Pondělí, 22. října 2012Zprávy z médií
Dva právníci z Ligy lidských práv, Petr Hanslian a Denisa Slašťanová, se seznámili s finským systémem zaměstnávání lidí se zdravotním postižením a se způsobem transformace sociálních služeb. Deník Referendum zveřejňuje zprávu z jejich studijního pobytu.
Právníci z brněnské nevládní organizace Ligy lidských práv měli možnost strávit v srpnu tohoto roku týden ve finských Helsinkách. Hledali zde dobrou praxi v oblasti zaměstnávání lidí se zdravotním postižením a informace o transformaci sociálních služeb. Tato studijní cesta byla zrealizována v rámci projektu Ligy lidských práv s názvem Nástroje pro zaměstnávání lidí s postižením v procesu transformace ústavů. Projekt je financován z Evropského sociálního fondu v rámci Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost. Cesty se společně s právníky Ligy zúčastnily také představitelky poskytovatelů sociálních služeb a krajských úřadů z Moravskoslezského kraje a kraje Vysočina, které se zde měly možnost seznámit s prací svých finských kolegů.
Jak funguje proces transformace sociálních služeb v zahraničí, se odborníci vydali zkoumat také do Velké Británie a do Nizozemí. Nabyté zkušenosti poté představí na 14 workshopech a společně se zřizovateli a pracovníky ústavů se pokusí najít vhodný nástroj pro zlepšení zaměstnávání lidí se zdravotním postižením. O těchto zahraničních cestách a také příbězích lidí se zdravotním postižením v České republice byl natočen dokumentární film. Ten bude mít premiéru na podzim tohoto roku a po premiéře bude také dostupný zdarma na webových stránkách Ligy lidských práv. K porovnání zahraničních zkušeností s těmi českými poslouží také analýza porovnávající zahraniční právní úpravy a podmínky v Česku, jejíž vytvoření bylo prvním krokem celého projektu.
Transformace sociální péče ve Finsku
Poskytování péče lidem se zdravotním postižením a celkový systém sociálního zabezpečení je ve Finsku velmi dobře financovaný. A to nejen ve srovnání s Českou republikou, ale také s ostatními státy Evropské unie. Podle slov finských sociálních pracovníků bylo při jakýchkoliv vládních škrtech zasahováno do oblasti péče o lidi s postižením vždy co možná nejméně. Přesto v 90. letech, kdy Finsko prodělalo těžkou hospodářskou krizi v důsledku rozpadu Sovětského svazu, bylo nutné zásadně změnit přístup k ústavní péči o lidi s postižením a začít uvažovat o jejich zapojení do pracovního procesu. První impulzy směrem k deinstitucionalizaci ústavů, vzniku komunitního bydlení, s tím souvisejícího zaměstnávání a dalších aktivit směřujících k celkovému osamostatnění a sociální inkluzi lidí s postižením tedy vznikly jako důsledek potřeby zlevnit systém celé péče. Tato skutečnost je velmi zajímavá zejména ve srovnání se situací v České republice, protože zde je naopak oblast sociálního zabezpečení financována často nedostatečně. O tom, zda společně s transformací dojde také ke snižování nákladů, se tedy stále vedou polemiky.
Proces deinstitucionalizace, který ve Finsku začal před asi dvaceti lety, je v současnosti téměř u konce. Podle organizace FAIDD (The Finnish Association on Intellectual and Developmental Disabilities) dnes žije ve velkých ústavech, které známe z České republiky, pouze kolem desíti procent z celkového odhadovaného počtu lidí s postižením. Podle zmiňované organizace FAIDD žije ve zhruba pět a půl milionovém Finsku kolem 0,8% až 0,9% lidí s duševním postižením, tedy zhruba 40 000 – 45 000 lidí. Asi polovina (cca 23 000) je ve věku 18 – 65 let. Děti a mladí lidé bydlí nejčastěji se svými rodinami. Kolem 3000 lidí žije buď úplně samostatně, nebo s určitou mírou podpory. Až 10 000 lidí bydlí v tzv. grouphomes, tedy jakýchsi společných domech, které se však nacházejí v běžné zástavbě. Okolo 1 700 lidí stále bydlí v ústavech. Všechna tato čísla jsou však pouze odhadní, ve Finsku lidé s postižením nejsou samozřejmě podrobeni žádné registraci. Důležité je také zmínit, že existuje vládní program, který směřuje k uzavření i posledních zbylých ústavů. Až tato situace nastane, lidé s velmi těžkým postižením, kteří z různých důvodů nebudou schopní bydlet v komunitě, budou v budoucnu figurovat jako pacienti ve zdravotnických službách.
S deinstitucionalizací a změnou životních podmínek jde ruku v ruce také nutnost zajistit placenou práci. Ani ve Finsku se však tato otázka nevyhnula určitému vývoji. Na konci 50. a na počátku 60. let začala vznikat první chráněná pracovní místa. Dnes je ve Finsku okolo 300 takových pracovišť, kde pracuje až 14 000 lidí. Bohužel jen velmi málo těchto pracovníků pobírá mzdu (okolo 350 lidí). Velká část zaměstnanců také pracuje na běžných pracovních místech, například v restauracích, obchodech, kancelářích, atd. Avšak stále jsou klienty sociálního sytému, takže nepobírají běžný plat, ale pouze jakési dávky na přilepšenou ve výši 5 – 12 Euro denně. Proti tomuto systému se však staví řada odborníků a lze očekávat, že i v této oblasti dojde ke změnám. A to i z důvodu ekonomického. Podle finských odborníků je systém, kde lidé s postižením pracují (ti, kteří jsou toho schopni) výhodnější, než stávající situace, kde jsou tito potenciální pracovníci „pouze“ klienty sociální péče.
Problematické je také legislativní opatření, díky němuž mají lidé, kteří pobírají dávky, kvůli svému postižení velmi ztížené podmínky při hledání práce. Tito lidé již nejsou považováni za tzv. pracovní sílu (workforce) a místní úřady práce jim tedy neposkytují takové služby, jako lidem, kteří tyto dávky nepobírají. A pokud už příjemce této dávky placenou práci najde, většinou uzavírá pracovní poměr pouze na částečný úvazek, aby případná výše jeho příjmu neznemožnila nárok na tuto dávku. Často je tato situace důsledkem toho, že uplatnění na otevřeném pracovním trhu je velmi nejisté a pro člověka s postižením zvlášť. V pobírání těchto dávek zůstává tedy určitá jistota.
Zajímavým systémem dofinancování sociálních služeb ve Finsku je tzv. The Finnish Slot Machine Association RAY. Jedná se o systém, v němž jsou příjmy z hracích automatů, na které má stát monopol, zdrojem financí pro sociální politiku státu, mimo jiné i pro sociální služby. Jednou z takto podpořených organizací je například již zmiňována organizace FAIDD (v roce 2011 představovala u této organizace podpora z hracích automatů až 69% jejích zdrojů). Tento systém je rozhodně velmi kontroverzní a v Evropě jedinečný. Nicméně ze zkušeností, které jsme měli možnost nabýt, nevyznělo, že by s tímto finančním příspěvkem z hazardu měla finská veřejnost nebo samotní příjemci této finanční podpory morální problém, naopak, spíše jsou na tuto praxi pyšní. Je otázkou, jakou odezvu by měla takováto praxe v naší společnosti.
Klíčovou roli při poskytování sociálních služeb ve Finsku sehrávají obce, které jsou odpovědné za poskytování služeb občanům. Stát vypracovává strategické národní programy a směrnice a alokuje finance financování obcím, aby mohly zajistit poskytování sociálních služeb. Odpovědnými orgány v této oblasti jsou Ministerstvo práce a ekonomiky, Ministerstvo sociálních věcí a zdraví a Ministerstvo školství. Jak jsme se dozvěděli, obdobně jako v České republice, i ve Finsku často spolupráce mezi jednotlivými zainteresovanými autoritami vázne.
Pokud se podíváme na zaměstnanost lidí se zdravotním postižením ve Finsku v číslech, tak dle statistik z roku 2011 je celková pracovní síla obyvatelstva 2,6 milionu osob a nezaměstnanost 7,8%. Z celkového počtu 203 000 uchazečů o zaměstnání je 93 000 uchazečů se zdravotním postižením. Přibližně polovina nezaměstnaných osob se zdravotním postižením ve Finsku se snaží vstoupit na pracovní trh.
Od roku 1995 fungují ve Finsku tzv. inovativní modely zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Jejich výsledkem je například větší organizovanost služeb, jejich individualizace, větší zaměřenost na cíl. Objevují se noví poskytovatelé služeb – víceúčelová centra, nadace poskytující sociální služby. Od roku 2004 vystupují do popředí různé sociální firmy jako prostředek začlenění osob se zdravotním postižením na otevřený trh práce.
Zásadní je individuální podpora zdravotně postižených zaměřená na nalezení práce na otevřeném pracovním trhu, přičemž významnou roli sehrává tzv. Jobcoaching (pracovní asistence, asistence v práci, vedení k práci). Organizace ASPA, kterou odborníci taktéž navštívili, nastartovala v roce 2012 inspirativní projekt The Bridge to work (Most k práci), kterého je jobcoaching součástí. Cílem projektu je větší míra inkluze zdravotně postižených, do společnosti prostřednictvím práce. Projekt podporuje lidi s částečnou pracovní schopností nebo zdravotním postižením prostřednictvím tréninkových pracovních komunit a současně by měl přinést nové nástroje pro všechny zainteresované v oblasti práce a sociálních věcí, tzv. Support to work model. Tento model je založen na spolupráci mezi klientem, zaměstnavatelem a prostředníkem, který by měl být jakýmsi supervizorem a poskytovatelem podpory pro klienta i pro zaměstnavatele.
Celkově hraje také významnou roli osvětová činnost a předávání zkušeností o celé problematice. Také díky těmto aktivitám není pro finskou společnost zaměstnávání lidí s postižením natolik vzdálená otázka, jako je tomu například v České republice. Tyto aktivity by v našich krajích měly výrazně zesílit, aby česká společnost nejenom byla na změny připravena, ale aby se na integraci osob se zdravotním postižením na pracovní trh i aktivně podílela.
Zprávu vydal Deník Referendum dne 22. října 2012.
Pátek, 12. října 2012Zprávy z médií
článek vyšel 10. 10. 2012 v časopisu Žena a život, autorkou textu je Ludmila Hamplová.
ČÍM VÍC VÍTE O SVÉM ZDRAVÍ, TÍM LÉPE PRO VÁS. PŘESTO JE NĚKDY OBTÍŽNÉ ZÍSKAT INFORMACE A PROSADIT SVOJE PRÁVA. ALE POKUD SE TO MÁ POVÉST, MUSÍTE VĚDĚT, JAKÁ TO JSOU.
Pokaždé, když se ocitnete v lékařské ordinaci nebo jste hospitalizovaná v nemocnici, máte svá práva. Jste to vy, kdo spolurozhoduje o tom, jak, kde a jestli vůbec se necháte léčit. Poradíme vám, na co všechno máte nárok a jak sebou nenechat manipulovat.
Hlavně se ptejte
Základem je právo na informace o vašem zdravotním stavu. Každý lékař vás musí informovat také o vyšetřeních, která vám doporučuje, a o všech možnostech léčby. Nestačí jen to, že vám lékař řekne, že tyhle léky jsou podle něj nejlepší. Stejně tak máte právo vědět, co by pro vaše zdraví znamenalo, když vyšetření nebo léčbu odmítnete. „Je to právě pacient, kdo musí učinit svobodné a informované rozhodnutí a dát s péčí informovaný souhlas. A to bez informací nejde,“ vysvětluje Zuzana Candigliota, právnička z Ligy lidských práv, která se zabývá právem ve zdravotnictví. Když máte dostatek informací, můžete sama zvážit, co je pro vás nejlepším řešením s ohledem na váš životní styl a hodnoty.
Proč a jak
Mezi důležité otázky, které byste svému lékaři měla položit ještě před tím, než se začnete léčit, patří: Proč mi předepisujete právě tento lék? Jaké jsou možné vedlejší účinky? Jaké mám další možnosti léčby? Jak poznám, že léčba zabírá?
Možná vás to překvapí, ale podle serveru Healthcarecommunication.com jsou právě tyto otázky mezi těmi, na které pacienti nejčastěji v ordinaci zapomínají. Stejně tak je důležité zajímat se o to, co sama pro sebe můžete udělat, aby se vám vedlo lépe. Na druhé straně, pokud si vyloženě nepřejete, aby vás lékař informoval o vašem zdravotním stavu, máte na to plné právo. Počítejte ale s tím, že lékař po vás bude požadovat písemné potvrzení, že jste se takto rozhodla.
Víc hlav víc ví
S letošní změnou zákona máte právo na konzultaci svých obtíží kromě vašeho ošetřujícího lékaře s dalším odborníkem. Toto právo můžete využít pokažbude dé, když máte pochybnosti o léčbě, která je vám nabízena, nebo „jen“ chcete vědět, jestli se vaše obtíže nedají řešit i jinak. Jenže podle zákona není úplně jasné, jestli za další konzultaci budete platit nebo ne.
Čistě teoreticky se můžete k jinému odborníkovi objednat a nic neplatit, stejně tak se můžete setkat s tím, že lékař chtít konzultaci zaplatit. Jiného lékaře můžete vyhledat i tehdy, když vám váš stávající z jakéhokoli důvodu nevyhovuje a vy ho chcete změnit. Svého praktického lékaře, gynekologa a zubaře můžete vyměnit jednou za tři měsíce, ostatní lékaře lze změnit kdykoli. Stejně snadno lze přejít i do jiné nemocnice.
Něco jiného ale je, když jste hospitalizovaná a nevyhovuje vám jeden konkrétní lékař. V takovém případě můžete zkusit požádat, aby se o vás staral někdo jiný, nebo si na lékaře stěžovat jeho nadřízenému. „Pacient má možnost do souhlasu s hospitalizací výslovně uvést, že si nepřeje, aby mu určitý lékař poskytoval péči. Nemocnici pak nezbývá než zařídit, aby byla péče zajištěna jiným lékařem, který má službu, pokud je to samozřejmě možné,“ radí Zuzana Candigliota.
Další novinkou v zákoně je, že si svého lékaře v nemocnici můžete legálně zaplatit například při porodu nebo u plánované operace. Podle ceníku nemocnice si tak můžete vybrat třeba primáře oddělení. Ne všechny nemocnice ale tuto službu nabízí, stejně tak se mohou lišit ceny. Příplatek může být tisícikoruna, ale třeba i patnáct tisíc.
Nejste spokojená? Stěžujte si
„Pacient může podat stížnost k vedení zdravotnického zařízení, které ji musí vyřídit a o výsledku pacienta vyrozumět do 30 dnů, v odůvodněných případech lze lhůtu prodloužit o dalších 30 dnů,“ vysvětluje právnička. Pokud nebudete spokojená s výsledkem šetření, můžete se obrátit na odbor zdravotnictví krajského úřadu. Na postup konkrétního lékaře můžete podat stížnost k České lékařské komoře, a to až do uplynutí jednoho roku od údajného pochybení lékaře. V případě, že vám lékař či nemocnice odmítne poskytnout péči, která je hrazená, obraťte se na svou zdravotní pojišťovnu. *
KDY (NE)VĚŘIT SVÉMU LÉKAŘI
BOLESTIVÁ MENSTRUACE
Váš gynekolog tvrdí, že je to normální? Může ale jít o příznak endometriózy, vážného onemocnění, které může ohrozit vaši plodnost. A při běžném gynekologickém vyšetření ho nelze objevit. Info najdete i na www.bolestivamenstruace.cz.
POROD
Pokud to nechcete nechat na lékaři, vyberte si sama. Ujasněte si, co od porodu očekáváte, vytvořte si svůj porodní plán a navštivte předem vybranou porodnici. Varovat by vás mělo, když personál odmítá odpovídat na vaše otázky nebo je nepříjemný. Chcete-li, můžete sido porodnice vzít dulu nebo svou vlastní porodní asistentku. Informace o tom, na co máte během porodu právo, najdete na www.aperio.cz.
OČKOVÁNÍ DĚTÍ
Zodpovědnost za to, zda své děti necháte očkovat a proti jakým nemocem, máte vy. Lékař vám nic nemůže nařídit, jen doporučit. Pokud odmítnete očkování, pravděpodobně podá podnět sociálnímu odboru a ten s vámi zahájí šetření. Vždy je ale lepší se s lékařem dohodnout, třeba tím, že podepíšete negativní revers nebo navštívíte dalšího specialistu na očkování. Podrobné informace najdete na www.vakciny.net.
CHRONICKÁ BOLEST
Pokud bolest zasahuje do běžného života, potřebujete léčbu specialisty a ne jen větší dávky analgetik. Opravdu neplatí, že bolest „musíte“ vydržet, i když vám to říká lékař. Pomoc najdete v některém z center pro léčbu bolesti. Více na www.lecba-bolesti.cz.
Také při jednání s lékařem platí – důvěřuj, ale prověřuj. A když se vám jeho názor nezdá, jděte za dalším.
Pondělí, 1. října 2012Zprávy z médií
Hostem pravidelného pořadu Zaostřeno na lidská práva na stanici Český rozhlas 6 byla v pátek 28. září 2012 právnička Ligy lidských práv Zuzana Candigliota. Tématem pořadu byly „hlídací psi demokracie“ neboli watchdogové organizace a zkušenosti s nimi v USA a Británii. Dalším hostem byl Jiří Knitl z Open Society Fund.
Pořad si můžete přehrát zde.
Čtvrtek, 27. září 2012Zprávy z médií
Česká legislativa upravující zaměstnávání osob se zdravotním postižením má stále určité rezervy. K zaměstnání osob s handicapem firmám chybí dostatečná motivace a přetrvávající překážkou je i smýšlení veřejnosti. Přesvědčení o tom sdílí řada českých odborníků a neziskových organizaci.
Podle Českého statistického úřadu (ČSÚ) je každý desátý občan České republiky osobou se zdravotním postižením. Většina těchto lidí žije ve velkokapacitních ústavech a nemá klasické zaměstnání, a to mnohdy i přesto, že řada z nich pracovat může a navíc také chce.
„Legislativa a politiky zaměstnanosti často opomíjejí fakt, že většina lidí se zdravotním postižením je, za předpokladu, že jim budou poskytnuty potřebné podmínky, schopna pracovat,“ píše se v nedávno vydané publikaci Ligy lidských práv s názvem Zaměstnávání lidí s postižením a transformace sociálních služeb, která se snaží zmapovat situaci v České republice a přijít s doporučeními na její změnu.
Potvrzují to i čísla ČSÚ a Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR, z nichž lze vyčíst, že v roce 2007 se mezi zdravotně postiženými občany nacházelo až 62 % úplně soběstačných lidí (v produktivním věku). Podíl zaměstnanců a osob samostatně výdělečně činných činil 14 %.
Hlavní legislativou, která upravuje práva a povinnosti související se zaměstnáváním lidí ze zdravotním handicapem, je Zákon o zaměstnanosti, který si v letošním roce prošel novelizací. I přesto, že od července došlo ke zpřísnění podmínek pro firmy, které nechtějí do svého pracovního kolektivu přijmout zdravotně postiženého, situace na českém trhu práce není podle řady odborníků a zástupců neziskových situací zdaleka ideální.
Povinnost zaměstnávat zdravotně postižené osoby mají v Česku společnosti, které zaměstnávají více než 25 zaměstnanců – v takovém případě musí zdravotně postižení tvořit minimálně 4 % jejich pracovního kolektivu. Firma se ale může z této státem dané povinnosti vykoupit (tzv. náhradním plněním).
I přes zpřísněné podmínky se k této možnosti podle informací médií kloní až 50 % firem. Je to pro ně pohodlnější, tvrdí odborníci a neziskové organizace.
Chybí motivace a pobídky
„Situace zaměstnávání osob se zdravotním postižením v České republice není dobrá zejména s ohledem na nedokonalosti legislativy a malou motivaci zaměstnavatelů osoby se zdravotním postižením zaměstnávat,“ řekla EurActivu jedna z autorek výše zmiňované studie Denisa Slašťanová.
Motivace zaměstnavatelů, která by měla být v režii státu, by se podle Slašťanové měla týkat třeba potřebných stavebních úprav na pracovišti, jež by umožnily, aby práci vykonával zdravotně postižený zaměstnanec. Náklady, stejně jako ony úpravy, by měly být přiměřené.
S větší stimulací zaměstnavatelů v odstraňování bariér na pracovišti souhlasí i Ladislav Kucharský, místopředseda Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče ČR. „Jednou z bariér je bariéra fyzická – jen velmi pozvolna totiž vznikají místa, kam se zdravotně postižení mohou dostat bez pomoci někoho jiného. Takže ucházet se o zaměstnání v budově, kam vedou jen a jen schody, je vlastně zbytečné,“ uvedl.
Na mezery v české legislativě, která upravuje zaměstnávání tělesně handicapovaných, poukazuje i Petr Krčál, radní kraje Vysočina pro sociální oblast. Největší nedostatek spatřuje v tom, že zákony nepodporují aktivní zaměstnávání zdravotně postižených občanů. „Za svou praxi jsem se na Vysočině setkal pouze s jedním případem, kdy se firma sama přihlásila o to, že chce nabídnout práci pro zdravotně postižené občany,“ řekl redakci.
Zhoršení přinesla krize
Najít uplatnění na pracovním trhu není v současné době snadné ani pro člověka, který netrpí žádným tělesným handicapem, natož pak pro tělesně postiženého. Podle oficiálních údajů Českého statistického úřadu bylo ke konci loňského roku v České republice více jak půl milionu nezaměstnaných, z toho 12,5 % tvořily osoby se zdravotním postižením.
„Tak, jak se zostřují podmínky na obchodním trhu i trhu práce, reálné šance většiny zdravotně postižených, zejména pak těch nekvalifikovaných a více postižených, klesají,“ domnívá se Karel Rychtář, místopředseda Asociace zaměstnavatelů zdravotně postižených v ČR.
Podle něj tu ale přesto existuje řada firem, které zdravotně postižené zaměstnávat chtějí. Tato skupina sociálně odpovědných zaměstnavatelů prý navíc neustále roste.
„Stále ale chybí i tak jednoduchý základ, jakým je veřejně dostupný, státem garantovaný seznam firem, které zaměstnávají více než 50 % osob se zdravotním postižením,“ postěžoval si redakci.
Mezi další bariéry, které ztěžují osobám se zdravotním postižením jejich přístup na otevřený trh práce, patří třeba i velmi slabá osvětová činnost, která by zabránila tomu, aby veřejnost práci těchto osob nezaměňovala za sociálně pracovní terapii.
V pobytových zařízeních se totiž zdravotně postižení mohou často setkávat s prací v podobě tzv. ergoterapie nebo sociálněterapeutických dílen, v nichž nejde o výdělečnou činnost, ale například o „léčbu prací“ či o podporu sociálně pracovních návyků.
Podporujme konkurenceschopnost
A co je tedy potřeba změnit? „Především se musí změnit nastavení společnosti ve vztahu k lidem se zdravotním postižením, k čemu bezpochyby přispívá transformace sociálních služeb. K tomu je ale zapotřebí větší osvětová činnost, networking a spolupráce všech do problematiky zapojených autorit,“ nabízí odpověď již citovaná Slašťanová z neziskové organizace Liga lidských práv.
S nutnou změnou v myšlení veřejnosti souhlasí i odborář Ladislav Kucharský. „Strkáme hlavu do písku a tváříme se, že zdravotně postižení neexistují. Oni ale existují, jen jsou schovaní,“ uvedl.
Kromě toho, že lidé musí pochopit, že handicap nemusí být pro zaměstnání nutnou překážkou, se podle Karla Rychtáře z Asociace zaměstnavatelů zdravotně postižených musí rapidně změnit i pohled státní správy na celou podstatu problému. „Vhodné a stabilní pracovní místo vzniká především v úspěšném podniku, který se dobrovolně a na základě praktických informací rozhodne zaměstnat osobu s postižením, jež má předpoklady se začlenit a osobně se rozvíjet i přes svůj handicap,“ vysvětlil EurActivu.
„Pokud se jedná o specializované zaměstnavatele či sociálně integrační podnikatele, které zastupujeme, měla by být podporována jejich nezávislost a konkurenceschopnost. Je to jediná cesta ke snížení dotací či příspěvků, bez nichž nikde na světě nemohou plnit svou funkci,“ dodal.
Pokud se zaměstnavatel rozhodne, že zaměstná osobu se zdravotním postižením, vytvoří na základě písemné dohody s úřadem práce tzv. chráněné pracovní místo. To musí provozovat po určitou dobu a zaměstnávat na něm pouze tělesně handicapované občany. Na jeho vytvoření pobírá od úřadu příspěvky.
Zaměstnavatel, který ve své společnosti zaměstnává více než 50 % osob se zdravotním postižením (z celkového počtu svých zaměstnanců), získává ještě příspěvek na podporu zaměstnávání těchto osob.
Zpráva byla zveřejněna na serveru www.euractiv.cz dne 26. září 2012.
Čtvrtek, 13. září 2012Zprávy z médií
Divočák na střelnici, netvor s IQ prasete a jiné příběhy českých „pomlouvačů“
Typickým „pomlouvačem“ je vysokoškolsky vzdělaný muž nad 50 let. Paragraf pomluvy proti svým kritikům nejčastěji využívají úředníci, soudci, policisté a politici.
Ministr vnitra Jan Kubice před 14 dny odvolal policejního prezidenta. Využil toho, že Petr Lessy byl obviněn z pomluvy kolegy policisty. Lessyho pomluva i reakce na ni jsou typičtější, než by se mohlo zdát. (Pokračování textu…)
Pondělí, 10. září 2012Zprávy z médií
Nejvyšší soud (NS) odmítl dovolání prezidentky Unie porodních asistentek Ivany Königsmarkové. Podmíněný trest za údajné chyby při vedení porodu tak definitivně platí. Novorozenec měl po porodu vážně poškozené zdraví, nakonec zemřel. Pražské soudy uložily Königsmarkové za nedbalostní ublížení na zdraví s následkem smrti dvouletý trest s pětiletou zkušební dobou. Nejvyšší soud verdikt potvrdil, řekl ČTK bez dalších podrobností mluvčí soudu Petr Knötig.
„Nejvyšší soud se nevypořádal s mými námitkami, určitě se obrátím se stížností na Ústavní soud,“ sdělila ČTK Königsmarková. Vinu v celém procesu popírala. Soudy jí uložily také zákaz výkonu povolání porodní asistentky na pět let. Zdravotní pojišťovně musí uhradit výdaje na léčbu dítěte zhruba 2,7 milionu korun.
Königsmarková podle soudů v červenci 2009 v Praze 3 neoprávněně vedla komplikovaný domácí porod. Dostatečně se neinformovala o předchozích porodech rodičky, při kterých se objevily komplikace. Sama pak přehlížela problémy, které žena před porodem i při něm měla, a neposlala ji do nemocnice. Zároveň podle verdiktu neměla dostatečné zázemí na to, aby sama komplikovaný porod provedla.
Dítě se při porodu začalo dusit a vdechlo zkalenou plodovou vodu. Žena poté podle soudů neprovedla řádnou resuscitaci. Novorozenec skončil s těžce poškozeným mozkem. Dítě přežívalo na přístrojích 20 měsíců, potom zemřelo. Klíčovým důkazem v kauze byl znalecký posudek. Königsmarková podle expertizy při porodu nepoznala, že ho už dál nemůže vést porodní asistentka, ale je nutný zásah lékaře.
Königsmarková při procesu opakovaně uvedla, že podle svého úsudku nechybovala. Do chvíle, kdy se dítě narodilo, prý nic nenasvědčovalo tomu, že nastanou komplikace. U ženy při prohlídkách zaznamenala pouze vyšší tlak. Advokát Königsmarkové dříve uvedl, že jeho klientka bere vždy jen nerizikové rodičky. Matka chlapce jí prý o svých předchozích problémech neřekla.
Königsmarkové se v minulosti zastala například Liga lidských práv, která spojila její stíhání s „nepřátelským postojem ministerstva zdravotnictví k porodním alternativám“. Také prvostupňový Obvodní soud pro Prahu 3 připustil, že gynekologická a porodnická společnost, ministerstvo zdravotnictví a nemocnice nemají příliš vůli spolupracovat s porodními asistentkami. Nejsou schopni najít s nimi kompromisní řešení ohledně domácích porodů.
Zprávu vydala Česká tisková kancelář dne 10. září 2012.
