabilní očkováním a nakazí další děti v okolí, nese takový rodič trestněprávní odpovědnost za šíření infekčních chorob (viz zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví)? 3. Pokud rodič odmítne dát očkovat své dítě, co z toho pro rodiče právně vyplývá (odmítnutí očkování, které je stanoveno vyhláškou MZ ČR č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, ve znění vyhlášek č. 65/2009 Sb., č. 443/2009 Sb. a č. 299/2010 Sb.)?
Článek vyšel 2. června 2014 na webu Zdravotnictví a medicína vydavatelství Mladá fronta.
V ČR je zákonem č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, stanovena povinnost podvolit se tomu očkování, které stanovuje prováděcí vyhláška Ministerstva zdravotnictví ČR č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem. Zejména se jedná o očkování dětí a v některých případech také o očkování zaměstnanců na některých rizikových pracovištích nebo jiných osob. Očkování se dělí na základní, při kterém se podávají jedna nebo více dávek očkovací látky, a přeočkování, jehož účelem je po určité době znovu zajistit odolnost lidského organismu vůči infekci. Povinné očkování dětí je plně hrazeno státem. Vedle něj existuje rovněž dobrovolné očkování proti dalším infekčním onemocněním. Tato očkování se provádějí jen na žádost rodičů dítěte a jsou hrazena pacienty, přičemž na některá z nich přispívají zdravotní pojišťovny. Lékař má ze zákona povinnost zajistit a provést očkování dítěte, které má v péči, a to v rozsahu stanoveném prováděcí vyhláškou.
Důležité judikáty
Rodiče dítěte odpovídají za provedení očkování u dětí do 15 let. Jestliže tuto povinnost nesplní, může být takové jednání vyhodnoceno jako přestupek na úseku zdravotnictví, za který může být rodičům uložena pokuta. Nelze však ani s pomocí zákona vynutit samotné provedení očkování dítěte proti vůli rodičů. Rodiče jsou někdy přesvědčeni, že očkování není pro jejich dítě užitečné, a že dokonce může ohrozit jeho zdraví, například vzhledem k předchozí špatné reakci na očkování. Rodiče se tak mohou dostat do střetu mezi zájmem na ochraně dětí a společnosti tím, že dítě bude očkováno, a zájmem na ochraně dítěte před možnými negativními vedlejšími účinky spojenými s očkováním. Tento střet zájmu řešily v nedávných letech Nejvyšší správní soud a Ústavní soud a vydaly důležitá rozhodnutí, podle nichž není možné paušálně ukládat pokuty rodičům, kteří nedají očkovat své dítě, třebaže jim tuto povinnost ukládá náš právní řád. Ústavní soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že soudy mají v některých případech uznat důvody rodičů a nevynucovat právním řádem uloženou povinnost očkování pokutami. Právo na rozhodnutí, zda dát dítě očkovat či nikoli, soud považuje za srovnatelné s právem vyznávat určité náboženství.
Větší přehlednost by prospěla
Shrnu-li závěry, které vyplývají z výše uvedeného, pak v případě, že rodiče odmítnou nechat očkovat své dítě, by praktický lékař měl tuto skutečnost poznamenat do zdravotnické dokumentace dítěte (uvést datum provedení zápisu, učinit záznam o odmítnutí očkování, včetně uvedení očkovací látky, a tento záznam podepsat) a současně z opatrnosti tuto skutečnost oznámit odboru sociálněprávní ochrany dítěte (pro případ podezření ze zanedbávání péče o dítě), jakož i eventuálně místně příslušné hygienické stanici. V případě, že by dítě v důsledku neočkování nakazilo další děti v okolí, pak možný trestněprávní postih rodičů za šíření infekčních chorob považuji za nepříliš pravděpodobný, a to s ohledem na nedávná rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu. Rovněž tak postihy rodičů za to, že odmítli dát očkovat své dítě, považuji za nepříliš pravděpodobné s ohledem na výše popsaná rozhodnutí soudu. I přesto, že Nejvyšší správní soud a Ústavní soud porušení povinnosti podrobit se očkování nepovažují za současného stavu platné právní úpravy za přestupek či trestný čin, přispělo by jistě k přehlednosti situace pro lékaře, rodiče i veřejnost, pokud by důsledky nepodrobení se povinnému očkování byly výslovně stanoveny v právním řádu a nebylo by nutné je vykládat na základě jednotlivých soudních rozhodnutí.
O autorovi| odpovídá JUDr. Pavel Zajíc
děti, Nejvyšší správní soud, očkování, právo, rodiče, Ústavní soud