Nejvyšší správní soud se již podruhé zabýval otázkou zákonnosti zásahu policistů vůči squatterům, kteří v létě roku 2012 při vzpomínkové akci obsadili vilu Milada a následně byli při nasazení masivní policejní síly z vily násilně vyvedeni, přičemž mnozí z nich se stěžovali, že byli policisty biti. Dle NSS byl zákrok v pořádku.
Žalobu proti nezákonnému zásahu Městský soud v Praze poprvé zamítl v roce 2014. Následně se však stěžovatelům podařilo uspět u Nejvyššího správního soudu, který v rozhodnutí Městského soudu shledal několik pochybení a kauzu soudu vrátil. NSS mimo jiné upozornil na to, že Městský soud se nedostatečně vypořádal s několika argumenty stěžovatelů, kteří zejména namítali, že zásahem policie došlo k porušení jejich práva na shromáždění a že policejní zákrok byl nepřiměřený. Městskému soudu bylo vytýkáno, že se nezabýval otázkou obrácení důkazního břemene s ohledem na to, že ačkoli měli policisti k dispozici kameramana, záznam klíčových částí zásahu chybí.
Po vrácení případu do Prahy Městský soud doplnil dokazování, dospěl však ke stejnému závěru a žalobu opět zamítl. Squatteři se proto opět obrátili k Nejvyššímu správnímu soudu, podruhé však již neuspěli. NSS dospěl k závěru, že zde nelze mluvit o realizaci práva shromažďovacího, neboť chybí jeden ze znaků, jež musí být naplněny, aby se o shromáždění jednalo – squatteři dle NSS nedávali dostatečně najevo to, že by ve vile realizovali svá politická práva a kromě toho lze dle NSS mít pochybnosti také o „pokojnosti“ shromáždění.
Zásah policie dle NSS v dané nevybočil z rámce zákonnosti a přiměřenosti „Rozhodnutí provést policejní zákrok s použitím donucovacích prostředků, a to již krátce po půlnoci, bylo nejen zákonné, ale s ohledem na to, jak se okolnosti v dané době jevily, též přiměřené. Mírnější prostředky k dosažení stejných cílů (konkrétně policejní vyjednavače) policie využila, avšak bez úspěchu. Další odkládání zásahu se mohlo policii s ohledem na narůstající počet osob v okolí vily z taktického hlediska jevit jako riskantní. Nasadit do akce zásahovou jednotku k vyklizení budovy proto bylo oprávněné, a to i s vědomím, že dojde ke střetu několika desítek osob ve tmě uvnitř zchátralého objektu a v důsledku toho mohou vzniknout drobnější poranění na obou stranách.“
Argumentaci stěžovatelů soud nepřisvědčil ani ohledně jejich zranění a přenosu důkazního břemene. Přestože stěžovatelé doložili lékařské zprávy dokumentující jejich zranění (modřiny, oděrky nebo tržní rána na hlavě), dle NSS to k obrácení důkazního břemene nestačilo, neboť tato zranění byla spíše mírná a squatterům se nepodařilo prokázat, že k nim přišli v důsledku zákroku policie. Proto dle NSS skutečnost, že klíčové kamerové záznamy chybí, není problémem, přestože policie nebyla schopna poskytnout uspokojivé vysvětlení, proč tyto záznamy chybí.
Stěžovatelé zvažují podání ústavní stížnosti. Celé znění rozsudku je k dispozici zde.