„Vždycky jsem byla pro dát všem dětem rovnou šanci.“

Radka Renzová začala jako uklízečka a dotáhla to na ředitelku školy. Její přístup je ovšem dost nekonvenční.
Bývala prý moc zlobivá. „Parta byla pro mě všechno, utíkala jsem z domova. Měla jsem štěstí, že tehdy nebyly ještě v kurzu drogy – určitě bych je zkusila,“ přiznává. „Naši chtěli, abych se přihlásila na vysokou, tak jsem předstírala, že jedu na přijímačky, ale nedostavila jsem se k nim. Bylo mi všechno jedno, protože jsem byla strašně zamilovaná.

Otěhotněla jsem, a když byly Matouškovi tři roky, s jeho otcem jsem se rozešla. Naši, přestože jsem se jim toho předtím tolik navyváděla, mě ale nenechali na holičkách.“

Radka pracovala jako školnice a uklízečka v hudební škole ve Svitavách. Pak dojížděla do pedagogické školy v Litomyšli. Ve třetím ročníku jí kamarádka dohodila místo učitelky v sídlištní škole.

Tam jí připadalo, že učitelé přistupují k dětem málo citlivě.
Líčí: „Představte si učitele, který pranýřuje žáčka kvůli tomu, že mu chybí penál.
Jenže dítě ten penál nemá proto, že mu jej rodiče nekoupili.
A učitel na to nepřijde včas, anebo ho to nezajímá!“

Po čase začala studovat dálkově vysokou pedagogickou školu.

Úspěšně ji dokončila, ale k studiu měla výhrady: „Leccos z toho, co jsme se museli nabiflovat, nám pak bylo v praxi k ničemu, a naopak k tomu, co by člověk měl znát, si musel najít cestu sám.“ Naštěstí se už na vysoké seznámila s ředitelkou malotřídky v Lačnově a ta jí nabídla místo. Malá školička s malým počtem žáků Radce seděla. „Máme tu možnost každé dítě dobře poznat a individuálně se mu věnovat. Paní ředitelka byla vstřícná, dost mě toho naučila,“ říká Radka. Škola v Lačnově, který je teď součástí Svitav, se nachází blízko domu se sociálně znevýhodněnými rodinami, a tak do ní chodí i romské děti. Radka zastává názor, že děti s jakoukoli nevýhodou je potřeba integrovat mezi ostatní. „Je nesmysl je poslat do zvláštní školy, když mají na víc,“ tvrdí.

Když jednou jela z fakulty domů, dala se ve vlaku do řeči se spolucestujícím. Z hovoru záhy vyplynulo, že studují stejnou školu a že oběma leží na srdci děti s problémy. Dnes oba, Radka i Jiří, učí v lačnovské škole, kde Radka od roku 2005 i řediteluje. „Sehraný pedagogický tým je základ dobré školy,“ zdůrazňuje Radka.

Žáci jsou rozděleni do dvou tříd, do první chodí prvňáci až třeťáci, do druhé čtvrťáci a páťáci. „Penzum učiva je stejné jako na jiných školách. Důležité je, aby dítě zvládlo vše, co vzhledem ke svým schopnostem zvládnout může,“ vysvětluje Radka. Před vynucováním poslušnosti se tu děti vychovávají k zodpovědnosti vůči sobě samému. „Měly by vědět: Když si špatně zavážu tkaničku u bot, mohu si na ni šlápnout a rozbiju si nos. Nebo když budu nepořádná a něco ztratím, bude mi to scházet. Jestliže tohle dítě pochopí, rozkazy jsou zbytečné.“ Děti se učí také komunikovat, férově jednat a umět se vžít do kůže druhého.

Radka je nejen výjimečnou učitelkou, ale i výjimečnou mámou. K Matoušovi u nich doma přibyl Maxík z druhého, tentokrát šťastného manželství, a dvě romské holčičky Vaneska a Kristýnka, které si manželé Renzovi vzali do pěstounské péče. „Samozřejmě se bojím, aby pro svou pleť v životě netrpěly, ale manžel říká, že bez nás by trpěly ještě víc. Jsme tu, abychom jim dali lásku, sebeúctu, naučili je poradit si se životem. Ale nebojím se toho, že nás jednou zklamou. Vždyť kdo víc se nazlobil rodiče než já! A vidíte, dostala jsem se z toho!“

Kde se učí férově

Škola ve Svitavách-Lačnově je jednou ze čtyř škol v České republice, kterým Liga lidských práv udělila 6. 10. 2009 titul Férová škola. Titul se uděluje za úspěchy v integraci znevýhodněných dětí, především romských, a dětí s handicapem.

děti, postižení, učitel, žáci